Simona Stašová o životě bez muže: Žít s nimi už prostě nepotřebuju

Simona Stašová je úkaz, který popírá všechny zákony českého showbyznysu. Zatímco mnoho jejích kolegyň v určitém věku dobrovolně přijme roli neviditelných babiček, ona vyprodává sály ve velkých divadlech. Nehraje v levných nekonečných seriálech jen proto, aby byla vidět, ale sází na příběhy žen, které se rozhodly, že život po šedesátce nekončí u utěrek na nádobí a čekání na telefon od dětí. Tady je hloubková sonda do světa ženy, která se naučila říkat ne tam, kde se ostatní snaží zavděčit.

Pokud v Česku existuje divadelní fenomén, který svou silou připomíná náboženskou pouť, je to monodrama Shirley Valentine. Simona Stašová v něm stojí na jevišti úplně sama, mluví se zdí a smaží hranolky. Proč na tohle lidé chodí přes dvacet let v kuse? Odpověď je jednoduchá: Stašová na scéně nekáže, ona tu beznaděj žije s nimi.

„Shirley je o odvaze nezůstat tam, kde nás to už nebaví a kde nás nikdo nevidí,“ vysvětluje herečka v jednom ze svých otevřených rozhovorů. Pointa příběhu není v tom, že si hlavní hrdinka sbalí kufr a odletí do Řecka za letní romancí. Skutečná revoluce se odehrává v její hlavě, když si uvědomí, že její život má stejnou cenu jako život jejího manžela.

„Ta ženská se prostě jednoho dne probudí a zjistí, že zbytek života nemusí být jen o tom, co uvaří k večeři. Že má právo se nadechnout a udělat něco bláznivého jen pro sebe. A to je to, co ty ženský v hledišti tak bere – ten pocit, že ještě není pozdě,“ popisuje Simona Stašová sílu své nejslavnější role.

V sálech po celé republice sedí tisíce žen, které mají stejný pocit – že se v určitém věku staly jen servisní organizací pro zbytek rodiny. Herečka jim svou hrou dává povolení chtít víc. Její energie na jevišti je až fyzicky hmatatelná. Ženy z divadla neodcházejí jen pobavené, odcházejí s narovnanými zády a pocitem, že ještě není pozdě vyskočit z rozjetého vlaku stereotypu. Je to návod na přežití podaný s humorem, který sice řeže do živého, ale nakonec osvobozuje.

Jedním z nejsilnějších témat, o kterých Simona Stašová mluví bez obalu, je její vztah k mužům a k soužití s nimi. V české společnosti se stále ještě nese stigma, že žena ve zralém věku bez partnera je opuštěná. Stašová tento mýtus rozbíjí na prach svou filozofií svobodné samoty. Má za sebou vztahy s otci svých synů, prošla si manželstvími i bouřlivými rozchody, ale nakonec si vybrala absolutní nezávislost ve vlastním bytě.

„Mám muže ráda, jsou to inspirativní bytosti a bez nich by byl svět nuda, ale žít s nimi pod jednou střechou už prostě nepotřebuju a popravdě ani nechci,“ říká naprosto narovinu. Pro ni není samota trestem za to, že „neudržela chlapa“, ale nejvyšším životním luxusem.

„Víte, co je to za nádheru, když přijdete domů, hodíte klíče na stůl a nikdo se vás neptá, kde jste byla nebo co bude k jídlu? Ten klid je k nezaplacení. Já už se prostě nechci nikomu přizpůsobovat jen proto, aby v předsíni stály dvoje boty,“ líčí herečka svůj každodenní život.

Možnost rozhodnout se, kdy si v obýváku zhasne světlo, pro ni má větší hodnotu než jakákoliv falešná jistota manželského přístavu. Tento postoj rezonuje s obrovskou skupinou žen, které se po rozvodu nebo ovdovění cítily nepatřičně. Stašová jim slouží jako maják a ukazuje, že mít na prvním místě vlastní klid a své zájmy není sobectví, ale nejvyšší forma sebeúcty.

