Plivnuli jí do tváře: Irena Kačírková odmítla StB a zemřela nalíčená

Irena Kačírková se narodila 24. března 1925 v Praze jako dcera majitele prosperujícího kožešnictví ve Štěpánské ulici. Její původ, v kádrových materiálech po roce 1948 označovaný jako „silně buržoazní“, předurčil její celoživotní konflikt s režimem. Zatímco na plátně ztělesňovala západní eleganci, v soukromí čelila tvrdé realitě znárodňování a perzekuce. Její dcera Kristina Novotná v knize „Víc než jen smích“ cituje matčin zápis z roku 1952: „Otec musel odevzdat klíče od obchodu a my se ocitli v jedné místnosti. Ten kontrast mezi tím, co hraji v divadle – ty markýzy a kněžny – a tím, že doma peru v neckách v kuchyni, kde není ani teplá voda, mě provází roky. Lidi vidí ty róby, ale nikdo nevidí ty moje rozpukaný ruce od valchy.“

Když v roce 1955 dorazil do Prahy idol francouzského stříbrného plátna Gérard Philipe, doprovázela ho právě Irena Kačírková. Pro režim to byla noční můra v přímém přenosu. Krásná, francouzsky hovořící herečka a západní hvězda k sobě okamžitě našli cestu, což estébáci ve svazku „Sběratel“ popsali s neskrývanou žárlivostí. V hlášení ze dne 18. července 1955 stojí: „Objekt Kačírková se od francouzského herce prakticky nevzdaluje. Jejich hovory probíhají bez kontroly tlumočníka, což vytváří prostor pro předávání nepřátelských informací.“

Sama Kačírková si do deníku, který později citovala její dcera, zapsala: „Gérard byl jako zjevení z jiného vesmíru. Když jsme seděli v autě, zapomněla jsem, že nás na každém kroku sledují ty šedivé kabáty. Smáli jsme se, mluvili o poezii a já na chvíli věřila, že hranice neexistují. Pak přišel výslech a facka do tváře. Chtěli vědět, jestli mi nenabízel útěk. Řekla jsem jim, že jsme mluvili o kráse, čemuž oni nemohou rozumět.“ Tento románek, ač pravděpodobně zůstal v rovině hlubokého přátelství a obdivu, se stal pro StB hlavním důvodem, proč Kačírkovou do konce života nepustili na Západ. „Měla svět u nohou, ale soudruzi jí podrazili nohy dřív, než stačila udělat první krok do Paříže,“ uzavírá tuto kapitolu ve svých vzpomínkách Miroslav Horníček.

V archivech Státní bezpečnosti se pod signaturou objektu „Sběratel“ dochoval i protokol z výslechu ze dne 14. března 1961. Vyšetřovatel kapitán Horák v něm zaznamenal: „Vyslýchaná Kačírková Irena se kladeným otázkám vyhýbá. Na přímý dotaz ohledně jejích styků s pracovníky francouzského velvyslanectví uvedla, že se jedná o čistě společenské záležitosti spojené s její profesí. Při pokusu o získání ke spolupráci reagovala podrážděně. Uvedla doslova: „Pánové, já jsem herečka, ne domovnice. Pokud chcete vědět, co se děje v kultuře, kupte si lístek do divadla.“

Tato hrdost ji stála další role. Zatímco její vrstevnice budovaly kariéry v angažovaných dramatech, Kačírková si do deníku zapsala: „Zase mě nutili. Tentokrát chtěli, abych donášela na Wericha. Prý co se povídá v šatně po představení. Řekla jsem jim, že se tam mluví o tom, jak jsou špatně ušité kostýmy. Ten estébák na mě řval, že si se mnou zahraje jiný kousek. Od té doby mi v televizi škrtli tři scénáře.“

V roce 1955 získala angažmá v Divadle ABC pod vedením Jana Wericha. Ten v ní rozpoznal typ moderní, intelektuální herečky, která v tehdejším československém divadelnictví chyběla. Werichovo interní hodnocení z roku 1956 uvádí: „Kačírková je vzácný úkaz. Je to krasavice, která má mozek. Ona rozumí vtipu v okamžiku, kdy ho teprve nadechujete. To je u hereček dar z hůry. V Těžké Barboře mi byla partnerem, ne stafáží. Má v sobě rytmus, který se nedá naučit.“

Její profesionalitu v ABC potvrzoval i kolega Lubomír Lipský: „Pracovat s Irenou byla radost i řehole. Byla to absolutní profesionálka. Když se zkoušela konverzační komedie, ona měla text umět dřív než všichni ostatní. Nesnášela českou nedbalost. Pamatuji si, jak jednou přerušila zkoušku, protože kolega komolil francouzské jméno. Řekla mu: ‚Když to neumíš vyslovit, tak to nehraj. Divák není hlupák.‘ Byla přísná na sebe i na nás.“

