Marie Rosůlková: Manželovi se vzepřela, milence tajila. Veřejně žila s knězem

Všechno začalo 17. prosince 1901 v Plzni. Marie se narodila do rodiny, která sice neměla peněz na zbyt, ale zato v ní nechyběla duchovní bohatost. Otec byl švec, ovšem hrdě o sobě prohlašoval, že je samostatný živnostník-obuvník. „Tatínek byl veselý, měl lidi rád, miloval dobrou společnost, hudbu, zpěv. To mám asi po něm. Maminka byla zase velice lidsky, přirozeně moudrá. Měla v sobě moudrost – ne vyčtenou z knih, ale tu, která všechny dobré lidské vlastnosti přijímá a všechny špatné omlouvá,“ vzpomínala po letech herečka.

Právě maminka byla tím, kdo musel krotit Mariiny sny. Už v roce 1915 čtrnáctiletá dívka věděla, že chce k divadlu. Jenže realita byla tvrdá. Rodina už financovala studia v Praze jejímu bratru Janovi, pozdějšímu architektovi a knězi, a na dva studenty v metropoli zkrátka nebylo. „Mamička byla rozumná. Říkávala: Mařenko, nemůžeš přece jít k divadlu jen proto, že sis to umínila. Copak tam na tebe čekají? A máš vůbec talent?“

Místo herecké konzervatoře tak přišla dvouletá obchodní akademie v Plzni a po ní nudná, ale jistá práce v bankovní pobočce. Marie se však nevzdala. Z platu bankovní úřednice si začala dopřávat svůj jediný, ale zásadní přepych: soukromé hodiny herectví u Marie Laudové-Hořicové v Praze. Režim měla přísný. Vždy v pondělí v jedenáct hodin si v bance vzala volno na zbytek dne, jela z Plzně do Prahy na hodinu, večer zašla na představení do některého z divadel a v noci se vracela zpátky. „Moje učitelka mě naučila dvě věci, které považovala za podstatné – mluvit tak, aby slyšel a rozuměl i ten poslední někde na bidýlku, a pak chodit po jevišti,“ popisovala základy svého řemesla.

První profesionální angažmá přišlo v roce 1920 na plzeňské scéně. Poprvé viděla své jméno na plakátech a přepadla ji úzkost. „Vzpamatuj se! Vždyť chceš hrát divadlo celý život! Tohle by byl konec!“ zakřičel na ni tehdy vnitřní hlas. Jako zázrakem z ní strach spadl. „Nohy už nebyly dřevěné, pohladil mě klid a já v pravý okamžik vstoupila před setmělé hlediště. Bez trémy, beze strachu.“ Dokonce ji nevyvedlo z míry, ani když na jevišti ztratila střevíc. Kolegyně Beníšková jí tehdy v šatně prorocky řekla: „Poslechla, Rosůlková, když jí uvízla bota na jevišti, to ona už tam zůstane navždycky.“

V roce 1924 odešla z Plzně do Českých Budějovic, kam následovala svého muže, herce a režiséra Jarmila Škrdlanta. Krátce nato je oba angažoval Vlasta Burian do svého nového divadla. Pro Marii to byla velká škola. „U Buriana jsem se naučila především vnímat partnera, protože on improvizoval velmi často a bylo nutno být připraven na to, co udělá, být s ním v naprostém kontaktu,“ vzpomínala. Přesto ji Burianův repertoár postavený na komice jednoho muže neuspokojoval. Chtěla klasiku, chtěla velké role.

Jenže v cestě nestál jen repertoár, ale i manžel. Jarmil Škrdlant začal do její kariéry zasahovat čím dál agresivněji. Donutil ji vrátit roli zpěvačky v operetě s tím, že on si nepřeje, aby v takových kusech hrála. Kvůli němu nemohla přijmout ani nabídku do pražského Rokoka nebo prestižní místo elévky v Národním divadle. „Já měla na muže smůlu. Říká se, jak člověk vykročí, tak pak jde celý život. A já v tomhle punktu vykročila rozhodně špatně,“ hodnotila své soukromí.

V roce 1926 přišel okamžik pravdy. Marie si položila otázku: „Jsem manželka, nebo herečka?“ Odpovědí bylo přijetí nabídky zpět do Plzně – ale tentokrát bez manžela. Opustila ho navždy. „Zjistila jsem, že je nezodpovědný a tvrdohlavý. Potom už jsem k mužským byla opravdu rezervovaná. Nějaké přechodné lásky mě nebavily a opravdový vztah vždycky nějak zkrachoval.“ Od té doby si svou svobodu užívala, i když kolem ní muži stále kroužili. Před válkou snad měla přítele, se kterým jezdila na Riviéru, ale později už cestovala jen s kamarádkami, nejčastěji s herečkou Evou Svobodovou.

Po odchodu z Plzně v roce 1931 její kariéra nabrala na obrátkách. Prošla brněnským Zemským divadlem, vrátila se krátce k Burianovi, až v roce 1934 zakotvila na dlouhých patnáct let v Divadle na Vinohradech. Právě tady se z mladých milovnic, které v programech uváděla pod mírně zamerikanizovaným jménem Mary Rosůlková, postupně přehrála do velkých charakterních postav. Diváci ji milovali pro její vysoký měkký hlas a schopnost vtisknout i hádavým paničkám lidský rozměr a parodický nadhled.

Její soukromý přístav se nacházel na Rašínově nábřeží. V kubistickém domě u Vltavy obývala byt se svým bratrem Janem. Jejich soužití bylo pro okolí fascinující. On, důstojný římskokatolický kněz a architekt, a ona, živelná herečka, které kolegové neřekli jinak než Meryčka.

