Pokoje po osmi a všudypřítomný chloramin. Jak vypadala péče o seniory?

Dnešní domovy pro seniory se v prezentacích soustředí na nabídku aktivizačních programů, ergoterapie a moderního vybavení. Realita v době, kdy nad každým ústavem bděla ideologie kolektivismu a centrálního plánování, však byla odlišná. Život v domovech důchodců (DD) v éře socialismu definoval svět vrzajících lůžek, všudypřítomného pachu chloraminu a snaha státu garantovat sociální jistoty výměnou za ztrátu individuální svobody a soukromí.

V socialistickém Československu byla péče o seniory prezentována jako jeden z pilířů režimu. Ústava z roku 1960 deklarovala právo na zabezpečení ve stáří, ale infrastruktura na tento slib v praxi nestačila. Vlivem masivní industrializace a výstavby panelových sídlišť se domov důchodců stal často jedinou možností, jak vyřešit bytovou situaci rodin. V typických bytech 3+1 pro více generací nezbývalo místo, a model soužití prarodičů s dětmi a vnoučaty se ve městech začal rozpadat.

Vstup do „ústavu“, jak se tehdy těmto zařízením běžně říkalo, byl vnímán jako definitivní životní krok. Čekací listiny byly dlouhé a umístění do domova často nebylo otázkou svobodné volby, ale nutnosti – buď ze zdravotních důvodů, nebo proto, že rodina v systému plné zaměstnanosti péči o nesoběstačného člena nezvládala.

Budovy domovů důchodců se v té době dělily na dvě hlavní skupiny: znárodněné vily a zámky v pohraničí, nebo nově stavěné betonové komplexy na okrajích měst. Historické budovy byly pro tyto účely nevhodné – vysoké stropy se špatně vytápěly, chyběly výtahy a koupelny byly bariérové. Bezbariérovost v dnešním smyslu slova prakticky neexistovala.

Soukromí bylo v tomto systému neznámým pojmem. Standardem byly vícelůžkové pokoje, kde spolu žilo čtyři až osm cizích lidí. Osobní prostor každého obyvatele se omezil na postel, noční stolek a část šatní skříně. Přinést si vlastní kus nábytku, například oblíbené křeslo, bylo z hygienických a prostorových důvodů nepřípustné. Člověk se tak při příchodu musel vzdát věcí, které po desetiletí tvořily jeho domov a identitu.

Život v domově připomínal nemocniční nebo vojenský režim. Vše bylo naplánováno na minuty: budíček kolem šesté ranní, následovaný ranní hygienou, která byla prováděna za asistence personálu, kterého byl chronický nedostatek. Stravování probíhalo třikrát denně v jídelně, pro ležící pacienty na pokojích.

Jídlo bylo unifikované – typické byly husté omáčky, knedlíky, bílé pečivo a minimum čerstvé zeleniny. Diety sice existovaly, ale jejich pestrost byla velmi omezená. Volný čas vyplňovalo sledování televize, pletení nebo hraní karet. Aktivizace seniorů v moderním slova smyslu neexistovala. Ti zdatnější obyvatelé pomáhali s údržbou zahrady nebo v kuchyni, což byla jedna z mála cest, jak narušit každodenní ústavní rutinu.

Socialistický stát, ač se profiloval jako přísně ateistický, nedokázal zajistit provoz ústavů bez pomoci řádových sester. Ty byly po roce 1950 v rámci perzekucí vyhnány z klášterů a soustředěny právě do odlehlých domovů důchodců. Podle dobových statistik tvořily sestry v některých zařízeních, zejména v pohraničí, významnou část odborného personálu.

Svědectví pamětníků shodně uvádějí, že sestry v domovech přímo žily. Zatímco civilní personál trpěl podstavem a po směně odcházel domů, sestry vykonávaly i tu nejnáročnější péči o umírající s trpělivostí, která vyplývala z jejich řeholního slibu. Režim je sice oficiálně potíral, ale v domovech je toleroval jako nezbytnou a levnou pracovní sílu, kterou neměl kým nahradit.

Úroveň hygieny byla limitována tehdejší nabídkou trhu. Moderní inkontinenční pomůcky se v ČSSR začaly v omezené míře objevovat až na sklonku 80. let. Standardně se používaly velké látkové čtverce a gumové kalhotky. To znamenalo neustálý koloběh praní a vyváření, což se projevovalo specifickým pachem, který byl cítit v celých budovách.

Kvůli nedostatku personálu se sprchování imobilních pacientů provádělo v tzv. „koupací dny“, zpravidla jednou týdně. Z praktických důvodů se u ležících pacientů často přistupovalo k radikálnímu zkracování vlasů, aby byla údržba hygieny snazší. Pro mnohé ženy to byla citelná ztráta důstojnosti.

Systém byl finančně nastaven na téměř úplné odevzdání příjmu státu. Senior odevzdával 80 až 90 % svého starobního důchodu na úhradu ubytování a stravy. Zbytek mu zůstal jako kapesné na kávu nebo tabák. Stát sice garantoval střechu nad hlavou, ale cena za tuto „jistotu“ byla naprostá ztráta finanční nezávislosti. Senior se stal pasivním příjemcem péče.

Největším úskalím nebyl nedostatek jídla, ale sociální izolace. Rodinné návštěvy byly vymezeny na určité hodiny ve společných prostorách, kde v jeden moment sedělo několik rodin najednou. Pokud se zdravotní stav seniora zhoršil, následoval převoz do Léčebny pro dlouhodobě nemocné (LDN). Pro tehdejší generaci byla LDN synonymem pro izolaci, ze které již nebylo návratu.

Pamětníci často vzpomínají na detaily, které ilustrují tehdejší poměry: „Otec v domově neustále schovával kousky chleba do nočního stolku. Nebylo to hlady, ale strach z neznáma. Museli jsme mu podepisovat veškeré prádlo fixou, aby se v prádelně neztratilo, a přesto měl na sobě při návštěvě cizí košili.“ Tyto drobné ztráty kontroly nad vlastním tělem byly každodenní realitou.

Ani v domovech důchodců se obyvatelé nevyhnuli politické agitaci. Nástěnky musely zdobit portréty státníků a hesla k Vítěznému únoru. Častými hosty byly delegace pionýrů, které seniorům recitovaly básně. Tyto návštěvy byly součástí státní propagandy, která měla demonstrovat „vzorovou péči“ socialistického zřízení.

Život v domovech důchodců za socialismu byl systémem, který sice dokázal zajistit fyzické přežití, ale v mnoha ohledech rezignoval na psychické potřeby a individuální identitu. Šedé chodby a absence soukromí vytvořily prostředí, kde se úspěch péče měřil schopností obyvatele podřídit se chodu ústavu. Tento model zanechal hlubokou stopu v uvažování celé generace, pro kterou se „domov důchodců“ stal symbolem odloučení než bezpečného přístavu.

Zdroje: magazin.pametnaroda.cz, neztratitsevestari.cz, Životní příběhy řádových sester