Miroslav Horníček v knize „Vyznání“ doplňuje: „Irena do našeho souboru vnesla něco, co se tehdy nenosilo. Byla to distance. Ne nadřazenost, ale distance. Když vešla do šatny, člověk si podvědomě narovnal záda a přestal mluvit sprostě. Ona byla evropská. Měla v sobě vkus, který byl v té době skoro provokací. Jednou jsem jí řekl: ‚Ireno, vy jste tady jako z jiného světa.‘ A ona se na mě podívala těma svýma obrovskýma očima a řekla: ‚Miroslave, já jsem tady jenom na návštěvě. Brzy mě zase vyhostí.‘“

V roce 1964 přišla role, která Irenu Kačírkovou definovala pro širokou veřejnost – profesorka v prvním československém filmovém muzikálu Starci na chmelu. Režisér Ladislav Rychman v technických poznámkách k natáčení jasně definoval její přínos: „Potřebuji typ moderní, věcné ženy, která nepoučuje, ale inspiruje. Kačírková jako jediná zvládá civilní projev bez divadelních manýr. Její postava není pedagogický kádr, ale lidská bytost s vkusem.“

Na vlně úspěchu přišla v roce 1965 další zásadní trefa – titulní role v satirické komedii Bílá paní. Kačírková zde jako přízrak Perchty z Rožmberka, který začne v socialistické obci konat skutečné zázraky, nastavila režimu kruté zrcadlo. Režisér Zdeněk Podskalský na její obsazení vzpomínal s gustem: „Irena byla pro tu roli ideální. Měla v sobě tu přirozenou vznešenost, která v kontrastu s tou tehdejší funkcionářskou omezeností působila jako z jiného světa. Ona tu Bílou paní nehrála, ona jí byla.“

Snímek viděl v kinech přes milion diváků, ale pro Kačírkovou měl hořkou pachuť. Po srpnu 1968 skončil film v trezoru a její jméno na seznamu těch, kteří „provokují buržoazním zjevem“. Úspěch u diváků sice otevřel Kačírkové dveře do Evropy, ty však zůstaly pro režim zavřené. Když v roce 1967 přišlo oficiální pozvání na festival v Cannes, ministerstvo kultury v záznamu ze dne 4. května stroze uvedlo: „Účast Ireny Kačírkové není v souladu se zájmy státní propagace. Její typové zařazení příliš akcentuje buržoazní estetiku.“ Herečka na to v soukromém dopise dceři Kristině dopsala: „Můj pas je majetkem státu a stát se rozhodl, že nikam nepojedu. Prý bych tam dělala příliš dobrou reklamu kapitalistickému vkusu.“

Zatímco někteří kolegové po okupaci v srpnu 1968 volili emigraci, Kačírková zůstala kvůli rodině. Její postoj k invazi vojsk Varšavské smlouvy byl však nekompromisní. V roce 1970 při prověrkách odmítla podepsat souhlas s „bratrskou pomocí“. Kádrový posudek z Filmového studia Barrandov z roku 1972 je v tomto ohledu naprosto věcný: „Soudružka Kačírková setrvává na svých nesprávných politických postojích. Její typové zařazení neodpovídá současným potřebám socialistické kinematografie. Doporučuje se obsazovat pouze do vedlejších rolí bez politického významu.“

Následovalo období „vnitřního exilu“. Zatímco v 60. letech zářila v hlavních rolích, normalizace ji odsunula z pláten kin do ústraní dabingových a rozhlasových studií.

Když přišel faktický zákaz vystupování v televizi a ve filmu, Kačírková se uchýlila k práci s mikrofonem. Režisér Jiří Horčička, legenda rozhlasové tvorby, na Irenu Kačírkovou často vzpomínal jako na umělkyni s absolutním citem pro text. Podle něj v rozhlase nepotřebovala gesta, stačil jí dech. V inscenaci „Vojna a mír“ dokázala jen hlasem vyjádřit onen aristokratický smutek, který jí tehdejší režim v reálném životě tolik vyčítal. Sama mu prý s nadsázkou říkala, že u mikrofonu ji nikdo nevidí, a tak tam konečně může být tou kněžnou, kterou jí na filmovém plátně zakázali hrát.

Stejně nepostradatelnou se stala v dabingu pod vedením K. M. Walló. Ten oceňoval její chirurgickou přesnost a schopnost frázovat podle dechu světových hvězd, jako byly Sophia Loren nebo Anna Magnani. „Když už mě nenechají hrát obličejem, budu hrát hlasem. Ten mi zatím nesebrali,“ glosovala tehdy svou situaci s hořkostí i hrdostí. Přesto i zde narážela na limity – interní hodnocení z roku 1980 uvádí, že její nasazování do „politicky exponovaných děl“ naráželo na trvalý odpor schvalovacích orgánů.

