Soňa Červená: Ztratila manžela i domov, nevzdala se, do 97 let stála na jevišti

Soňa Červená se narodila 9. září 1925 do rodiny, která zásadně ovlivnila českou kulturu. Její otec Jiří Červený byl zakladatelem kabaretu Červená sedma. I když byl její domov po rozvodu rodičů rozvrácený, na otce vzpomínala jako na vtipného a okouzlujícího člověka. Právě on ji bral do divadla a učil ji vnímat rytmus textu, což se později ukázalo jako klíčový základ pro její profesní dráhu.

Tato raná zkušenost v ní vypěstovala velkou sebekázeň a vědomí, že se musí spoléhat hlavně na sebe. „Věděla jsem, že se musím opřít jen o vlastní nohy a svůj hlas. Nic jiného nebylo jisté,“ říkala o svém dospívání, které pak zásadně poznamenala válka.

Válka pro osmnáctiletou Soňu znamenala rozpad rodiny i ztrátu soukromí. Otec byl deportován do Terezína a matka do Ravensbrücku. Rodinný byt v roce 1943 zabralo gestapo pro německou rodinu a Soně zůstal k užívání jediný pokoj. V něm ji opakovaně zneužíval syn nových nájemníků. „Bylo to ponížení, o kterém se nemluvilo. Člověk prostě musel přežít další den,“ vzpomínala na situaci, ve které se nemohla bránit – otec násilníka měl vliv u gestapa a mohl rozhodovat o osudu jejích vězněných rodičů.

Po válce se oba rodiče vrátili, ale společný život rodiny byl poznamenán prožitými traumaty. Soňa se tehdy začala plně soustředit na svou kariéru, studovala zpěv a herectví v Praze a hledala cestu k divadlu. Práce pro ni představovala způsob, jak se s uplynulými lety vyrovnat a začít znovu.

Profesionální dráhu zahájila v Divadle V+W konkurzem na roli Káči v muzikálu Divotvorný hrnec. Na konkurz k Janu Werichovi si s sebou vzala svého kokršpaněla, kterého uvázala v zákulisí, ale pes se během jejího výstupu vytrhl a vběhl za ní na scénu. Z jeviště odcházela přesvědčená, že kvůli psovi neuspěla, ale na vrátnici ji zastavili s tím, že se má okamžitě vrátit. Werich tehdy prohlásil: „To je Káča!“ V této roli pak odehrála přes tři sta repríz.

V poválečných letech se Soňa šťastně vdala za majitele čokoládovny Františka Slabého. Jejich společný život však po únoru 1948 přervalo znárodnění rodinného podniku a manželova následná emigrace. Soňa do exilu neodešla, protože nechtěla opustit nemocnou matku, která se vrátila z koncentračního tábora s podlomeným zdravím. Právě o ni však přišla hned na podzim téhož roku. Žofii Veselíkovou zatkla Státní bezpečnost a ve vazební věznici na Pankráci za nevyjasněných okolností došlo k jejímu úmrtí. Zprávu o jejím skonu se Soňa dozvěděla jen náhodou – vyhledal ji student medicíny, známý jejího manžela, který tělo zahlédl na patologii.

„Moje matka tam při výslechu v noci zemřela. Já jsem se to dozvěděla až po třech dnech, kdy už byla na patologii na Albertově, a tam jsem ji musela jít identifikovat,“ vzpomínala na tyto události. Aby zabránila tomu, že matka skončí v anonymním hromadném hrobě, musela její tělo z patologie prakticky ukrást. V atmosféře strachu pak v naprosté izolaci zařizovala i pohřeb. „Všichni se mě báli, nikdo mi nepomohl, ani příbuzní, ani přátelé. Musela jsem to všechno obstarat úplně sama,“ popisovala tehdejší opuštěnost v Praze, kde se od ní většina známých odvrátila.

Po rodinných tragédiích a definitivním rozpadu Divadla V+W se pro Soňu Praha stala nesnesitelnou. „V Praze jsem už nikoho neměla. Manžel byl pryč, matka mrtvá a přátelé se mi vyhýbali. Cítila jsem, že musím pryč, že v tomhle městě už nemůžu dýchat,“ popsala své tehdejší rozpoložení. Východiskem se v roce 1952 stalo angažmá v brněnské opeře. Odchod z hlavního města nebyl jen změnou adresy, ale pokusem o úplný profesní i osobní restart.

