Smrt českého chataření: Proč mladí odmítají dědit černé díry na čas?

Vejdete do branky, ucítíte vůni tlejícího listí a starého dřeva, a hned víte, že jste doma. Jenže pro stále více mladých Čechů tento pocit nostalgie přebíjí úplně jiná emoce: úzkost z toho, co všechno se zase rozbilo. Český fenomén chalupářství, který nás desítky let definoval jako národ kutilů, prochází největší krizí ve své historii. Nejde o to, že by lidé nechtěli být v přírodě. Problém je v tom, že mladá generace už odmítá být otrokem nemovitosti, kterou jejich rodiče budovali z toho, co „dům dal“.

Abychom pochopili dnešní odtažitost mladých, musíme se podívat, jak tyto stavby vznikaly. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla chata jediným místem skutečné svobody, světem mimo šedivá sídliště. Jenže v době, kdy v obchodech nic nebylo, se muselo improvizovat. Stavělo se z toho, co se zrovna podařilo „sehnat“ – ať už to byl stavební materiál z bouračky, břízolitové fasády, nebo okna vyřazená z rekonstrukce místní školy.

Pro tehdejší muže byl víkend na chatě svátkem kutilství. Míchačka běžela od sobotního rána a pivo se chladilo v potoce. Každý metr položené dlažby byl důkazem šikovnosti a schopnosti „sehnat nesehnatelné“. Dnešní padesátníci a šedesátníci do těchto staveb vložili své mládí a zdraví. Vidí v nich kus sebe. Jenže jejich děti v nich vidí jen bezednou černou díru na peníze a čas.

Dnešní třicátníci a čtyřicátníci mají úplně jiné priority. Zatímco jejich otcové se chlubili novou pergolou, oni chtějí vidět svět, učit se jazyky nebo prostě jen o víkendu vypnout. Představa, že každou volnou sobotu stráví bojem s rezavou sekačkou a natíráním plotu, je pro ně noční můrou. Nechtějí se učit, jak opravit protékající jímku nebo jak tmelit praskající podezdívku.

„Radši si zaplatím víkend v penzionu na Šumavě, kde mi uvaří a já jen vyrazím na kolo, než abych dva dny sekal trávu na tátově chatě a pak odjížděl víc unavený, než když jsem tam přijel,“ píše se často v internetových diskuzích. Pro mladé se chata změnila z výsady v kouli u nohy. Je to závazek, který jim nedovoluje odletět na levnou letenku do Říma, protože „je potřeba obrat rybíz“.

Dalším důvodem, proč se mladí do dědictví nehrnou, je drsná ekonomická realita. Stavební materiály zdražily o desítky procent a šikovný řemeslník je dnes vzácnější než šafrán. Většina chat postavených svépomocí před čtyřiceti lety je dnes na hranici životnosti. Střechy protékají, rozvody elektřiny jsou nebezpečné a izolace v podstatě neexistuje.

Zrekonstruovat takovou chatu do podoby, která odpovídá nárokům 21. století, stojí často miliony korun. Mladé rodiny, které už tak bojují s hypotékou na vlastní byt, si druhý takový závazek nemohou dovolit. A tak chaty chátrají. Rodiče jsou nešťastní, že děti nemají zájem, a děti cítí vinu, že nechávají „rodinné stříbro“ napospas osudu. Jenže věcné břemeno v podobě víkendové dřiny prostě nechtějí.

Dříve se říkalo, že co Čech, to kutil. Dnes to ale neplatí. Dovednosti jako zdění, tesařina nebo instalatérství z běžného života vymizely. Mladý muž z kanceláře raději zaplatí odborníka, než aby riskoval, že při opravě střechy spadne. Jenže sehnat řemeslníka na malou chatu někde u lesa je téměř nadlidský úkol.

Firmy mají plno a na drobné opravy u „soukromníků“ nemají čas ani náladu. Majitel chaty je tak odkázán sám na sebe, což je dovednost, kterou dnešní generace už prostě nepěstuje. Místo hrdosti z dobře odvedené práce nastupuje frustrace z neustálého boje s materiálem, který už dávno přesloužil.

Mnoho rodin tak stojí před těžkým rozhodnutím. Prodat chatu, kterou děda stavěl pět let po víkendech, je vnímáno téměř jako vlastizrada. Jenže držet ji při životě jen z nostalgie je neudržitelné. Na realitních serverech tak přibývá inzerátů na „romantické chaty v původním stavu“. V překladu to znamená: „Všechno je špatně, musíte to zbourat a postavit znovu.“

Tento proces je přirozený, ale bolestivý. Končí jedna velká éra českého národa. Éra, kdy se lidé utíkali do lesů, aby tam v teplákách a s kladívkem v ruce zapomněli na svět venku. Dnešní úniky jsou jiné – digitální, cestovatelské nebo sportovní. Chata se svou neustálou potřebou péče do tohoto rychlého světa už prostě nepasuje.

Možná bychom se měli přestat zlobit na své děti, že nechtějí trávit mládí u míchačky. A mladí by se měli přestat cítit provinile, že nechtějí dědit starosti. Svět se změnil a s ním i způsob, jakým odpočíváme. Pokud má chata přinášet jen hádky a stres z toho, že „zase není posekáno“, je možná lepší ji poslat dál někomu, pro koho bude novým začátkem, nikoliv starým břemenem.

Zdroje: archiv.hn.cz, ČT24, iDnes.cz, denik.cz