Zatímco pánové v hledišti i estébáci u výslechů v ní viděli nedostupnou šelmu, v soukromí Irena Kačírková prožívala úplně jinou bitvu. Tu s osamělostí. Její dcera Kristina ve svých vzpomínkách odhalila tajemství, které za maskou divy zůstávalo skryté: „Ve vztahu k mužům byla maminka hrozně takový otevřený člověk, který vlastně celý život čekal na nějakou lásku. Ona nebyla ta suverénní svůdkyně, kterou působila navenek. Ona chtěla hluboký vztahy, jenže většinou se jí moc nepovedly, protože si vybírala lidi z branže, kteří žili takovým životem velice neustáleným.“

Právě ona „hvězdnost“ se pro ni v každodenním životě stala vězením. Muži se jí báli. Ti obyčejní, u kterých by možná našla klid, si na ni netroufli. „Někdy říkala, jak moc by si přála, aby o ni měl zájem docela obyčejný muž, který vůbec není z oboru. Jenže nikoho takového by ani ve snu nenapadlo, že by‚takováhle Kačírková‘ chtěla chlapa pro všední den. A to ona vlastně nikdy nenašla,“ dodává dcera Kristina s hořkostí. Irena Kačírková tak do konce svých dnů nesla zvláštní prokletí: byla ženou, kterou milovaly miliony, ale kterou nikdo ‚obyčejný‘ nedokázal prostě jen vzít za ruku.

V roce 1981 u Kačírkové lékaři diagnostikovali rakovinu žaludku. O svém stavu téměř nemluvila. Její blízká přítelkyně a kolegyně z Divadla ABC Květa Fialová v rozhovoru popsala jejich společné chvíle v šatně: „S Irenkou jsme v šatně prožily věci, o kterých se jinde nemluvilo. Když jí začalo být zle, nikomu to neřekla. Byla to rakovina, ale ona chodila na představení vždy perfektně nalíčená, stažená v korzetu, aby nebylo vidět, jak hubne. Jednou jsem ji našla v šatně v slzách, což u ní nebylo zvykem. Řekla mi: ‚Květo, já už tu ruku ani neuzvednu, abych si nasadila paruku.‘ Ale jakmile zazvonil inspicient, vstala, narovnala se a odešla na scénu jako královna. Ta její sebekázeň byla až děsivá. Nikdy nechtěla, aby ji lidé litovali. To pro ni byla ta největší urážka.“

V roce 1984, kdy už ji vážné onemocnění žaludku fyzicky velmi vyčerpávalo, přijala svou poslední televizní roli v populárním cyklu Bakaláři (povídka Kapesníček). Kolegové na toto natáčení vzpomínali v dokumentu Příběhy slavných s hlubokou úctou k její profesionalitě.

Jakmile se však rozsvítila kamera, narovnala se a v jejím pohledu byla opět ta pověstná jiskra. Nikdy si nepostěžovala. Když jí mezi záběry nabízeli židli, s díky ji odmítla: „Děkuji, já to odstojím. Irena Kačírková si před divákem nesedá.“

Irena byla v té době už jen stínem, vážila sotva čtyřicet kilogramů. V Divadle ABC přesto odehrála svá poslední představení s obdivuhodnou sebekázní. Kolegové z portálu později vzpomínali na její proměnu těsně před vstupem na scénu: „Viděli jsme ji, jak se opírá o stěnu, aby nabrala sílu. Ale vteřinu před nástupem se jí rozsvítily oči a ona tam vplula, jako by jí bylo dvacet. Ta její vnitřní síla a profesionalita byly neuvěřitelné.“ I ve chvílích, kdy jí docházely fyzické síly, si dokázala zachovat svou pověstnou grácii a hrdost.

Poslední měsíce života trávila Irena Kačírková v péči dcery Kristiny. I v této fázi si zachovala svou pověstnou věcnost. Kristina Novotná popsala jejich poslední společné chvíle jako neúprosný zápas o vlastní důstojnost: „Máma se rozhodla, že neumře jako troska. Do poslední chvíle se každé ráno líčila a v posteli seděla narovnaná, i když už nemohla jíst. Říkala mi: ‚Kristino, člověk musí mít úroveň, i když odchází. Smrt nesmí být nevkusná.‘ To byla její poslední věta, kterou si pamatuji jako její životní krédo. Zemřela tak, jak žila – s hrdostí, která režimu tak strašně vadila.“

Irena Kačírková odešla 26. října 1985. Miroslav Horníček na ni vzpomínal jako na úkaz, který v šedi tehdejší doby zářil svou přirozenou noblesou. Režim ji mohl vymazat z titulků a hlavních rolí, ale její vnitřní hrdost a integritu nezlomil.

Dokázala, že skutečná úroveň se nedá zakázat ani koupit. Opustila tento svět s hlavou vztyčenou a s grácií, která v české kultuře dodnes zůstává nevídaným svědectvím o tom, jak nesmírně silný dokáže být člověk, který se rozhodne neohnout záda.

Zdroje:

Novotná, Kristina. Setkávání s Irenou Kačírkovou, jejími přáteli, nepřáteli a jinými zvířaty. 2015. ISBN 978-80-260-7809-8 //

csfd.cz

Národní divadlo v Praze

Český rozhlas

iDnes.cz

lidovky.cz