Sex ve středověku: Půst, bylinková antikoncepce a lázně plné hříchu

Představa středověku jako epochy absolutního potlačení tělesnosti je historickým konstruktem, který vznikl spíše v pozdějších staletích. Realita života mezi 5. a 15. stoletím byla definována neustálým vyjednáváním mezi přísnými náboženskými normami a praktickými potřebami každodennosti. Sexualita nebyla tabuizována ve smyslu mlčení, ale byla podrobena preciznímu systému pravidel, který měl za cíl usměrnit lidskou energii směrem k reprodukci a stabilitě komunity.

Dominantní silou, která formovala intimní život, byla křesťanská církev. Její postoj k sexualitě byl pragmatický i restriktivní zároveň. Sex v manželství byl považován za legitimní, pokud sloužil k plození dětí. Jakýkoli jiný motiv, zejména hledání rozkoše, byl teology jako svatý Augustin nebo Tomáš Akvinský vnímán s podezřením.

Aby církev omezila prostor pro to, co nazývala „tělesným pokušením“, vytvořila složitý systém zakázaných období. Intimní styk byl zapovězen během velkých půstů (před Velikonocemi a Vánocemi), o všech nedělích, středách a pátcích, a také během církevních svátků. K tomu se přidávala biologická omezení: zákaz platil v době menstruace, těhotenství a  kojení. V praxi to znamenalo, že manželé měli pro intimitu vyhrazeno méně než 150 dní v roce.

Kontrola probíhala skrze zpověď. Zpovědníci používali tzv. penitenciály – příručky, které určovaly konkrétní pokání za různé prohřešky. Tyto knihy obsahovaly až mikroskopicky detailní dotazy na polohy a frekvenci styku. Například styk „zezadu“ (v dobové terminologii more ferarum – po způsobu zvířat) byl trestán půstem v délce až čtyřiceti dnů. Orální či anální praktiky byly vnímány jako těžký hřích proti přírodě a mohly vést k několikaletému vyloučení ze společenství věřících. Církev se tak snažila ovládnout i ty nejintimnější aspekty lidského soužití, ačkoliv vynalézavost věřících tyto bariéry často obcházela.

Středověká medicína, silně ovlivněná antikou, měla na sexualitu specifický pohled. Podle antického lékaře Galéna, jehož autorita byla po staletí nezpochybnitelná, musely obě strany – muž i žena – dosáhnout vyvrcholení, aby vůbec mohlo dojít k početí. Ženské potěšení tak nebylo vnímáno jako pouhý prvek rozkoše, ale jako čistě biologická a lékařská nutnost.

Věřilo se totiž v takzvanou „teorii dvou semen“. Podle ní i žena produkuje své vlastní „sémě“, které se v momentě vyvrcholení uvolní a musí se v děloze fyzicky spojit s tím mužským. Bez tohoto oboustranného přispění a prolnutí obou látek se podle tehdejších učenců nový život prostě nemohl zrodit.

Svatební noc nebyla ve středověku soukromou záležitostí, ale veřejným potvrzením právního svazku. U šlechty i bohatých měšťanů existoval rituál zvaný „ukládání do lože“. Svatebčané doprovodili novomanžele až do ložnice, kde byli uloženi do postele. Svědci často zůstávali za dveřmi nebo dokonce v místnosti, dokud nebylo zřejmé, že k aktu dojde.

Součástí rituálu bylo i požehnání lůžka knězem, který postel vykropil svěcenou vodou, aby zahnal démony, kteří by mohli způsobit impotenci nebo neplodnost. Právní platnost manželství byla totiž podmíněna jeho fyzickým naplněním. Pokud k němu nedošlo, mohl být svazek anulován. To vedlo k bizarním soudním procesům o impotenci, kde musel muž svou schopnost prokázat před komisí složenou z lékařů a „zkušených matron“. Tyto ženy měly za úkol manuálně či vizuálně ověřit, zda je muž fyzicky schopen aktu. Pokud muž před komisí selhal, manželství bylo prohlášeno za neplatné a žena se mohla znovu provdat.

Městské lázně byly ve středověku klíčovým prvkem městského života. Navzdory mýtům o špinavém středověku byla hygiena pro měšťany důležitá. Lázně však nesloužily jen k mytí. Byly to prostory, kde se stíraly sociální rozdíly a kde byla tělesnost přítomna v míře, která by moderního pozorovatele překvapila.

Lázeňské domy nabízely společné koupele v dřevěných kádích, jídlo a víno. V mnoha městech byly lázně úzce propojeny s poskytováním sexuálních služeb. „Lázeňské“ často nebyly jen pomocnicemi při hygieně, ale poskytovaly i intimní společnost. Církev proti lázním brojila jako proti doupatům neřesti, ale města je chránila jako důležitý zdroj příjmů a nástroj sociálního smíru. V Praze za vlády Václava IV. byla lázeňská kultura na vrcholu, král sám byl znám svou náklonností k lázeňským a cech lazebníků požíval mimořádných výsad. Úpadek lázeňství nastal až na sklonku 15. století v důsledku epidemií syfilis a  nedostatku paliva.

