Regina Rázlová: Smrt bratra, vyhazov z Národního i 11 měsíců ve vězení

Regina Rázlová se narodila 16. července 1947 v Brné nad Labem. Jako dcera Stanislava Rázla vyrůstala pod neustálým drobnohledem. Ačkoliv ji média později nálepkovala jako dítě vysokého komunistického funkcionáře, realita byla mnohem vrstevnatější. Její otec byl na svou dobu progresivním manažerem v chemickém průmyslu, který v roce 1968 usedl v proreformní vládě a v lednu 1969 se nebál oficiálně zúčastnit pohřbu Jana Palacha.

Rodinu v té době zasáhla krutá rána. Reginina dvaadvacetiletého bratra usmrtilo vojenské vozidlo okupantů. Tato tragédie spolu s  perzekucí matky, která se na rozdíl od svého vlivného manžela postavila proti sovětské invazi, však mladou herečku nezlomila. Naopak v  ní probudila vnitřní sílu, o kterou se musela v budoucnu ještě mnohokrát opřít.

Na DAMU se Regina dostala hned napoprvé a prakticky okamžitě přišly i velké filmové role. Svou divadelní cestu začala na Kladně, pokračovala přes pražské Divadlo E. F. Buriana a už v jednatřiceti letech stanula na naší první scéně – v Národním divadle.

V osobním životě Regina Rázlová tolik štěstí neměla. Její první velká láska, spolužák z DAMU Petr Štěpánek, ji opustil už po roce manželství. Vstoupil totiž do nového vztahu, a sice s režisérkou Vlastou Janečkovou, se kterou se později i oženil. Rázlová na něj přesto vzpomíná bez zášti jako na jemného a něžného muže, do kterého se během studií upřímně zamilovala.

Druhé manželství s hercem Petrem Olivou začalo v Divadle E. F. Buriana. „Hráli jsme spolu zamilované role a já si je tak trošku přetáhla i do života. Vzali jsme se, narodila se nám dcera Adéla. A protože ho ženy milovaly, neuběhl ani rok a odešel za jinou,“ popisuje herečka další rozchod.

Na výchovu dětí zůstala sama a na muže měla, jak sama přiznává, smůlu: „K tomu jsem talent nikdy neměla a už to asi nedoženu. Narazila jsem většinou na muže, na které nebylo spolehnutí.“ Obrat nastal až s architektem Jindřichem Santarem, který byl o generaci starší. „O to víc jsem si vážila Jindřicha, byl to úžasný člověk, spolehlivý, zábavný, inteligentní. S ním jsem prožila krásných třináct let,“ dodává. Její poslední manžel zemřel v roce 2012.

Po roce 1989 přišel zlom. Nové vedení činohry v čele s Ivanem Rajmontem dalo Regině Rázlové jasně najevo, že pro ni v souboru není místo. Tlak na odchod vyvrcholil bizarním ponížením. Její poslední „rolí“ na první scéně byl komparz v představení Falkenštejn. „Role, na kterou se nezapomíná,“ glosuje dnes s nadhledem herečka, která nakonec dostala regulérní vyhazov.

Realita ji zasáhla okamžitě a musela se postarat o dvě děti. Na sebelítost nezbýval čas, takže brala jakoukoli práci. Prodávala chlebíčky, vázala věnce, kreslila pohlednice nebo učila lidi proutkařit. V době, kdy ji ostatní filmaři přehlíželi, jí podal pomocnou ruku Jan Svěrák. Obsadil ji do role sociální pracovnice v oscarovém filmu Kolja, což pro ni v existenčně náročném období znamenalo zásadní vzpruhu.

Kromě příležitostných rolí slavila úspěch i jako kartářka. K esoterice měla blízko už od dětství díky tetě, která dělala horoskopy. „Tvrdila, že s balíčkem karet se člověk uživí po celé Evropě. Mamince se to sice nelíbilo, ale to málo, co mě teta naučila, se mi v nejtěžších chvílích hodilo,“ vzpomíná Rázlová. Karty se pro ni paradoxně staly nástrojem přežití v letech, kdy se její herecká kariéra ocitla na vedlejší koleji.

V devadesátých letech ji otec Stanislav Rázl přizval k záchraně českého sklářství. Regina byla bez práce a její známá tvář se firmě hodila, takže se stala předsedkyní představenstva Skloexportu. Tvrdý privatizační boj však vyústil v anonymní udání a v květnu 1998 policie zahájila stíhání pro údajné zneužití informací v obchodním styku.

Následoval strmý pád a jedenáct měsíců ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni. V cele o rozměrech dva krát dva metry bojovala o zdravý rozum v naprosté izolaci. „Kněžnu z Lucerny jsem si rozhodně neopakovala. Leda tak čarodějnici z Macbetha,“ vzpomíná. Čas zabíjela mechanickou činností. Kreslila, naučila se upřímně modlit a kartáčkem na zuby do zblbnutí drhla i mříže.

Dlouhé chvíle jí krátil balíček karet, který jí vedení věznice výjimečně povolilo. Dozorci si občas nechali vykládat a jako honorář za věštbu dostávala sprchování navíc. Kontakt s blízkými byl přitom minimální. Prokurátor jí dovolil jen dvacetiminutovou návštěvu měsíčně pro matku a přátele, ale otce za ní nikdy nepustili.

