Článek
Dlouhá léta byla Katka Bradáčová pevnou součástí pražského drogového polosvěta. Tvář, kterou režisérka Helena Třeštíková zachytila ve svých dokumentech, se stala pro celou jednu generaci Čechů zosobněním marnosti. Diváci sledovali její propad z pohledné dívky v bezprizorní postavu s igelitkou. Dnes je ale situace jiná. Katka zmizela z ulic. Má střechu nad hlavou, dává rozhovory v čistém oblečení a její příjmy plynou z kombinace státní podpory a bizarního turismu.
Invalidní důchod na zdevastované tělo: Renta za sebedestrukci?
Pro mnohé daňové poplatníky je to těžko stravitelná informace: Katka Bradáčová pobírá invalidní důchod. Po třiceti letech nitrožilního užívání pervitinu je její organismus v troskách. Diagnózy jako pokročilá cirhóza jater, chronická žloutenka typu C a celkové selhávání tělesných funkcí jí zajistily nárok na státní podporu. Peníze, které jiní odvádějí do systému celý život, Katka dostává jako rentu za to, že přežila vlastní destrukci. Právě tento důchod jí umožňuje hradit nájem v garsonce a mít základní jistotu, kterou celá léta neměla.
Otázka etiky je zde vedlejší – systém prostě funguje na základě lékařských posudků. Katka k tomu v jednom z rozhovorů podotkla: „Lidi se diví, že mám důchod. Ale moje tělo je starý osmdesát let, i když mi je polovina. Ráno se nepostavím na nohy, dokud si nedám léky. Ten důchod mi aspoň dovolí mít klíče od svejch dveří.“ Pro společnost je to cena za to, že Katka nežebrá na Václavském náměstí.
Období dna: Prostituce za pár stovek v průjezdech
Cesta k dnešnímu relativnímu klidu byla dlážděna absolutním lidským úpadkem. V období největší krize se Katka živila způsobem, o kterém se v dokumentech mluvilo jen v náznacích. Prostituce u hlavního nádraží nebo i na mnoha jiných místech byla denní rutinou. Tělo zdevastované drogami prodávala za částky, které sotva pokryly jednu dávku. Často šlo o nedůstojné obchody, kde klienty tvořili lidé z okraje společnosti, kteří zneužívali její naprosté závislosti a neschopnosti se bránit.
Byl to koloběh bez sebemenšího náznaku důstojnosti. Ráno začínalo absťákem, následovalo shánění peněz jakýmkoli způsobem a okamžitý nákup drogy. „Člověk v tu chvíli nepřemýšlí o citech. Přemýšlíš jen o tom, aby už bylo po všem. Klienti byli různí, někdy to byli fakt agresoři, co věděli, že narkomance můžou udělat cokoli a ona nepůjde na policii,“ přiznala Katka s rezignovaným klidem. Přežívala v kanálech u Invalidovny, v rozestavěných domech mezi krysami a vlastními výkaly. Každý den byl rizikem infekce, která by pro kohokoli jiného byla smrtelná do 48 hodin. Tento životní styl z ní udělal stín, který se potácel mezi halucinací a krutou realitou ulice.
Zdravotní stav: Biologický unikát, který popírá medicínu
Lékaři, kteří Katku v průběhu let ošetřovali, se shodují na jednom: je to biologický zázrak. Její tělo absorbovalo tolik chemie, nečistot z nesterilních stříkaček a sekundárních infekcí, že by to zabilo několik dospělých lidí. Její žilní systém je prakticky neexistující – po dlouhých letech na ulici si drogy aplikovala do míst, kam se už jiní neodváží, protože jinam se už jehla nedostala. Její krevní řečiště je trvale poznamenáno záněty a jizvami, které lékařům prakticky znemožňují běžné ošetření.
