Článek
Příběh Martina Kociána není jen obyčejný životopis vyhaslé hvězdy, která se občas objeví v bulváru, aby připomněla svou existenci. Je to intenzivní záznam toho, jak vypadá totální rozklad lidské osobnosti v přímém přenosu. Zapomeňte na ty čtyři sladké kluky z Litvínova, kteří v bílých nátělnících a s nagelovanými vlasy zpívali o první lásce.
Tohle je příběh muže, který prošustroval desítky milionů v automatech, opakovaně utekl z uzavřených psychiatrických oddělení v pyžamu a prošel drogovou závislostí. Je to neuvěřitelná jízda z největších českých hal, kde mu u nohou ležely tisíce ječících dívek, přímo do smradlavých ubytoven, policejních cel a kriminálního podsvětí.
Éra igelitek: Když se utrácely miliony
Devadesátky byly v Česku divoké, ale pro skupinu Lunetic to byla jedna velká, nekonečná a extrémně drahá párty, kterou platily statisíce fanatických fanynek. Martin Kocián byl tehdy nezpochybnitelným králem. Drzý hezounek s vizáží rebela, který určoval, co se bude nosit a co se bude poslouchat. Peníze tehdy nechodily na transparentní účty, neřešily se složité faktury, nikdo nemyslel na důchodové připojištění ani na sociální odvody.
„Měli jsme miliony v obyčejných igelitkách,“ vzpomíná Kocián s odstupem času na dobu, kdy se cítil naprosto nedotknutelný. „Prostě jsme po každém koncertě naházeli prachy do igelitky z Billy, rozdělili si je v autě na benzínce a jelo se dál.“ Zatímco jeho kolegové z kapely se aspoň v náznacích snažili myslet na zadní vrátka a investovali do bydlení, Martin utrácel ve velkém.
Kupoval si luxusní sportovní auta, která střídal častěji než trička, a trávil nekonečné noci v nejdražších pražských klubech, kde teklo šampaňské proudem a kokain byl běžnou součástí menu. V té době nikdo neřešil zítřek. Žilo se v absolutní, drogami a penězi poháněné přítomnosti. Jenže tenhle mejdan měl skončit mnohem dřív, než si Martin v rauši stihl uvědomit. Igelitky s penězi totiž mají své dno, a to Martinovo bylo blíž, než si kdokoli dokázal představit.
Gamblerství: Jak nakrmit digitální monstrum, které nikdy nespí
Když sláva Luneticu začala pod tíhou vnitřních rozporů a Martinových excesů vyhasínat, reflektory pohasly a fanoušci si našli jiné idoly. Martin zůstal sám se svými démony. A ti měli obrovský hlad. Bez dozoru manažerů, kteří ho dřív drželi aspoň v elementárních mezích, se naplno rozjela jeho vášeň pro hazard. Z idolu generace se stal regulérní inventář zaplivaných heren, který dokázal u blikajícího automatu prosedět desítky hodin v kuse, aniž by se napil nebo najedl.
„Prohrál jsem miliony. Seděl jsem u těch beden dny a noci a nevnímal svět,“ přiznal Kocián v jedné ze svých vzácných chvilek upřímnosti. Nebylo to jen tak nějaké občasné sázení, byla to patologická závislost v té nejčistší a nejničivější podobě. Martin nebyl jen hráč, byl to člověk, kterého plně ovládla blikající světýlka a hypnotický zvuk padajících mincí. Právě tady, v zakouřených nonstop hernách čtvrté cenové skupiny, definitivně zmizely poslední zbytky pohádkového majetku, který si v devadesátkách vyzpíval. Z milionáře se stal dlužník, který začal dlužit každému, koho potkal – od kamarádů až po nebezpečné lichváře.
Pervitin: Chemie, která mu vymetla mozek
Pervitin se stal Martinovým nejvěrnějším a zároveň nejničivějším přízrakem. Levná česká droga mu dávala falešnou energii, kterou už nedokázal brát ze slávy ani z normálního života. Jeho existence se smrskla na honbu za další dávkou a další hrou. Život se změnil v nekonečnou sérii bizarních a tragikomických historek, které by nevymysleli ani ti nejšílenější scénáristé bulvárních plátků. Kdo jiný by dokázal opakovaně utéct z uzavřeného oddělení léčebny jen v pantoflích a pyžamu, protože prostě dostal „neovladatelnou chuť na svobodu a čáru“?
