Míla Myslíková: Laskavá filmová maminka, která dožívala jako poustevnice

Míla Myslíková patřila k oné vzácné skupině českých hereček, které diváci nepřijímali jen jako hvězdy stříbrného plátna, ale jako přirozenou součást vlastních rodin. Její tvář, v níž se zrcadlila vrozená laskavost, mateřské pochopení a nezdolný klid, se pro generace diváků stala synonymem pro domov a bezpečí.

Zatímco však ve filmových ateliérech zářila jako symbol vřelosti, v soukromí se s přibývajícími lety čím dál víc uzavírala do vlastního vnitřního světa. Herectví pro ni postupně přestalo být životním naplněním a stalo se spíše pragmatickým způsobem, jak zaplatit složenky. Skutečný život pro ni začínal až ve chvíli, kdy za sebou zavřela dveře svého bytu a odložila masku „veselé tlusté paní“, kterou jí filmový průmysl tak vytrvale přisuzoval.

Bohumila Myslíková se narodila 14. února 1933 v Třebíči do rodiny, která neměla s uměleckým světem nic společného. Její otec byl tiskařem a malá Míla vyrůstala v prostředí vůně tiskařské černě a papíru. Možná právě zde se zrodila její celoživotní láska ke knihám a úcta k psanému slovu. Původně vůbec nepomýšlela na záři reflektorů, jejím dětským snem byla dráha spisovatelky. Osud ji však po maturitě na třebíčském gymnáziu zavál na brněnskou JAMU, kde vystudovala herectví.

Nebyla klasickou kráskou, která by oslňovala křivkami modelky, ale měla něco mnohem vzácnějšího – tvář, která vyzařovala neobyčejnou lidskost a absolutní důvěryhodnost. Své první profesionální ostruhy sbírala v divadle v Plzni (1955–1962) a později se vrátila do Brna, kde strávila významnou část kariéry v tamním Státním divadle (dnešní Národní divadlo Brno). Na těchto scénách se naučila hrát postavy „z masa a kostí“ – ženy, které se nezhroutí pod tíhou osudu, ale nesou svůj úděl s tichou důstojností. Právě zde se formoval její nezaměnitelný styl - hrát lidi obyčejné, a přesto vnitřně bohaté.

V padesátých letech, během svého působení v plzeňském divadle, potkala herce Štěpána Zemánka. Byla to láska dvou naprosto protichůdných povah. On byl typický bohém, milovník bujaré společnosti a večírků, zatímco ona už tehdy hledala ticho, řád a hlubší rozměr života. Manželství netrvalo ani rok a skončilo rychlým rozvodem. Tato zkušenost Mílu Myslíkovou zasáhla natolik hluboce, že se rozhodla už nikdy nikoho k sobě fyzicky ani citově nepustit.

„Můj domov je můj hrad a v něm jsem pánem já a Bůh,“ pronesla později v jednom z mála osobních rozhovorů. Zklamání z partnerského života ji proměnilo v citovou poustevnici. Přestože na plátně ztělesňovala rodinné štěstí a harmonii, své soukromí si střežila s téměř úzkostlivou pečlivostí. Její jedinou rodinou se postupně stali literární hrdinové a později i duchovní spřízněnci, se kterými sdílela své vnitřní hledání.

Když režisér Dušan Klein připravoval první díl filmové série o „Básnících“, měl o obsazení maminky hlavního hrdiny okamžitě jasno. Hledal někoho, kdo diváka obejme pouhým pohledem. Míla Myslíková do role maminky Šafránkové vložila všechnu tu nevyčerpanou mateřskou lásku, kterou ve skutečném světě neměla komu darovat. Její vztah s Pavlem Křížem na place nebyl jen profesionální – skutečně se o něj starala, kontrolovala, zda má v pauzách teplý čaj, a pečovala o něj jako o vlastního syna.