Středověká společnost byla k prostituci překvapivě pragmatická, pohlížela na ni jako na „nutné zlo“. Filozofické zdůvodnění poskytl Tomáš Akvinský, který přirovnal prostituci ke stoce v paláci: když ji odstraníte, zápach zaplní celý dům. Předpokládalo se, že existence nevěstinců chrání počestné ženy před neřízeným mužským libidem, zejména u velkého množství svobodných mužů, jako byli tovaryši, studenti nebo vojáci.

Městské rady proto nevěstince často samy zřizovaly a provozovaly. Prostitutky byly legální profesní skupinou, ale s omezenými právy. Musely nosit předepsaný oděv, aby byly okamžitě rozpoznatelné – například žlutý šátek v Praze nebo červenou stuhu v některých německých městech. Nesměly bydlet v blízkosti kostelů a byly vyloučeny z některých náboženských obřadů, přesto byla jejich práce vnímána jako užitečná služba veřejnému pořádku. Z daní nevěstinců se dokonce financovaly charitativní projekty, což dokládá tehdejší schopnost oddělit morální odsudek od ekonomické reality.

V lidovém prostředí se sexualita prolínala s magií a pověrami. Existovalo nepřeberné množství receptů na „nápoje lásky“, které měly zajistit věrnost partnera nebo vzbudit touhu. Často obsahovaly byliny jako mandragoru, routu nebo libeček, ale i bizarnější přísady. Pro zvýšení mužské potence se doporučovalo požívání varlat různých zvířat, zejména bobrů nebo býků, v souladu s principem sympatetické magie (podobné léčí podobné).

Snaha o kontrolu početí byla i přes hrozbu exkomunikace běžná. Ženy využívaly znalostí porodních bab o bylinách s abortivními účinky na přerušení těhotenství (např. jalovec nebo vlaštovičník). Mechanická antikoncepce zahrnovala používání přírodních houbiček namočených v octě nebo bylinných roztocích, které měly změnit prostředí v pochvě a znehybnit spermie. Existovaly i rané formy kondomů vyrobené z ovčích střev nebo rybích měchýřů, ačkoliv ty sloužily primárně k ochraně před chorobami u movitějších vrstev. Tyto praktiky ukazují, že i v hluboce věřící společnosti existovala silná potřeba individuální kontroly nad vlastním tělem a osudem.

Zatímco u nižších vrstev byly předmanželské styky často řešeny dodatečným sňatkem, u šlechty byla situace složitější. Manželství byla politickými kontrakty, kde city hrály podružnou roli. To vedlo ke vzniku fenoménu dvořanské lásky, která však byla v literatuře idealizována jako čistě platonická. Ve skutečnosti byli levobočci u dvorů běžným jevem a často zastávali významné úřady.

Právní postihy za cizoložství byly však velmi asymetrické. Mužská nevěra byla často tolerována, pokud neohrožovala dědická práva jiného muže. Ženská nevěra však byla vnímána jako útok na integritu rodu a mohla být trestána ztrátou majetku, doživotním uzavřením v klášteře nebo i smrtí. Dokumenty ze smolných knih ukazují, že nejpřísněji byly trestány incestní vztahy a „sodomie“, pod kterou tehdejší právo zahrnovalo vše, co nesměřovalo k reprodukci, včetně homosexuality. Za tyto delikty hrozilo veřejné upálení, ačkoliv v praxi k těmto trestům docházelo méně často, než by napovídala litera zákona.

Středověký člověk nežil v neustálém strachu, jak se často traduje. Jeho život byl definován neustálým vyjednáváním mezi tím, co bylo kázáno, a tím, co bylo žito. Sexualita byla přirozenou součástí existence, jen její veřejná interpretace podléhala přísnější symbolice a právní regulaci. Mnohé z mechanismů, které středověk vytvořil – od regulace sexuální práce po snahu lékařsky vysvětlit tělesné pochody – tvoří základy, na nichž naše vnímání intimity stavělo i v dalších staletích. Studium středověkého soukromí nám tak neodkrývá „temno“, ale hluboce lidský příběh o hledání blízkosti v mantinelech tehdejšího světa.

Lidská přirozenost se v průběhu tisíciletí mění jen velmi málo – mění se pouze kulisy a pravidla, podle kterých ji „hrajeme“.

Zdroje:

Pár Minut Historie, reflex.cz, Knihovna digitálních dokumentů, Prima Zoom, 100+1 zahraničních zajímavostí