Jeho vztahy s ženami, které ho dříve zbožňovaly, se změnily v toxické peklo. Když došly peníze na automaty nebo na pervitin, neváhal se snížit k nejnižším činům – klidně rozprodal nábytek, televizi nebo šperky svých partnerek, jen aby měl na další vklad do stroje. Absolutním vrcholem bizáru byl incident se psem. Martin si v záchvatu pseudoodpovědnosti pořídil zvíře, o které se samozřejmě nedokázal postarat, tak ho odložil do útulku. Jenže pak mu v hlavě „přeplo“ a šel psa z útulku ukrást zpátky, což řešila policie i média.
„V tom rauši mozek prostě vypne a vy nevidíte realitu,“ kál se později před kamerami. Ale tyto omluvy už nikoho nedojímaly. Bulvár měl žně a z dřívějšího národního miláčka se stal odstrašující příklad a šašek, který vyměnil zlaté desky za injekční stříkačky.
Klec jako poslední záchrana: Cirkus pro davy lačnící po krvi
Když už se zdálo, že hlouběji padnout nelze, přišla éra bizarních zápasů celebrit. Organizace Clash of the Stars, která bezostyšně těží z lidského neštěstí a bizarnosti, nabídla Kociánovi lano. Jenže tohle lano nevede k vykoupení, ale přímo do klece, kde se již téměř padesátiletý Martin nechává veřejně mlátit za pár desítek tisíc korun. Už to není umělec, je to gladiátor moderní doby v tom nejhorším slova smyslu. Lidé se na něj nejdou podívat kvůli sportovnímu výkonu, jdou se podívat na to, jak moc je jeho tělo i duše zdevastované.
Martin svou účast v těchto zápasech bere až překvapivě pragmaticky: „Potřebuju prachy na nájem, na jídlo a na splácení aspoň části těch nekonečných dluhů.“ Je to neuvěřitelně smutná podívaná. Člověk, který kdysi vyprodával sportovní haly, dnes stojí v kleci naproti pochybným influencerům a v křeči se snaží přežít další kolo, aby dostal výplatu. Zábavní průmysl mu už dávno nenabízí mikrofon a záři reflektorů, ale jen boxerské rukavice a možnost prodat poslední zbytky své lidské důstojnosti. Diváci v aréně se smějí jeho zmateným projevům, jeho rozbitému obličeji a jeho pádům, a Martin jim tu show ochotně dává, protože mu v jeho situaci prostě nic jiného nezbylo.
Finále ve varně: „Já tam byl jen na návštěvě u kámoše!“
Další zvrat v jeho životě přišel docela nedávno. V říjnu 2025 policejní komando vtrhlo do objektů v Praze a na Kladensku, kde se podle informací operativců vařil pervitin v průmyslovém měřítku. A koho tam těžkooděnci nenašli? Martina Kociána. Tato kauza definitivně potvrdila, že se bývalý idol ze svých problémů neškrábe nahoru, ale padá stále hlouběji.
Kocián se nejprve na místě snažil policisty přesvědčit, že je investigativní novinář na stopě, později verzi změnil: „Šel jsem tam jen náhodou navštívit kamaráda, o žádné výrobě drog jsem neměl ani páru, jen jsem tam prostě seděl.“ Jenže policejní zprávy mluvily jasně – objekty byly plné prekurzorů, chemikálií, výparů a hotového zboží připraveného k distribuci. Kocián byl na místě zadržen v šoku a zmatený. Tato kauza byla posledním hřebíčkem do rakve jeho pověsti. Už to není jen ten „popletený uživatel“, ale člověk přímo spojený s kriminálním prostředím, které produkuje jed ničící tisíce životů, přesně tak, jako zničil ten jeho.
Co vlastně zbylo z velkého litvínovského snu?
Dnes je Martin Kocián chodící troskou, mementem jedné éry a varovným prstem pro všechny, kteří věří v rychlou slávu. Jeho tvář je vytesaná roky tvrdého drogování a ranami z klece, oči mu neustále těkají a jeho řeč je často nesrozumitelný guláš naučených frází, falešné pokory a marných slibů o nápravě. Kontrast mezi jeho zářivou minulostí a špinavou současností je tak intenzivní, že fascinuje i ty, kteří Lunetic v devadesátkách upřímně nenáviděli.
Zatímco z rádií občas stále probleskne hit „Máma“ a vyvolává nostalgii v generaci dnešních čtyřicátníků, jeho hlavní protagonista pravděpodobně zrovna v tuhle chvíli řeší, kde vezme na další nájem v azyláku nebo jak se vyhne dalšímu nepříjemnému policejnímu výslechu. Martin Kocián prožil několik životů v jednom, ale ten současný připomíná spíš nekonečný zlý sen, ze kterého se už nejde probudit. Je to příběh o totálním rozkladu, který už nejspíš nikdo a nic nedokáže zastavit. Je to konec jednoho velkého snu, který kdysi voněl slávou a penězi, a dnes smrdí pervitinem, potem z tělocvičny a krví z klece.