S jejím působením v této sérii se pojí i jedna nezapomenutelná perlička z natáčení, která dokládá její nesmírnou trpělivost. Během slavné scény s pečením buchet se záběr musel z technických důvodů opakovat mnohokrát za sebou. Míla tehdy s ledovým klidem a úsměvem připravovala další a další plechy, aniž by si jedinkrát postěžovala na únavu. Navíc buchty, které pro film upekla, byly tak vynikající, že je štáb v pauzách okamžitě snědl. Byla to profesionálka každým coulem, která nikdy nezdržovala práci, přestože se po každém „stop“ okamžitě stáhla do ústraní s knihou v ruce.

Málokdo věděl, že Míla Myslíková byla velmi vzdělaná žena, která mluvila několika jazyky a neustále si rozšiřovala své znalosti. Její největší životní vášní se stala severní Evropa, konkrétně Finsko. Tato země ji fascinovala svou čistotou, zádumčivostí a upřímností tamních obyvatel. „Tam lidé mluví jen tehdy, když mají co říct,“ říkala s obdivem. Výsledkem jejích pravidelných cest byly knihy Finský maratón (1982) a V zemi Kalevově (1992). Sever jí dával pocit svobody, který v tehdejším Československu postrádala – tam nebyla „tou herečkou“ z komedií, ale vnímavou poutnicí, která hledá ticho a smysl života.

Psaní pro ni bylo jedinou skutečnou zpovědí. Ve svých textech, jako byla i kniha Lásko, Bože, lásko (1998), odhalovala svou intelektuální tvář, kterou filmoví režiséři často ignorovali a obsazovali ji spíše do rolí kuchařek, sousedek nebo rázovitých manželek (jako byla vodnice v komedii Jak utopit dr. Mráčka). Skrze svá slova se snažila čtenářům vysvětlit, že pod vrstvami líčidla se skrývá hloubavá bytost hledající smíření a vyšší pravdu, nikoliv jen potlesk davů nebo lacinou popularitu.

V devadesátých letech se Míla Myslíková definitivně rozhodla ukončit svou hereckou kariéru. Přestala zvedat telefony a bez vysvětlení odmítala i ty nejlákavější scénáře. Její pozornost se plně upnula k učení Hnutí Grálu. Tato duchovní proměna byla pro mnohé její kolegy z branže nepochopitelná, někteří dokonce v médiích mluvili o tom, že propadla nebezpečné sektě. Pro ni však texty Abd-ru-shina představovaly jediné smysluplné ukotvení v chaotickém světě po revoluci.

Své víře byla natolik oddaná, že této organizaci odkázala veškerý svůj majetek i celoživotní úspory. Žila ve velké skromnosti v malém panelovém bytě v Praze 4. Její izolace od vnějšího světa byla v závěru života téměř dokonalá. Trápila ji silná cukrovka a velké bolesti nohou, které jí znemožňovaly i krátké procházky kolem domu. Stala se dobrovolnou poustevnicí, která sledovala svět jen z okna a skrze stránky náboženských textů. Přesto si uchovala bystrou mysl a v tichu se připravovala na svůj odchod, který nevnímala jako konec, ale jako vědomý přechod do jiné, lepší dimenze.

Poslední dny svého života pobývala v nemocnici, na Geriatrické klinice v Londýnské ulici v Praze se zotavovala z následků mozkové mrtvice. S optimismem se chystala na rehabilitaci ruky, která jí v důsledku ataky znehybněla.

Osud byl však neúprosný. Mozková příhoda se zopakovala s fatální silou. Míla Myslíková zemřela v pátek 11. února 2005, pouhé tři dny před svým 72. narozeninami. Odešla tiše, přesně tak, jak si to ve své samotě naplánovala, i když se až do poslední chvíle rvala o život. Dnes odpočívá v rodinném hrobě v Polné u Jihlavy. Zanechala po sobě desítky nezapomenutelných rolí, v nichž dokázala i ty nejjednodušší postavy povýšit na symbol lidskosti. I když neměla vlastní potomky, stala se symbolickou matkou pro miliony diváků.

Zdroje: iDnes.cz, vlasta.cz, novinky.cz