Milovaná i zakázaná. Dana Medřická a její Kočičí hra se smrtí v patách

Před pokladnami pražského Národního divadla stály v sedmdesátých letech nekonečné fronty. Lidé tam nocovali na skládacích rybářských stoličkách, balili se do dek a termosky s čajem si předávali jako vzácný poklad. Všichni chtěli jediné: vidět Erži Orbánovou. Ženu, která se na jevišti rvala s osudem, milovala, proklínala a smála se tak, že i v poslední řadě naskakovala husí kůže. Dana Medřická v té době prožívala svůj největší profesní triumf, ale málokdo v zaplněném hledišti tušil, že ta samá žena svádí v zákulisí vyčerpávající boj s režimem, který ji chtěl nechat nenápadně zmizet.

Málokterá divadelní hra v historii českého divadla se stala takovým fenoménem. Kočičí hra v Národním divadle měla přes čtyři sta repríz a lidé na ni stáli fronty přes noc. Dana Medřická v ní jako Erži Orbánová předváděla něco, co se vymykalo běžnému herectví. Nebyla to jen role, byla to ona sama – živelná, nezkrotná, milující život se všemi jeho fackami.

Diváci ji milovali právě pro tu neuvěřitelnou pravdivost. Historky z té doby mluví o tom, že lidé chodili na představení opakovaně, třeba desetkrát. Vlasta Fabianová, její kolegyně a přítelkyně, vzpomínala, jak Dana do každého výstupu vkládala tolik energie, že po představení zůstávala v šatně sedět úplně bílá, neschopná slova. „Ona tu Erži nehrála, ona ji pokaždé znovu odžila,“ říkávali kolegové. Jenže obrovský úspěch u lidí byl trnem v oku těm, kteří rozhodovali o tom, kdo smí a nesmí být hvězdou. Medřická totiž nebyla typem herečky, která by se podbízela režimu.

I když ji lidé chtěli vidět v televizi a ve filmu, její výstupy byly v sedmdesátých letech často omezovány. Nebyl to ten typ zákazu, kdy by vám ze dne na den vzali průkazku do divadla, ale spíše tiché „odsouvání na vedlejší kolej“. Role, které by jí jinde vynesly světovou slávu, dostávaly jiné, loajálnější kolegyně. Dana Medřická se s tím vyrovnávala s noblesou. Nikdy si veřejně nestěžovala, ale její blízcí věděli, jak moc ji to přehlížení bolí.

Známá je historka z natáčení, kdy jeden z tehdejších mocných funkcionářů prohlásil: „Medřickou tam nedávejte, je jí všude moc.“ Přitom národ ji miloval. Její syn Václav Vydra mladší později vzpomínal, že máma doma o politice moc nemluvila, aby ho nezatěžovala, ale v její tváři bylo vidět, když se z divadla vracela zničená z nekonečných schůzí, kde se řešilo, že Kočičí hra je „málo socialistická“. Jenže lidé v hledišti plakali a tleskali vestoje. To byla její největší pomsta těm, kteří ji chtěli umlčet.

Málokdo věděl, jakou bolest si Dana Medřická nese v sobě. Její manželství s Václavem Vydrou starším bylo pevné, ale hned na začátku je zasáhla krutá rána – smrt jejich prvorozeného syna Václava, který zemřel jako roční miminko na komplikace po očkování. Dana se z toho nikdy úplně nevzpamatovala. I když se jim později narodil druhý syn, stejného jména, v jejích očích zůstal ten stín smutku už napořád.

Její syn Václav vzpomíná, že máma byla neuvěřitelně úzkostlivá. Stačilo, aby se o deset minut zpozdil z tréninku, a už stála u okna. Ta potřeba chránit ty, které milovala, byla u ní extrémní. Možná proto tak skvěle hrála matky – dokázala do nich vložit tu syrovou, až živočišnou ochranitelskou lásku, kterou sama prožívala.

Když v roce 1979 zemřel její manžel Václav, Dana zůstala úplně sama. Cítila se stará a nepotřebná. Právě tehdy se ale ozval hlas z minulosti. Španěl Artemio Precioso Ugarte jí psal dopisy celých pětadvacet let. Poznali se kdysi dávno, když byl Artemio v Praze na stáži. Zamiloval se do ní v divadle, ale Dana byla vdaná a věrná.

Artemio na ni však nikdy nezapomněl. Po smrti jejího manžela přijel do Prahy a jejich pozdní láska byla jako z románu. Dana Medřická vedle něj neuvěřitelně ožila. Začala se znovu oblékat do veselých barev, smála se a poprvé v životě začala cestovat. Španělsko se pro ni stalo symbolem svobody. Artemio ji uctíval jako bohyni. Syn Václav s dojetím vyprávěl, jak máma zářila štěstím, když jí Artemio v Madridu ukazoval svět, o kterém si dřív mohla nechat jen zdát.

Osud byl ale krutý. Právě ve chvíli, kdy Dana Medřická našla po letech útrap štěstí, se její tělo rozhodlo, že už dál nemůže. Herečka Luba Skořepová, její blízká kamarádka, vzpomínala na jejich poslední společné setkání. Dana byla plná plánů, mluvila o tom, co všechno ještě s Artemiem zažijí. „Ona hořela, vypadala na čtyřicet,“ říkala Luba.

Infarkt přišel nečekaně v lednu 1983. Dana Medřická prý zrovna mluvila po telefonu se svou švagrovou, když se jí udělalo špatně. Stačila jen říct: „Je mi divně,“ a klesla k zemi. Zemřela v nemocnici o pár dní později, aniž by se probrala k vědomí. Bylo jí pouhých dvaašedesát let. Artemio Precioso Ugarte, její osudová láska, zůstal zlomený. Traduje se, že po její smrti už nikdy nenašel klid a do Prahy se vracel jen proto, aby mohl položit květiny na její hrob.

Když Dana Medřická odešla, s ní zmizela i jedna éra českého divadla. Její pohřeb byl národní událostí, lidé stáli v nekonečných frontách u divadla, aby se naposledy poklonili své Erži. Nebyla to jen smrt slavné herečky, byl to odchod někoho, kdo pro lidi v šedivých časech normalizace představoval naději a opravdovost.

Její Erži Orbánová už nikdy nenašla důstojnou nástupkyni. Ne proto, že by nebylo dost talentovaných hereček, ale proto, že Medřická do té role vložila všechnu svou vlastní vzpouru, své prožité tragédie i tu pozdní, španělskou radost. Dana Medřická nám svým životem ukázala, že skutečný talent a vnitřní svoboda se nedají zakázat žádným dekretem a že láska si vás najde, i když si myslíte, že už je na všechno pozdě.

Zdroje: Spisarová, Bohumila a Vydra, Václav. Vaše Dana Medřická. Praha: Kvarta, 1995. ISBN 80-85570-56-4 // Národní divadlo, iDnes.cz