Zatímco herečka seděla ve vazbě, její rodinné zázemí se zcela zhroutilo. Děti z obav o vlastní bezpečí uprchly do zahraničí a Rázlová o nich celé měsíce neměla žádné zprávy. „Cena byla strašná – zničené zdraví a  rozvrácené osudy mých dětí. Když se narodila vnoučata, neviděla jsem je mnoho let,“ popsala později fatální dopad celé kauzy.

Po propuštění z vazby začal vleklý boj o očištění jména. Regina Rázlová si na neúměrnou délku procesu stěžovala až ve Štrasburku, kde spor vyhrála a stát jí musel vyplatit odškodné. Tečku za kauzou udělala až amnestie Václava Klause v roce 2013. Soudy už předtím pravomocně potvrdily nevinu jejích spolupracovníků s tím, že se žádný trestný čin nestal, a Ministerstvo spravedlnosti se herečce za nezákonné stíhání oficiálně omluvilo.

Na otázku, zda po tom všem věří ve spravedlnost, reaguje s hořkostí: „Haha… A tu o Karkulce znáte? Pak vám dají kus papíru, že je všechno v pořádku, a konec. Spravedlnost je prostě holka na soklu, co kouká na svět betonovýma očima.“

Následky těchto let byly drtivé. Extrémní stres a věznění u ní vyvolaly roztroušenou sklerózu a bipolární poruchu, kvůli kterým skončila v invalidním důchodu. Prošla si několika pokusy o sebevraždu a opakovaně pobývala v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Právě během jedné z hospitalizací ji zasáhla další rána – v listopadu 1999 zemřel její otec Stanislav Rázl, aniž by se dočkal konce soudních sporů.

Když už se zdálo, že její herecká dráha nadobro skončila, přišla nečekaná nabídka, která vše změnila. Zakladatel Divadla Ungelt Milan Hein jí zavolal s konkrétní rolí. „Zmohla jsem se jen na dotaz, zda si nespletl číslo,“ vzpomíná Rázlová na osudový moment svého návratu. V komorním Ungeltu pak doslova profesně ožila.

Excelovala v inscenacích jako Kurtizána nebo Mezi úterým a pátkem, ale jejím největším triumfem se stala role slavné Marlene ve hře Miss Dietrich lituje. Úspěch byl takový, že od roku 2017 začala pravidelně hostovat i v Divadle na Vinohradech, kde ztvárnila výrazné postavy v Pygmalionu, Čarodějkách ze Salemu nebo v dramatu Srpen v zemi indiánů.

Herečka s pohnutím vzpomíná na ty, kteří se k ní po návratu z vězení neotočili zády a projevili v té době vzácnou odvahu. Václav Knop jí nabídl práci v dabingu hned pár dnů poté, co opustila brány ruzyňské věznice. „Varovala jsem ho, že to může mít na jeho vlastní kariéru špatný vliv, ale on na tom trval,“ popisuje začátky své druhé kariéry. Stejně silným gestem pro ni byla podpora Ondřeje Vetchého, který ji bez váhání doporučil režisérovi seriálu Případy 1. oddělení.

Diváci i kolegové ji nakonec přijali zpět s obrovským respektem, který si svou nezlomností vydobyla. Regina Rázlová k tomu dnes s nadhledem dodává, že u divadla sice statečný charakter nepatří k nejčastějším vlastnostem, ale o to víc si váží těch několika kolegů, kteří se jí v nejtěžších chvílích nebáli podat ruku. Její návrat na prestižní pražské scény se tak stal definitivní tečkou za roky nespravedlnosti.

Svůj návrat k profesi vnímá Regina Rázlová jako zásadní osobní proměnu. Na otázku, jaké to bylo začít po dvacetileté pauze znovu hrát, odpovídá přímo: „Herectví se nezměnilo, změnila jsem se já. Už v sobě nemám ten zbytečný strach.“ Ohlasy okolí ji dnes nechávají klidnou a s nadhledem glosuje i reakce těch, kteří ji už dávno odepsali. „Mnozí jsou asi překvapeni, možná si mysleli, že jsem mrtvá. Je legrační sledovat lidi, kteří se ke mně chovali hnusně a teď s tím mají problém,“ podotýká.

Skutečný umělecký triumf přišel v roce 2023 s filmovým dramatem Tancuj Matyldo. Role bohémské barové zpěvačky, která bojuje s postupující Alzheimerovou chorobou, vynesla Rázlové nominaci na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli. Její ztvárnění Matyldy se stalo jedním z nejsilnějších momentů novodobé české kinematografie.

Přestože ji v posledních letech potrápilo zdraví, herectví se nevzdala. Nadále se objevuje ve filmech i seriálech a patří k oporám Divadla na Vinohradech. Regina Rázlová je tak především důkazem obrovské osobní síly a nezlomnosti. Dokázala překonat nejtěžší životní zkoušky a s hrdostí se vrátit na vrchol.

csfd.cz

13. komnata Reginy Rázlové

Český rozhlas Radiožurnál

Restart Reginy Rázlové. Právo – Magazín 10. května 2014