Článek
Vyšehradský hřbitov je v národním povědomí zapsán jako nedotknutelné místo odpočinku českých elit. Pohřbení na tomto místě bylo historicky vnímáno jako nejvyšší pocta, kterou může národ svému umělci, vědci či státníkovi prokázat. Jenže realita 21. století ukazuje, že ani status národního velikána nezaručuje hrobovému místu věčnost. Administrativní kličky, vypršení nájemních smluv a především vysoké finanční částky v pozadí umožňují, aby historické osobnosti uvolnily prostor novým nájemcům z řad současných celebrit a vlivných podnikatelů. Za „přenechání“ nájemní smlouvy se přitom v šedé zóně realitního trhu s hroby údajně platí částky v řádech milionů korun.
Marie Podvalová: Vystěhována z hrobu kvůli převodu místa
Jeden z nejvíce dokumentovaných a eticky nejspornějších případů v novodobé historii Vyšehradu se týká hrobového místa sopranistky Marie Podvalové, dlouholeté sólistky Národního divadla a držitelky titulu národní umělkyně. Když v roce 1992 zemřela, byla do jedné z vyšehradských hrobek uložena se všemi poctami. Podle svědectví pamětníků byla symbolicky oděna v divadelním kostýmu své nejslavnější role – kněžny Libuše, kterou mnohokrát ztvárnila na prknech Národního divadla.
Její setrvání na prestižním místě však trvalo pouhých dvacet let. Neteř umělkyně, která byla držitelkou nájemních práv k hrobu, se rozhodla tato práva převést. Novým nájemcem se stal hudební producent František Janeček. Aby mohl vlivný majitel agentury GoJa hrobku využívat pro svou rodinu, musely být ostatky Marie Podvalové z hrobu vyzvednuty, dodatečně zpopelněny, uloženy do urny a převezeny na jiný hřbitov. Jméno operní legendy, která byla symbolem české státnosti, z náhrobku zmizelo a nahradil ho nápis rodiny Janečkových. Tento případ vyvolal v odborných kruzích zděšení, neboť ukázal, že i takto vyznamným osobnostem hrozí „vystěhování“ z národního pohřebiště, pokud se objeví solventnější zájemce.
Hana Zagorová a její „soukromá věc“
Podobný mechanismus střídání nájemců se odehrál i v případě Hany Zagorové. Zpěvačka si místo na Vyšehradě zajistila již před lety, oficiálně proto, aby tam mohla nechat převézt ostatky svých rodičů z rodné Ostravy. Získala k tomu lukrativní hrobové místo, ve kterém dříve odpočíval významný český geolog a paleontolog Filip Počta, profesor Univerzity Karlovy a přímý pokračovatel díla Joachima Barranda. Počta byl vědeckou kapacitou světového významu, přesto jeho jméno muselo z Vyšehradu ustoupit.
Když se o tento „nákup“ začali v roce 2012 zajímat novináři v souvislosti s prověrkou hospodaření Správy pražských hřbitovů (SPH), reakce zpěvačky byla velmi defenzivní. Na dotazy ohledně etiky takového postupu a faktu, že kvůli její rodinné hrobce zaniklo místo odpočinku jiné významné osobnosti, odmítla poskytnout jakékoliv detailnější vysvětlení. „Nezlobte se, nebudu se k tomu vyjadřovat. Je to moje soukromá věc,“ reagovala tehdy na přímý dotaz redakce Lidových novin. Pro ni šlo o legální transakci postavenou na dohodě mezi nájemci, pro historiky šlo o další citelnou ztrátu v mapě vyšehradských velikánů, která se postupně mění v seznam „VIP osobností“ současnosti.
Likvidace hrobu Lucie Klímové pro Radoslava Brzobohatého
U herce Radoslava Brzobohatého, který zemřel v roce 2012, byla situace obdobná. Aby mohl jeden z nejpopulárnějších českých herců spočinout na Vyšehradě, bylo vytipováno místo, kde se nacházel hrob akademické malířky Lucie Klímové. Klímová patřila k výrazným postavám meziválečné kultury a její díla jsou dodnes zastoupena v galerijních sbírkách.
Hrob Lucie Klímové byl administrativně i fyzicky zcela zrušen a srovnán se zemí. Rodina Brzobohatých na uvolněné ploše nechala vybudovat náhrobek zcela nový, s moderním designem, který nijak neodkazuje na historickou kontinuitu místa. Stopy po umělkyni, která na Vyšehradě odpočívala desítky let, byly definitivně vymazány ve prospěch nového pietního místa.
Šedá zóna a miliony za „přepis“ smlouvy
Zákon o pohřebnictví v České republice je v otázce vlastnictví hrobů velmi specifický. Pozemek hřbitova patří městu (v tomto případě Praze), nájemce si pouze pronajímá plochu k uložení ostatků. Samotný náhrobek je však movitým majetkem nájemce. Tato konstrukce umožňuje legální kličku: nájemce neprodává „místo“, ale prodává „hrobové zařízení“ (kámen). S prodejem kamene pak jde ruku v ruce převod nájemní smlouvy na nového majitele.
Desetiletý nájem hrobového místa tak vyjde na několik tisíc korun. Skutečný byznys se ale odehrává v takzvané šedé zóně. Za „přenechání“ nájemní smlouvy na prestižní adrese v blízkosti Slavína se v soukromých dohodách a skrytých inzerátech údajně platí částky v řádech milionů korun. Vyšehrad se tak stal exkluzivním realitním trhem, kde se nekupuje jen kámen, ale především prestiž a sousedství s Karlem Čapkem nebo Boženou Němcovou.
Kauza Majerník a kšeftování s historií
Podezření z manipulací s hroby vyvrcholilo v roce 2011 a 2012, kdy prověrka odhalila, že s lukrativními místy se obchodovalo systémově. Šokujícím příkladem byl hrob významného slovenského malíře Cypriána Majerníka. Jeho hrob, který zdobila umělecky cenná socha od Karla Lidického, byl v tichosti prodán za pouhých 38 000 Kč. Kupcem byl člověk napojený na tehdejší vedení pražského magistrátu. Podobně byl zpeněžen i hrob malíře Rudolfa Adámka. Tato místa byla vybrána jako „opuštěná“, ačkoliv šlo o kulturně významné památky, a byla pod cenou přihrána vyvoleným zájemcům.
Současnost: Komise jako poslední instance
Po vlně těchto skandálů, které otřásly důvěrou veřejnosti v pietní charakter Vyšehradu, došlo k zásadní změně pravidel. Hlavní město Praha zřídilo speciální devítičlennou komisi složenou z historiků, architektů a zástupců samosprávy. Tato komise musí od roku 2012 schvalovat každé nové pohřbení osobnosti, která nemá na hřbitově přímou rodinnou vazbu. Cílem je zabránit tomu, aby se z národního hřbitova stala „VIP zóna“ pro ty, kteří mají dostatek financí na nákup nájemních práv od zanikajících rodin starých mistrů.
Dnes se Správa pražských hřbitovů snaží opuštěné hroby významných osobností přebírat do vlastní péče jako tzv. čestné hroby. Tím se má předejít jejich dalšímu prodeji a likvidaci. Přesto pachuť z předchozích dekád zůstává. Vyšehrad se proměnil v místo, kde se vedle sebe vrství historie a nové peníze.
Případ Marie Podvalové, která byla „vystěhována“ ze svého místa zůstává varovným mementem. Ukazuje, že v systému postaveném na nájemních smlouvách končí úcta k národním velikánům tam, kde se objeví lukrativní nabídka na převod práv.