Sousedé z domu, jako byl třeba sociolog profesor Jaroslav Kohout, na jejich soužití vzpomínali s úsměvem. „Náš byt byl přesně nad paní Rosůlkovou. Když jsme se nastěhovali, probudil nás v noci hlasitý křik a pláč. Teprve dodatečně jsme pochopili, že se paní Rosůlková po návratu z představení ještě učí role a její bratr jí přitom nahrává repliky,“ popisoval Kohout. Marie si hluk velkoměsta pod okny užívala a s nostalgií na něj nahlížela skrze historii, kterou si občas ráda přibarvila: „Pane profesore, kdybyste viděl ty kočáry tady, když to jezdilo v neděli na výlety na Zbraslav a do Modřan!“

Za domem se nacházela terasovitá zahrada, kvetly v ní broskvoně, třešně a šeříky. Byl to Mariin mikrosvět, kde sedávala v altánu u bazénu a studovala scénáře. V osmdesátých letech však přišla katastrofa. Po velké bouřce se na zahradu zřítila stará opěrná zeď, kterou nestačila kanalizace odvodňovat. Masa kamene a země zavalila jezírko a zničila stromy.

Marie měla tehdy obrovské štěstí – jen chvíli předtím seděla na své oblíbené lavičce a učila se text. Zkázu zahrady nesla velmi těžce, ale hned jak zeď opravili, neúnavně začala s obnovou. Nechala vysázet keříky růží a tři jabloně. Když stromy poprvé přinesly plody, Marie nezapomněla na své sousedy. I když jablek bylo jen pár, spravedlivě je rozdělila a každému v domě dvě tři donesla jako symbol nového začátku.

Zatímco divadlo jí leželo u nohou, film k ní byl dlouho macešský. Ve třicátých a čtyřicátých letech se objevovala jen v menších rolích manželek nebo sekretářek. Skutečný filmový a televizní „boom“ zažila Marie Rosůlková paradoxně až v době, kdy jiné herečky odcházely do ústraní. Její éra začala na konci 60. let a pokračovala celou normalizaci.

Stala se tváří postav, které v českém filmu chyběly – žen, které i ve stáří neztrácejí šarm, vtip a jistou dávku aristokratické výstřednosti. Ať už to byla vlezlá bytná Harringtonová ve skvostné parodii Čtyři vraždy stačí, drahoušku, maloměstská matka v Petrolejových lampách nebo prababička v komedii Léto s kovbojem.

Nesmrtelnou se však stala především díky televiznímu seriálu Taková normální rodinka. Její babička, která s ledovým klidem píše detektivky, zatímco se kolem ní hroutí domácnost, byla přesným odrazem Mariiny vlastní nátury – nad věcí, s humorem a nezdolným klidem. Její popularita v té době dosáhla vrcholu, a ona ji přijímala se svou typickou skromností.

Dokud jí nohy dobře sloužily, měla Marie Rosůlková svůj neochvějný letní rituál. Po snídani se vydávala na Císařskou louku. Přešla Železniční most a tam už na ni čekal převozník. Za pár haléřů ji přepravil přes Vltavu na ostrov. Tam, v tichu topolů a za šumění řeky, si Meryčka mohla svobodně a nahlas odříkávat své divadelní texty, aniž by kohokoliv rušila. Byl to její čas svobody, kdy byla jen ona a její postavy.

Žila šťastný život, nebo si ho alespoň takový dokázala udělat. Její vyrovnanost a radost byly nakažlivé. Přijímala klidně i čtyři návštěvy denně. Pokud ale nabyla dojmu, že se děje nespravedlnost, uměla se ozvat. S bratrem Janem tvořili fascinující dvojici – on byl ten, kdo ji neustále vychovával, ona ta, která se s úsměvem odmítala nechat zkrotit.

V kuchyni jejich bytu na nábřeží stál bílý stůl. Právě u něj nejraději sedávala a dívala se z okna rovnou na Vyšehrad. Herečka Michaela Doležalová, která bydlela v bytě po Rosůlkové, prozradila Mariino malé tajemství: „Ona měla u toho stolu takové tajné přihrádky – na sůl, na pepř a na frťánka. Ke konci života jí totiž doktoři ordinovali přísnou dietu, ale ona vždycky, když to nikdo neviděl, si jídlo stejně dochutila. A dala si i toho panáčka.“

I když byla nemocná nebo unavená, na otázku, jak se jí daří, odpovídala svou legendární životní moudrostí: „Špatně, ale dobře to snáším.“ Tato věta přesně vystihovala její postoj k životu – přijímat vše s grácií a nestěžovat si na rány osudu.

Marie Rosůlková odešla na věčnost 15. května 1993, v úctyhodném věku nedožitých dvaadevadesáti let. Její bratr Jan ji předešel o tři roky. Jsou pohřbeni společně na Vyšehradském hřbitově, v hrobě se sestrami řádu sv. Voršily – na dohled od domu, kde prožili společná desetiletí.

Odešla s ní éra skutečných dam, které si i v nelehkých dobách dokázaly udržet šarm a styl. Až do vysokého věku byla Marie Rosůlková atraktivní ženou, která odmítala nebýt na jevišti hezká. Potrpěla si na nápadné klobouky a vysoké podpatky, které jen zdůrazňovaly její elegantní chůzi. Josef Bek na ni s úctou vzpomínal větou, která se zapsala do dějin českého divadla: „Nejdřív přišly nohy a teprve až za půl hodiny Mařenka.“

Kovaříková, Blanka. Herecké romance: důvěrná setkání s českými herci a jejich láskami. Vyd. 3., aktualiz. Praha: Brána, 2011. 181 s. ISBN 978-80-7243-510-4.

csfd.cz