Ivan Olbracht v koločavském blátě: Proč slavný autor utekl mezi vrahy?

V roce 1929 se Kamilu Zemanovi, známému pod jménem Ivan Olbracht, zhroutil svět. Po rozkolu v komunistické straně a podpisu Manifestu sedmi byl vyloučen z řad těch, kterým věřil. Zhrzený a politicky osamělý utekl tam, kde civilizace končila a kde nikoho nezajímaly stranické legitimace – na Podkarpatskou Rus. To, co mělo být původně jen reportážní cestou, se změnilo v pětiletou fascinaci, která z něj stvořila literárního giganta a z obyčejné vesnické ženy Eržiky nesmrtelnou tragickou hrdinku.

Když Olbracht v roce 1931 poprvé vystoupil v Koločavě, neviděl jen malebné hory, ale kraj, kde se podle jeho vlastních slov zastavil čas a kde lidé žili v sepětí s přírodou způsobem, který byl pro Středoevropana nepředstavitelný. Ubytoval se u židovského truhláře Pinchuse Glejzera v části zvané Láz a později u krejčího Abrama Herskoviče.

Pro muže zvyklého na pražské kavárny to byl kulturní šok. Spal na tvrdé lavici, jedl prostou stravu a naslouchal příběhům, které se v tomto kraji nepovažovaly za pohádky, ale za každodenní realitu protkanou magií. Olbracht k tématu Nikoly Šuhaje nepřistoupil jako snivý romanopisec, ale jako precizní dokumentarista a investigativní reportér, který do Koločavy přijel v době, kdy byly stopy ještě horké, tedy pouhých deset let po Šuhajově smrti v roce 1921. 

Spisovatel trávil celé dny v archivech trestních soudů v Chustu, listoval zažloutlými četnickými hlášeními a studoval suchá fakta o dezerci a loupežích, aby pochopil úřední verzi příběhu. V srpnu 1931 psal své přítelkyni, že zde „našel román a doslova jej honí po poloninách, vesnicích a trestních soudech.“ Zároveň ale po večerech v místních krčmách pil s Rusíny, pro které byl Šuhaj hrdinou, nikoliv vrahem.

Právě v tomto rozporu mezi policejním protokolem a lidovým vyprávěním pochopil zásadní věc, že skutečnost a legenda jsou v Karpatech neoddělitelně prolínající se entity. Olbracht si tehdy fascinovaně zapsal, že zastihl postavu Šuhajovu ve stavu tvořící se legendy, kde se nadpřirozené prvky mísí s realitou poválečného chaosu, bídy a hladu, který v té době kraj sužoval. Fascinovalo ho, jak rychle se z obyčejného zběha stává v lidovém vyprávění polobůh, kterému neublíží žádná kulka.

Zatímco Nikola Šuhaj (1898-1921) byl v době Olbrachtova příjezdu již po smrti, jeho osudová láska Eva Dračová, v románu známá jako Eržika, v Koločavě stále žila a pro Olbrachta se stala klíčem k lidskému rozměru celého dramatu. Nebyla to literární fikce, ale žena z masa a kostí, která nesla stigma zbojníkovy vdovy a prožila život mnohem drsnější než literární balada.

Po Nikolově násilné smrti se znovu provdala za souseda Vasila Derbaka, se kterým měla dalších pět dětí, a Olbracht ji vídal jako předčasně zestárlou ženu, zkoušenou bídou a neustálým dohledem úřadů. Historické prameny ji popisují jako tichou a uzavřenou ženu, která o Nikolovi mluvila jen zřídka a s velkou obezřetností před cizinci. Nejsilnějším faktografickým pojítkem mezi realitou a románem zůstává dcera Anna, která se Eržice narodila v prosinci 1921, čtyři měsíce po Nikolově smrti.

Olbracht se s touto sirotou po zbojníkovi v Koločavě setkával a právě pohled na ni mu pomohl pochopit kontinuitu příběhu. Skutečná Eržika zemřela až v roce 1987 ve věku 82 let a do konce života musela čelit neutuchajícímu zájmu turistů, kteří v ní marně hledali tu magickou dívku z Olbrachtových stránek, zatímco ona se prala s těžkým osudem na okraji společnosti a snažila se uživit svou početnou rodinu v náročných horských podmínkách.

Olbrachtův tvůrčí génius spočíval v tom, jak dokázal vedle sebe postavit strohá fakta a živoucí lidovou slovesnost. Zatímco soudní spisy popisovaly Nikolu Šuhaje jako zběha z 19. pluku, který se v poválečném chaosu dopouštěl loupeží, aby přežil, v očích horalů byl Nikola někým úplně jiným. Pro úřady byl Šuhaj kriminálníkem, který skončil neslavně, ubit sekerami vlastních kamarádů Adama Falyněce a bratří Marků kvůli odměně tří tisíc korun, kterou tehdejší správa na jeho hlavu vypsala.

Olbracht však v románu tuto syrovou realitu povýšil na literární drama a propojil ji s lidovou vírou v nezranitelnost. Podle pamětníků lidé skutečně věřili, že Nikola má od čarodějnice kouzelnou větvičku, která od něj odráží kulky, a Olbracht tento prvek vložil do knihy jako symbol nezlomnosti lidového ducha proti státní moci. Zatímco vrahové v reálu jednali z čistého zisku, v románu je jejich čin prezentován jako nevyhnutelné naplnění osudu zbojníka, kterého nebylo možno přemoci zbraní a musel být proto zrazen těmi, kterým věřil nejvíc.

Místní začali Olbrachtovi říkat s úctou Ivan Grigorič a v Koločavě se stal skutečnou součástí komunity. Byl zděšen bídou nejvýchodnějšího koutu republiky, založil zde školu pro místní děti a zřídil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho snaha o osvětu však často narážela na hluboce zakořeněnou víru v nadpřirozeno.

Existuje autentický záznam situace, kdy v jedné z horských vesnic vysvětloval pastevcům základy astronomie a jeden z nich se ho po dlouhém mlčení bezelstně zeptal, „kde má v tom nebi Bůh postel?“ Olbracht tehdy pochopil, že jejich vnímání světa je celistvé a žádná moderní věda ho bezbolestně nenahradí. Právě z této hluboké pokory k iracionálnu vzešel i soubor Golet v údolí, kde popsal svět ortodoxních židů s hloubkou a empatií, jakou česká literatura do té doby neznala, ačkoliv on sám byl jako přesvědčený marxista k náboženství velmi kritický.

Pobyt na Podkarpatské Rusi Olbrachta zásadně proměnil. V Koločavě našel životní téma v době, kdy v Praze ztratil politické zázemí. Podařilo se mu zachytit syrový svět těsně předtím, než ho rozvrátila válka a sovětská anexe. Jeho odkaz zůstává živý i desítky let po jeho smrti (zemřel v roce 1952). Připomíná, že silná literatura nevzniká u kavárenských stolků, ale z odvahy vystoupit z komfortní zóny přímo do prachu skutečného života, kde se rodí legendy.

Zdroje: Český rozhlas Dvojka, novinky.cz, is.muni.cz, dcpace.cuni.cz