V Brně se začala formovat její technika. Pod vedením dirigentů a režisérů, kteří se nebáli moderního přístupu, budovala repertoár, který jí později otevřel svět. Mezi její první zásadní role patřila i Carmen, kterou zde zpívala poprvé v roce 1954. Jenže politický tlak neustával. Jako dcera „třídního nepřítele“ a manželka emigranta byla pod neustálým drobnohledem. „Sledovali každý můj krok, každé nadechnutí. Cítila jsem, jak se smyčka utahuje,“ říkala o atmosféře padesátých let. Právě tato dusivá kontrola ji nakonec v roce 1958 dovedla k rozhodnutí přijmout angažmá v zahraničí.

V roce 1958 se jí podařilo získat angažmá v berlínské Státní opeře Unter den Linden. Berlín v té době sice zůstával rozděleným městem, ale mezi jeho sektory se stále dalo – byť s obtížemi – přecházet. Pro Soňu znamenalo toto působení první kontakt se světovou scénou, i když zůstávala pod dozorem úřadů. Právě zde její Carmen vyvolala senzaci. Její pojetí bylo na svou dobu revoluční: odmítla tradiční operní afekty a vnější líbivost. Její Carmen byla věcná, hrdá a nebezpečně svobodná.

„Carmen pro mě nebyla jen postavou z opery. Byla to žena, která se odmítla podřídit. V každém jejím gestu jsem viděla své vlastní odhodlání,“ vzpomínala na roli, která jí přinesla mezinárodní uznání. Úspěšné období však v srpnu 1961 přervala stavba Berlínské zdi. Soňa se ocitla v uzavřeném východním sektoru, který se pro ni stal pastí. Uvědomila si, že pokud se nepokusí o odchod okamžitě, zůstane v izolaci definitivně.

Dne 4. ledna 1962 se Soňa Červená rozhodla. Využila toho, že měla platnou legitimaci do západního sektoru pro účely nákupů nebo zkoušek, což byla výsada, která se tehdy ještě občas tolerovala u špičkových umělců. Ale riziko bylo obrovské. Stačilo jedno zaváhání, jeden příliš dlouhý pohled pohraničníka a zbytek života by strávila v kriminále.

„Šla jsem přes Checkpoint Charlie. V ruce jsem měla jen malou kabelku, v ní doklady a nic víc. Srdce mi bušilo tak, že jsem ho cítila až v krku, ale tvář musela zůstat klidná. Nesměla jsem dát najevo, že se už nikdy nehodlám vrátit,“ popisovala okamžik, kdy definitivně opustila východní blok. Na druhé straně na ni nečekal nikdo. Neměla peníze, neměla bydlení, neměla nic než své jméno a hlas.

Když se ocitla na Západě, první, co udělala, bylo, že se zhluboka nadechla. „Ten vzduch byl jiný. Nebyl v něm cítit strach,“ vzpomínala na první minuty v emigraci. Začínala zas úplně od nuly.

Západní scény na Soňu nečekaly s otevřenou náručí jen proto, že utekla zpoza ostnatého drátu. Musela projít tvrdým sítem konkurzů. Průlom přišel v San Franciscu. „V Americe nikoho nezajímalo, kdo byl můj otec nebo co jsem prožila v Brně. Chtěli slyšet hlas. Buď tam byl, nebo nebyl,“ popisovala začátky za oceánem. V San Franciscu nakonec strávila jedenáct sezón a stala se oporou tamní opery.

Zpívala s těmi nejlepšími – jejím partnerem byl i Luciano Pavarotti. „Byl to obrovský talent, ale občas potřeboval trochu usměrnit. Učila jsem ho správně vyslovovat v českých áriích, které miloval,“ vzpomínala s úsměvem. Právě v San Franciscu se zrodila její mise: prosadit Leoše Janáčka na světová pódia v češtině. Odmítala zpívat jeho díla v německých nebo anglických překladech. Tvrdila, že Janáčkův nápěvek je pevně spjat s českou řečí a bez ní ztrácí polovinu své síly.

V osmdesátých letech se její cesta zkřížila s Robertem Wilsonem, mágem světové avantgardy. Zatímco mnohým operním divákům připadal Wilsonův styl příliš chladný, Soňa v něm našla nový smysl své práce. „Wilson po nás nechtěl emoce, chtěl po nás přítomnost. Chtěl, abychom byli součástí obrazu,“ vysvětlovala. Jejich spolupráce na inscenacích The Black Rider nebo Alice v hamburském divadle Thalia se stala legendární.