Její současná existence je důkazem extrémní adaptability lidského organismu na toxické prostředí. Přestože je její stav „stabilizovaný“, jde o křehkou rovnováhu, která může kdykoli skončit náhlým kolapsem vnitřních orgánů. „Moje krev je v podstatě jed,“ říká Katka o svém zdraví. Absence hygieny a neustálý stres z ulice vystřídala apatie v bytě, kde se snaží udržet zbytek funkcí svého těla v chodu. Fakt, že stále žije, je v komunitě uživatelů považován za statistickou chybu a fascinuje i vědeckou obec zabývající se závislostmi.
Spolupráce s Karimem: Byznys se zvědavostí turistů
Kromě důchodu si Katka přivydělává způsobem, který je pro dnešní Prahu typický. Spolupracuje se sociálním podnikem Pragulic a objevuje se na prohlídkách podsvětí. Její dlouholetý souputník Karim (Karel Lampa) je hvězdou těchto tras a Katka na nich vystupuje jako host. Turisté platí stovky korun za to, aby si poslechli její vyprávění o tom, jaké to bylo přespávat v squatech a kanálech. Tento model podnikání vzbuzuje kontroverze: je to pomoc, nebo moderní lidská zoo?
Katka tak zpeněžuje svou minulost. Její jméno je značka, která táhne lidi, kteří chtějí vidět tvář z televize naživo. „Lidi se mě pořád ptají na to samý. Odpovídám jim to, co chtějí slyšet, aby byl klid a já dostala zaplaceno. Moje jméno je moje jediná práce, kterou zvládnu,“ vysvětluje cynicky. Pro někoho je to resocializace, pro jiného zvrácený druh turismu, kde se platí za pohled na žijící memento drogové éry devadesátých let. Právě Karim, který sám prošel prostitucí a bezdomovectvím, jí pomohl najít cestu, jak svou tragickou historii proměnit v legální zdroj obživy, což je v jejím věku a stavu bezprecedentní úkaz.
„Nikdy nebudu jako ona“: Dcera Tereza jako zrcadlo selhání
Zatímco Katka žije v garsonce, její dcera Tereza si buduje realitu, ve které matka nehraje žádnou roli. Tereza vyrůstala v péči babičky, která ji legálně adoptovala, aby ji ochránila před osudem dětí závislých rodičů. Dnes je z ní mladá žena, která se od světa pervitinu striktně distancuje. V médiích se vyjádřila jasně: „Nikdy nebudu jako moje máma. Viděla jsem, co to s ní udělalo, a to mi stačí na celej život.“
Pro dceru není Katka hrdinkou filmu, ale odstrašujícím příkladem a cizím člověkem. Kontakt mezi nimi je minimální. Helena Třeštíková k tomu poznamenala: „Nejsmutnější je, že ta droga je silnější než cokoli jiného, i než mateřský pud. Katka dceru miluje v nějaké své vnitřní rovině, ale pervitin má v hierarchii vždycky přednost. To je ta nejtvrdší pravda.“
Co zbude, až zhasnou světla?
Katka našla způsob, jak v systému existovat, aniž by se musela jakkoli změnit. Už ji nemusíte potkat u nádraží, můžete si ji ale zaplatit jako atrakci na prohlídce nebo si o ní pustit placený podcast. Je to konec příběhu, kde nejsou vítězové, jen přeživší. Výsledkem třiceti let na pervitinu je unavená žena v nájemní garsonce a státní důchod na účtu. Vrcholem jejího dne už nejsou konflikty s policií, ale prostý fakt, že se dožila dnešního rána a má kde otočit kohoutkem s teplou vodou.
Otázkou zůstává, zda je tento „happy end“ v bytě skutečným řešením, nebo jen formou tichého sociálního smíření. Společnost možná raději platí za to, aby symboly jejího selhání zmizely z očí do soukromí čtyř stěn. Katka Bradáčová i po třech dekádách na drogách dokáže vyvolávat vášnivé debaty o spravedlnosti, osobní odpovědnosti a o tom, kde končí hranice lidské vůle a začíná chemické vězení.
Anketa
Zdroje: podcast Nora Fridrichová, iDnes.cz, stream.cz, instagram.com
