Igor Bareš: Drsný konec v Národním divadle. Jeho proroctví Špinara semlelo

Igor Bareš nikdy nebyl typem herce, který by se vlichocoval režisérům nebo sbíral lajky na sociálních sítích. Do Prahy přišel z Brna jako hotový, vyzrálý umělec. V Národním divadle strávil jedenáct let. Diváci ho milovali pro jeho civilnost, ale i schopnost zahrát postavy na pokraji šílenství či naprostého vyčerpání. Možná proto, že k němu vyčerpání i nemoc patřily i v reálném životě.

Bareš se nikdy netajil tím, že bojuje s Crohnovou chorobou. Tato diagnóza není jen o fyzické bolesti, je o absolutní ztrátě kontroly nad vlastním tělem. V prostředí, kde se očekává stoprocentní výkon šest dní v týdnu, je taková nemoc rozsudkem. „Herectví je o fyzičce. Když nemůžete stát na nohou, nejste pro divadlo partnerem,“ zaznělo v jednom z jeho upřímných rozhovorů pro média.

Zásadní zlom v Barešově kariéře i psychice nastal v roce 2015 s nástupem nového uměleckého šéfa činohry Daniela Špinara (dnes Daniela Špinar). Zatímco Bareš reprezentoval klasickou školu a hloubku prožitku, Špinar přišel s vizí moderního, vizuálního a často provokativního divadla. Bylo zřejmé, že tito dva muži si do noty nepadnou.

Špinar začal soubor nemilosrdně omlazovat a měnit obsazení klíčových inscenací. Pro Bareše, který byl zvyklý na velké charakterní role, to byl šok, najednou se ocitl na vedlejší koleji. „S příchodem nového uměleckého šéfa jsem pochopil, že pro lidi mého typu už tam není místo. Ta estetika se změnila natolik, že jsem se v ní necítil dobře,“ popisoval Bareš později. Ze strany Špinara nešlo o osobní nenávist, ale o radikální nastolení jiného uměleckého směru. „Vždy jsem měl šéfa, kterému jsem důvěřoval pracovně i lidsky, což v tomto případě neplatilo ani v jednom bodě,“ prohlásil zklamaný herec.

Z poměrů, které zásadně zasáhly do jeho existence, byl hluboce rozčarován: „Abych to uvedl na pravou míru – my jsme s manželkou neodešli, byli jsme odejiti. Veřejnost by se to dozvědět měla.“ Ohledně dalšího směřování první scény pod Špinarovým vedením měl tehdy jasnou, až prorockou představu: „Budoucnost Národního divadla vidím tak, že pan šéf Špinar buď v nastoleném směru nevydrží, anebo činohru zavede do hlubokého lesa, ze kterého se bude jen obtížně vracet. Ono chvíli trvá, než se ukáže, že ta cesta nebyla správná.“

Jak na tento pád reagovali ti, se kterými Bareš roky sdílel šatnu? Reakce byly směsicí překvapení a opatrnosti. „Mnozí mi dali za pravdu, ale jen mezi čtyřma očima v šatně. Veřejně se nikdo pálit nechtěl,“ vzpomínal Bareš na tehdejší dusno. Kolegové, kteří v divadle zůstali, čelili morálnímu dilematu. Například David Prachař později v rozhovorech kritizoval systém, který z herců dělá loutky, čímž nepřímo Barešův postoj podpořil.

Nejsilnější reakce však přišla z nejbližšího okruhu. Barešova manželka, herečka Antonie Talacková, udělala věc, která v českém divadelním prostředí nemá obdoby. Na protest proti tomu, jak divadlo (a Daniel Špinar) jednalo s jejím manželem, podala výpověď také. „Bylo to pro mě neúnosné. Vidět, jak se k Igorovi chovají, a dál tam hrát, to prostě nešlo,“ nechala se slyšet. Toto gesto rodinné sounáležitosti definitivně spálilo mosty mezi manželským párem a naší první scénou.

Bareš svým odchodem otevřel i další Pandořinu skříňku: finanční podhodnocení elitních herců. Zatímco veřejnost si herce Národního divadla představuje jako bohémy v luxusu, realita tabulkových platů je tristní. „Divadlo mě neuživilo. Kdybych nedělal dabing a nebral role v nekonečných seriálech, neměli bychom na nájem,“ přiznal s drsnou upřímností.

