Robert Vano: Modelky stály 500 dolarů, tak jsem za hamburger fotil kluky

Když potkáte Roberta Vana, máte pocit, že mluvíte se starým přítelem, který se právě vrátil z dlouhé cesty kolem světa. Muž, který prožil několik životů v jednom, se na svět kolem sebe dívá skrze hledáček s neuvěřitelnou pokorou. Jeho příběh je pozoruhodnou poutí z jihoslovenských Nových Zámků až na stránky světových módních časopisů jako Vogue či Harper’s Bazaar.

Robert není jen fotograf, je to vypravěč, který místo slov používá světlo a stín. Ve svých snímcích nehledá lesk, ale pravdu, kterou dnešní svět často schovává za filtry.

Robertovo dětství v poválečných Nových Zámcích bylo sice materiálně chudé, ale vizuálně nesmírně bohaté. Narodil se do maďarské rodiny v roce 1948, v době, kdy se nad Evropou stahovala železná opona.

„Byli jsme chudí, ale jako dítě to nevnímáte. Pro mě byl svět tehdy jen prach na cestě, vůně čerstvě upečeného chleba a nekonečné debaty v  maďarštině,“ vzpomíná Robert.

Klíčovou postavou jeho života byla babička. Právě ona ho naučila vnímat krásu v detailech a trpělivost, kterou později zúročil v temné komoře. Babička byla tou, která mu vštípila, že člověk musí mít styl, i kdyby měl jen jedny šaty. Robert s láskou vypráví, jak ho brala do kostela a trvala na tom, aby měl vždy čistý límec a upravené vlasy.

„Babička říkala: Roberte, můžeš být chudý, ale musíš být čistý a slušný. To je ta největší móda,“ usmívá se fotograf.

Svůj první fotoaparát dostal Robert k biřmování. Byl to jednoduchý přístroj, ale pro něj to byl klíč k jinému vesmíru. Začal fotit všechno kolem sebe – sousedy, babičku v zástěře, stíny stromů na bílé zdi. Už tehdy ho fascinovalo, jak světlo dokáže proměnit i tu nejobyčejnější věc v umělecké dílo.

Když pak v tajně pašovaných západních časopisech uviděl fotografie od světových mistrů, věděl, že v Nových Zámcích nezůstane. Touha po svobodě a kráse byla silnější než strach z neznáma.

V devatenácti letech udělal zásadní rozhodnutí – emigroval. Bez peněz a bez znalosti cizích jazyků se vydal na cestu přes jugoslávské hranice. Cesta vedla přes italský utečenecký tábor až do vysněných Spojených států.

„Když jsem přijel do New Yorku, neuměl jsem anglicky ani slovo. Věděl jsem jen, že chci být tam, kde se děje něco velkého,“ líčí Vano své začátky v metropoli, která nikdy nespí. New York sedmdesátých let byl dravý a pro cizince bez prostředků nemilosrdný.

Robert začínal od nuly – myl nádobí v restauracích, pracoval jako kadeřník a později jako vizážista. Právě tyto profese mu otevřely dveře do nejvyšších pater módy. Učil se totiž pozorovat lidi a to, jak se na lidské kůži láme přirozené světlo.

V New Yorku se Robert postupně propracoval k legendám jako Horst P. Horst. Historka o jeho kávě je v branži legendární. V ateliéru se pila slabá americká káva, kterou Robert nesnášel. Jednou uvařil silné, černé maďarské kafe, ve kterém „stála lžička“.

Když ho mistr Horst ochutnal, vytřeštil oči a prohlásil: „Roberte, tohle není káva, to je životabudič!“ Od té doby nesměl kávu vařit nikdo jiný. Právě díky této odvaze udělat věci po svém si ho světoví fotografové zapamatovali.

Robert se ocitl i v epicentru dění ve slavné Factory Andyho Warhola. „Andy byl jako my, měl slovenské kořeny, tak jsem mu jednou přinesl pravé klobásy a čabajku. On se na to podíval, rozzářily se mu oči a hned jsme byli největší kamarádi,“ vzpomíná.

Jednou na večírek přišel v botách, které si sám nastříkal stříbrným sprejem. Když se barva začala loupat a Robert za sebou nechával stříbrné stopy, Warhol k němu přišel a řekl: „To je skvělý performance art, hochu.“ Vano tehdy pochopil, že v New Yorku i průšvih může být uměním.

Zlom nastal, když Robert odložil líčidla a zatoužil po vlastní tvorbě. Původně snil o tom, že bude fotit to, co viděl v módních biblích – nádherné ženy v róbách od Diora. Jenže narazil na tvrdou realitu New Yorku.

„Chtěl jsem fotit modelky, ale ty v té době stály pět set dolarů na hodinu. To jsem si jako asistent nemohl dovolit ani ve snu,“ vysvětluje Robert s odzbrojující upřímností.

A tak udělal pragmatické rozhodnutí: začal fotit své kamarády a kluky, které potkával v parku nebo v metru. Ti byli zadarmo. „Koupil jsem jim hamburger a oni mi stáli modelem,“ směje se. Právě tento „nouzový plán“ se stal jeho osudem. Zatímco u žen se tehdy v módě hledala hlavně maska, u mužů Robert objevil syrovost, svaly, kůži a opravdovost. Jeho mužské akty se staly světovým unikátem právě proto, že v nich nebyl nános líčidel, ale čisté světlo a stín.

Po pětadvaceti letech se Robert po revoluci vrátil do Prahy. Pomáhal zakládat českou edici časopisu Elle a pro zdejší módu byl zjevením. „Přijel jsem v saku od Armaniho a s kufry Louis Vuitton, a kolem mě byli všichni v šusťákovkách a fialových sakách,“ popisuje tehdejší módní peklo.

Musel učit modelky, že krása není v modrých stínech až k obočí, ale v přirozenosti. „Míň je víc, miláčku,“ opakovala mu babička a on to teď opakoval v Praze.

Robert používá techniku platinotypie – alchymii, kde se pracuje se vzácnými kovy a sluncem. „Digitál je jako rychlé občerstvení, ale platinotypie je domácí svíčková,“ říká.

Jeho snímky mají hloubku, kterou procesor nikdy nenahradí. Dnes žije v Praze a na život se dívá s nadhledem. Tvrdí, že k dobré fotce nepotřebujete nejdražší techniku, ale oči a srdce.

I po sedmdesátce v něm zůstala ta klukovská jiskra a chuť vyprávět příběhy. Robert Vano je živoucím důkazem, že pokud jdete za svým snem s otevřenou myslí, můžete dobýt svět – a pak se vrátit domů, sednout si do své oblíbené kavárny a s úsměvem nad šálkem espressa o tom všem vyprávět.

Zdroj: Vano, Robert a Lechnerová, Soňa. Robert Vano: fotka nemusí být ostrá. Praha: Slovart, 2015. ISBN 978-80-7529-107-3.// Vano, Robert a Bílková, Hana, ed. Robert Vano. Praha: Artfoto, 2010. ISBN 978-80-86085-93-7.// Face to face, Český rozhlas Radiožurnál, Lifee