Článek
Vyrůstat jako dcera Ivy Janžurové, ženy, kterou národ miluje jako vlastní babičku, matku i přítelkyni, může být buď životní výsada, nebo neustálý boj o vlastní tvář. Pro okolí totiž Sabina Remundová dlouho nebyla samostatnou osobností, ale jen „tou mladší od Janžurové“. Vybrat si stejné řemeslo jako slavná matka pak neznamenalo jen studium rolí, ale především odvahu vystoupit z jejího monumentálního stínu.
Svačina v divadelní šatně
Dětství Sabiny Remundové nemělo barvu pískovišť, ale šedi divadelních chodeb a těžké vůně líčidel. „Byla jsem takové to dítě, co se toulalo po chodbách Divadla na Vinohradech a v šatně trpělivě čekalo, až máma dohraje scénu,“ vzpomíná herečka na časy, kdy pro ni byl potlesk jen vzdálený šum v zákulisí. Zatímco Iva Janžurová na jevišti zářila v hlavních rolích, Sabina se učila pozorovat svět z portálů. Tento prostor mezi realitou a divadelní iluzí ji formoval víc než jakákoliv škola. Viděla svou matku v momentech největšího triumfu, ale i totálního vyčerpání, kdy po představení v šatně padla do křesla a jen tiše odpočívala, než se znovu stala mámou.
Tato zkušenost byla občas nezáviděníhodná. Sabina totiž dlouho bojovala s pocitem, že pro okolí je jen genetickým odlitkem. „Lidé na mě koukali a hledali v mé tváři rysy mojí matky. Jako by moje vlastní identita nikoho nezajímala,“ řekla v jednom z rozhovorů. Musela pochopit, že respekt si člověk v tomto řemesle nevyprosí, ale musí si ho doslova vysekat z kamene svou vlastní prací. Trvalo dlouhé roky, než ji diváci přestali vnímat jen jako doprovod slavné matky a začali sledovat její vlastní herecký rejstřík, který je sice jiný, ale stejně intenzivní.
Před kamerou bez slavné matky za zády
Talent se u nich v rodině sice dědí, ale Sabina ho odmítla jen pasivně přijímat. Rozhodla se postupně budovat pozici herečky, která zvládne i ty nejtěžší psychologické polohy.
Diváci ji sice mají nesmazatelně spojenou s filmem Alice Nellis Výlet, kde hrála po boku matky, ale její skutečná síla se ukázala v rolích, kde už žádnou berličku v podobě slavného jména nepotřebovala.
Ať už to byla nekompromisní státní zástupkyně Švihlíková v seriálu Případy 1. oddělení, nebo emotivně sevřená postava matky v seriálu Kukačky, Sabina se vypracovala v uznávanou charakterní herečku. Právě v Kukačkách předvedla, že dokáže zachytit nuance mateřské lásky i zoufalství s odzbrojující věcností.
Buldok z Poděbrad: Nová éra
Na tuto vlnu civilního mistrovství plynule navázala i v roce 2026 v seriálu Buldok z Poděbrad. Jako kapitánka Radka Fabiánová zde vytvořila postavu, která je divákům blízká svou lidskou nedokonalostí, mírnou unaveností životem i přímočarou prostořekostí.
Kritika i veřejnost oceňují, že Sabina do role nevnáší zbytečné přehrávání, ale sází na svůj přirozený projev a specifický humor. Právě kontrast mezi její živelnou energií a pedantským nadřízeným v podání Marka Adamczyka se stal hlavním motorem seriálu. Sabina zde znovu dokazuje, že k ovládnutí scény nepotřebuje křik, ale přesně dávkovanou ironii.
Co jí lidé vmetli do tváře v obchodě
K Sabině Remundové patří její specifický humor a nadhled nad vlastní existencí. Často vypráví historky o tom, jak ji lidé na ulici sice poznávají, ale vlastně vůbec netuší, kam přesně ji zařadit. Stává se, že ji lidé zastavují v domnění, že mluví s její matkou.
„Jednou mě paní v obchodě dlouho pozorovala u regálu s jogurty, pak ke mně přišla a nadšeně vyhrkla: Jé, vy jste ta paní Janžurová, že jo? Jenom nějaká mladší a kulatější!“ směje se Sabina. Místo aby se urazila, s grácií poděkovala. Sabina totiž nepotřebuje záři reflektorů k tomu, aby věděla, kým je. Stačí jí k tomu její zahrada a rajčata.
Život pod jednou střechou v Praze
Dnes Sabina Remundová žije v domě, kde pod jednou střechou bydlí i její matka. Není to žádné aristokratické sídlo, kde se jen v rukavičkách pije káva. Je to místo plné dětí, chaosu a diskuzí o tom, kdo lépe uvařil večeři. „U nás se neřeší role nebo kritiky, ale to, jestli je zalitá kytka, vyvenčený pes a jestli děti mají úkoly,“ říká herečka, která vyměnila ambice být jedinou hvězdou za klid u sebe doma. Tento způsob soužití vyžaduje obrovskou míru tolerance, kterou se obě ženy učily budovat desítky let v kulisách běžného pražského života.
Právě tato blízkost jí umožňuje zůstat nohama pevně na zemi. Když se vrátí z natáčení velkého televizního seriálu, nečeká ji fanfára, ale kupa špinavého nádobí a běžné provozní starosti. Sabina si tento kontrast pochvaluje. Je to pro ni pojistka proti pýše, kterou viděla u mnoha svých kolegů, kteří uvěřili vlastní důležitosti. Život v širší rodině ji naučil, že nikdo není důležitější než ten druhý, bez ohledu na to, kolikrát se jeho jméno objeví v závěrečných titulcích nebo na plakátech. Být dcerou Ivy Janžurové u nich doma neznamená mít výhody, ale sdílet zodpovědnost za chod domácnosti.
Vytrvalost místo slavného jména
Sabina Remundová dokázala, že i v prostředí showbyznysu lze uspět bez skandálů a ostrých loktů. Její kariéra nestojí na příbuzenském vztahu, ale na desítkách odehraných rolí, které si musela odpracovat bez ohledu na to, kdo jí sedí doma v obýváku. Dnes už divák v divadle nehledá rysy Ivy Janžurové, ale sleduje Sabinu. Je to výsledek tiché vytrvalosti, která je v dnešním ukřičeném světě funkční strategií. Její nynější pozice je stabilní právě proto, že ji nevybudovala přes noc, ale poctivým řemeslem.