K finanční tísni se přidaly i deprese. Boj s chronickou nemocí není jen o dietě, ale o hlavě. Bareš otevřeně mluvil o tom, jak ho stres z nejistoty a pocit profesního vyhoření srážely na kolena. V jednu chvíli se zdálo, že se z něj stane další tragická figura českého herectví, která se utopí ve vlastním neštěstí. Zachránila ho však disciplína a rodinné zázemí.

Naštěstí se našly prestižní kulturní stánky, které Barešovi okamžitě podaly pomocnou ruku a obrazně mu „hodily laso“. Herec, o jehož kvalitách mimo zdi Národního divadla nikdo nepochyboval, si mohl z nabídek vybírat. Své nové pracovní útočiště nakonec našel v Divadle na Vinohradech, kde se mu opět dostává hereckých příležitostí odpovídajících jeho mimořádnému talentu a zkušenostem. Zároveň se stal jednou z nejdůležitějších osobností českého dabingu.

Dabingové mistrovství mu vyneslo uznání i prestižní Cenu Františka Filipovského. Bareš přijal roli „neviditelného mistra“ s pokorou někoho, kdo už nemusí nikomu nic dokazovat. Přestože Crohnova choroba stále limituje každý jeho den, herec působí smířeněji. „Dneska už vím, že zdraví je jediná věc, o kterou se musím starat. Všechno ostatní je jenom šum,“ uzavírá.

Proroctví Igora Bareše, že Špinar se svým přístupem narazí, se začalo naplňovat. Zatímco Bareš odcházel v roce 2015 jako „poražený“, čas ukázal, že instituce jako Národní divadlo dokáže semlít i ty největší dravce. Daniel Špinar, který do té doby působil jako nedotknutelný vizionář, skončil v roce 2022 za okolností, které otřásly celou kulturní scénou.

Působení Daniela Špinara bylo od počátku doprovázeno konflikty. Snaha o radikální modernizaci a bezohledné „čištění“ souboru narážely na tuhý odpor. Bareš tehdy nebyl jediným, kdo cítil, že se z naší první scény vytrácí elementární úcta k člověku. Špinarův pád však neodstartoval umělecký neúspěch, nýbrž vnitřní vzpoura a hluboká osobní transformace.

V roce 2021 Špinar šokoval veřejnost coming outem jako transgender žena a začal vystupovat pod jménem Daniela Špinar. Stalo se tak záhy potom, co se odehrál totální rozkol s vedením divadla. Špinar obvinil instituci z toxického prostředí, šikany a neschopnosti přijmout jakékoli progresivní změny.

Konflikt mezi Špinarem a generálním ředitelem Janem Burianem přerostl hranice běžného pracovního sporu a stal se otevřenou válkou o kompetence a lidskou důstojnost. Špinar Burianovi veřejně vmetl do tváře, že jeho styl řízení je zkostnatělý a necitlivý k umělcům, kteří pracují pod neustálým tlakem. Atmosféra v divadle zhoustla natolik, že režisér odmítl s ředitelem komunikovat jinak než písemně a své výhrady začal ostře ventilovat na sociálních sítích. Burianovo vedení kontrovalo tvrzením o „profesním selhání“ a neschopnosti šéfa činohry zvládat krizové situace. Tento střet dvou nesmiřitelných vizí nakonec vyústil v okamžitou výpověď, doprovázenou prohlášením o panujícím strachu v Národním divadle.

Zatímco v roce 2015 se Špinar podle Bareše podílel na vytváření „tristních poměrů“ a nutil herce k odchodu, o sedm let později se role obrátily. Špinar se ocitl v pozici, kdy se sám cítil systémem nepochopený a drcený. Jan Burian, který dříve jeho reformy a nucené odchody herců tiše podporoval, nad ním nakonec vynesl definitivní ortel.

Stejně jako kdysi Bareš, i Špinar nakonec z Národního divadla odešel za dramatických okolností. Jeho konec provázely ostré mediální přestřelky a vzájemné obviňování. Ten, který dříve nekompromisně rozhodoval o tom, kdo je „perspektivní“ a kdo „odepsaný“, se náhle ocitl v izolaci. Barešovo proroctví o tom, že takový styl vedení nemůže dlouho přežít, se do písmene potvrdilo. Ukázalo se, že kolos Národního divadla je silnější než jakýkoliv jednotlivec.

Dnes Daniela Špinar působí mimo struktury velkých kamenných domů a věnuje se vlastním nezávislým projektům. Karta se obrátila: „Kat“, který kdysi čistil soubor, skončil na stejném popravišti jako jeho dřívější oběť.

Zdroje: iDnes, Blesk.cz, iDnes, podcast Petr Macek, iDnes, Český rozhlas, Český rozhlas Plus