Smetana kreslil Bohdalové „přímo do pusy“. Seznámila je jeho manželka

Když se řekne jméno Zdeněk Smetana, mladší generaci to možná nic neřekne. Stačí ale ukázat na pařezovou chaloupku, zeleného skřítka s anténkami nebo dva psy u boudy, a jasno mají všichni. Smetana byl mužem, který v dobách tuhého socialismu dokázal prodat českou animaci do celého světa. Nebyl to ale žádný snílek. Byl to technokrat, který za války opravoval letecké motory a tuhle preciznost si přinesl i k rýsovacímu prknu. Jeho největším trumfem se stala Jiřina Bohdalová, se kterou vytvořil duo, které v historii českého filmu nemá obdoby.

Zdeněk Smetana se narodil v roce 1925 a jeho start do života neměl s pohádkami nic společného. Za druhé světové války skončil jako totálně nasazený v továrně Waltrovka. Denně mu rukama procházely součástky motorů a on se učil, jak do sebe musí všechno mechanicky zapadat. Právě tahle zkušenost z něj udělala „tvůrce pohybu“. Když po válce nastoupil do legendárního studia Bratři v triku, nekreslil jen obrázky. Konstruoval postavy.

Ve studiu panoval dril. Smetana pracoval pod Jiřím Trnkou, který byl sice génius, ale na své podřízené měl extrémní nároky. Smetana vzpomínal, že tehdy nešlo o umělecké vize, ale o řemeslo. Každá vteřina filmu znamenala minimálně dvanáct ručně kreslených fází na celuloid. Pokud se postavička pohnula o milimetr špatně, celá scéna letěla do koše. „Byla to posedlost technologií. Museli jsme vědět, kde má ta figura těžiště, jinak by jí divák nevěřil ani krok,“ vysvětloval později Smetana.

V roce 1968 dostal Smetana úkol: oživit literární předlohu Václava Čtvrtka o dvou mužíčcích z mechu a kapradí. Rozpočet byl směšný a technické možnosti omezené. Smetana se proto rozhodl pro maximální minimalismus. Křemílek a Vochomůrka dostali jednoduché tvary, které se snadno animovaly. Žádné zbytečné detaily, jen čistá linka.

První série byla černobílá, což dnes působí jako umělecký záměr, ale ve skutečnosti šlo o úsporu peněz za drahý barevný materiál. Smetana ale dokázal nemožné – udělal z handicapu přednost. Díky stínování a práci s kontrasty vytvořil atmosféru tajemného lesa, která fungovala i bez barev. Seriál se okamžitě prodal do zahraničí. Němci ho milovali, Japonci byli nadšení. Smetana dokázal, že česká „laciná“ výroba může kvalitou porazit i drahé západní produkce.

Klíčovým faktorem Smetanova úspěchu byla Jiřina Bohdalová. Málokdo ale ví, že za tímto spojením nestál castingový režisér, ale Smetanova manželka Věra. Právě ona mu tehdy „dohodila“ mladou, energickou herečku, která se pro svět večerníčků ukázala jako dar z nebes.

Spolupráce se stala legendární. Smetana totiž často nejdříve natočil hlas herečky a až pak k němu animoval pohyby. „Zdeněk ty postavičky nekreslil jen tak, on je kreslil mně do pusy. On přesně věděl, jak já tu větu nasadím, kde udělám pauzu nebo kde se zajíknu. Podle mého mluvení pak ty figurky dotvářel, aby jim to sedělo k pohybu rtů,“ vzpomíná Bohdalová. Pokud herečka u Rákosníčka nečekaně změnila tón, Smetana vzal gumu, vymazal hotovou scénu a nakreslil ji znovu tak, aby skřítek vypadal, že ta slova skutečně prožívá.

Když v roce 1975 přišel na svět Rákosníček, Smetana opět prokázal své technické uvažování. Tehdejší televizory měly mizerný obraz a signál často vypadával. Smetana proto skřítka navrhl tak, aby byl rozpoznatelný i v tom největším šumu. Sedm antének na hlavě nebyl jen vtipný detail, ale funkční prvek. I kdyby byl obraz sebevíc rozmazaný, silueta s anténkami byla jasná.

Rákosníček byl ve své době malý rebel. Zatímco Křemílek s Vochomůrkou byli spíše klidní pozorovatelé, zelený popleta z rybníka Brčálníku pořád něco „vylepšoval“, až to většinou pokazil. Smetana do něj vtiskl kus své vlastní povahy – preciznost kombinovanou s občasným chaosem. „Rákosníček, to byla čistá energie Jiřiny Bohdalové převtělená do zelené barvy,“ říkával režisér.

Smetana nebyl „jen“ autorem pro děti, i když ho tak veřejnost vnímala. Ve studiu Bratři v triku byl považován za mistra čisté grotesky. Jeho seriál Štaflík a Špagetka (1971) je studijním materiálem pro animátory dodnes. Původní díly byly úplně beze slov. Veškerý humor musel stát na pohybu a hudbě Jaroslava Celby. To je ta nejtěžší disciplína, kterou Disney považoval za vrchol animace.

Mezitím co české děti chodily spát s jeho večerníčky, Smetana sbíral ceny na světových festivalech. Na přelomu 70. a 80. let překvapil filmový svět, když získal Cenu BAFTA (Britská filmová akademie) a Cenu poroty v Cannes za autorský snímek Konec krychle. Šlo o drsnou satiru na lidskou touhu všechno sjednotit a zaškatulkovat. V tomhle filmu Smetana ukázal svou druhou tvář – tvář hloubavého umělce, který vidí dál než jen k pařezové chaloupce.

Zdeněk Smetana pracoval až do své devadesátky. I když se mu do studia tlačily počítače a digitální animace, on zůstával věrný tužce a papíru. Tvrdil, že počítač neudělá chybu, a bez chyby není v umění život. Věřil, že divák podvědomě pozná, když linku vede ruka člověka, kterému se třeba zrovna trochu třepe prst. Ta drobná nedokonalost dělala jeho postavy lidskými.

Kromě 350 filmů po sobě zanechal i 50 ilustrovaných knih. Pokud dnes v antikvariátu narazíte na jeho ilustrace k pohádkám nebo k Malé čarodějnici, všimněte si té jistoty. Stačí pár tahů a postava má výraz. To je škola, která dnes z českého filmu mizí. Zdeněk Smetana zemřel v únoru 2016. Odešel v tichosti, ale jeho postavičky tu zůstaly jako důkaz, že k celosvětovému úspěchu nepotřebujete miliony dolarů a superpočítače. Stačí vám vtip, tužka č. 3 a hlas Jiřiny Bohdalové.

Zdroj: Lidovky.cz, iDnes.cz, fler.cz