Její nezdolný temperament není náhoda. Italská etapa s profesorem Eusebiem Ciccottim v ní zanechala hlubokou stopu, která ji dodnes definuje. Zatímco česká kultura nás často učí emoce tlumit a nevyčnívat, v Itálii Stašová pochopila, že žena může být hlučná i vášnivá, aniž by se musela omlouvat.

„V Itálii jsem se naučila, že život se má žít nahlas. Tam nikdo neřeší, jestli se moc smějete nebo jestli brečíte uprostřed ulice. Prostě to tak je a nikdo na vás nekouká skrz prsty,“ vzpomíná na čas strávený na jihu. Tento přístup si přenesla i na prkna. Když hraje, dává do toho všechno – pot, slzy i nekontrolovaný smích. Lidé cítí, že jim nelže.

Její vrásky nejsou výsledkem špatného osvětlení, ale jsou vykoupené životem. Odmítá retušování reality, ať už jde o fotografie v časopisech, nebo o maskování vlastních citů. „Mně se moje vrásky líbí, protože jsou moje. Jsou v nich schovaný všechny ty roky, kdy jsem se smála i kdy jsem dostávala od života za uši. Proč bych je měla někam schovávat pod skalpel?“ ptá se. Právě tahle obyčejná lidskost je magnetem, který k ní táhne davy. Lidé cítí, že její vrásky jsou vykoupené životem, ne retuší.

Vztah s Jiřinou Bohdalovou byl pro Simonu Stašovou vždy tématem. Být dcerou národního symbolu je dar i zátěž. Simona si svou cestu musela vyšlapat od úplného základu, aby ji lidé přestali vnímat jen jako „tu od Bohdalové“. Povedlo se jí to díky neuvěřitelné pracovitosti a pokoře k řemeslu.

Dnes, když už jsou její synové Marek a Vojta dospělí, se Stašová vrací k tomu, co dřív kvůli dravé kariéře odsouvala. Otevřeně přiznává, že jako matka byla v neustálém běhu mezi natáčením a divadlem. Teď, v roli babičky, chce konečně dupnout na brzdu.

„Dřív jsem se pořád někam hnala, bála jsem se, že mi něco uteče. Teď už vím, že nic neuteče. Chci si ty děti užít bez toho věčného stresu, že musím být někde jinde. Chci být ta babička, co má čas si s nimi jen tak sednout a blbnout,“ plánuje herečka.

Je v tom cítit velká dávka moudrosti a smíření s časem. Čas, který tehdy věnovala budování svého jména, teď chce s úrokem vrátit těm nejmenším. Není to pro ni povinnost, ale radostná náprava věcí, které v mládí prostě nešly skloubit jinak. Děti nepotřebujou slavnou babičku, potřebujou babičku, co je s nima, a já už konečně vím, jak na to, uzavírá s úsměvem.

K Simoně Stašové neodmyslitelně patří i láska k životu skrze chutě. Často mluví o tom, že diety a odpírání si radostí jsou cestou do pekel. Má ráda dobré víno, italské těstoviny a posezení s přáteli. Tento požitkářský přístup je součástí jejího receptu na to, jak stárnout s grácií.

„Já se nebudu trápit hlady jen proto, abych měla o dvě kila míň. Život je moc krátký na to, abychom jedli věci, co nám nechutnají, a tvářili se, že nás to baví. Když mám chuť na dobrou pastu, tak si ji dám a neřeším to,“ říká s lehkostí. Tento postoj je dalším důvodem, proč je pro české ženy tak inspirativní. Ukazuje jim, ž sebedisciplína nemusí znamenat ztrátu radosti ze života.

Stala se neformální mluvčí generace, která už nechce nikomu nic dokazovat. Žen, které už vědí, že nejdůležitější vztah v životě je ten, který mají samy se sebou. Stašová je důkazem, že zralost není o uvadání, ale o rozkvětu do mnohem svobodnější podoby, pokud člověk najde odvahu žít podle vlastních pravidel. Její kalendář je zaplněný na roky dopředu, a přesto z ní nevyzařuje stres, ale čistá radost z existence.

Zdroje: stream.cz, podcast Petr Macek, iDnes.cz, novinky.cz