Práce s ním byla neúprosná. Zkoušky trvaly hodiny, během kterých museli herci držet tělo v nepřirozených polohách nebo provádět jeden pohyb deset minut. Soňa na to vzpomínala následovně: „Wilson mi vzal gesta. Naučil mě, že čím méně se člověk na jevišti hýbe, tím víc je ho vidět. Byla to neuvěřitelná disciplína, skoro až matematická přesnost.“ Právě on jí pomohl najít novou polohu hlasu – od operního zpěvu k expresivnímu mluvenému slovu, které později využila po návratu do Čech.

Když v listopadu 1989 padla zeď, kterou kdysi překročila jen s kabelkou, neváhala. Do Prahy se vrátila hned, jak to bylo možné. Ale nebyl to návrat ublížené exulantky, která chce zpět svůj majetek. „Nepřišla jsem účtovat. Přišla jsem pracovat,“ prohlásila po příjezdu. Našla město, které se změnilo, a generaci, pro niž její jméno zůstávalo legendou z vyprávění. Na první českou scénu symbolicky vstoupila v roce 2002 v pantomimické roli Osudu ve Wilsonově inscenaci Janáčkovy opery Osud.

Vrcholem jejího pozdního období byla komorní opera Zítra se bude…, kde ztvárnila postavu Milady Horákové. Kritika vyzdvihovala věcnost, s jakou přednášela věty ze soudních protokolů. Recenzenti oceňovali, že se vyhnula patosu a sentimentu. Její výkon vnímali jako technicky přesnou práci s hlasem a rytmem. Za tuto roli obdržela cenu Thálie i Cenu Alfréda Radoka. „Seděla jsem tam v tom černém kostýmu a četla jsem ty hrozné věty. Necítila jsem nenávist, ale obrovskou zodpovědnost za to, aby ta slova zazněla přesně tak, jak byla zapsána,“ vzpomínala na inscenaci, která se dočkala desítek repríz i filmového zpracování.

I když jí bylo přes osmdesát, udržela si neuvěřitelné pracovní tempo jak v opeře, tak i v činohře Národního divadla. Excelovala jako Emilia Marty v Janáčkově Věci Makropulos, účinkovala v mezinárodním projektu 1914 nebo v inscenaci Toufar. Její projev charakterizoval úsporný pohyb a schopnost dodat každému slovu jasnou váhu. Také se věnovala melodramatům a soudobé hudbě. S hostováním na první scéně se definitivně rozloučila v sezóně 2016/2017 dvojrolí v Krvavé svatbě.

V roce 2018, ve svých dvaadevadesáti letech, čelila Soňa Červená další profesní výzvě - nastudování role Hraběnky v Čajkovského Pikové dámě pro brněnské Národní divadlo. Během zkoušek však nešťastně upadla a zlomila si nohu v krčku. Pro umělce v tomto věku podobné zranění často znamená konec kariéry, ale ona se odmítla vzdát. S pověstnou disciplínou absolvovala operaci i následnou rehabilitaci, aby se do rozpracované inscenace mohla vrátit.

Premiéru nakonec odehrála s podpůrným chodítkem, který režisér zakomponoval do scény. Její výkon v roli staré Hraběnky vzbudil mimořádný ohlas u publika i kritiky. Nezlomná vůle, se kterou se po těžkém úrazu vrátila na jeviště, byla odrazem jejího celoživotního nastavení.

Svůj životní postoj si udržela do posledních dní. Odmítala se utápět v minulosti nebo v lítosti nad tím, co jí režim vzal. „Stýskání zakázáno,“ tak znělo heslo, které se stalo i titulem jejích vzpomínek. Sebekázeň pro ni byla nezbytností: „Žádný alkohol, žádné ponocování, každý den cvičení. Moje tělo je můj nástroj. Musím se o něj starat, jinak mi vypoví službu.“ Ještě v září 2022 vystoupila v Římě, kde v papežské bazilice sv. Jana v Lateránu přednesla v italštině part české světice v oratoriu Nádech věčnosti.

Zemřela v pražské nemocnici 7. května 2023 ve věku 97 let. Poslední rozloučení se konalo na jevišti Národního divadla, se kterým byla po svém návratu dvě desetiletí úzce spjata. Poté byla podle svého přání uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Hradci Králové. Město si vybrala kvůli pradědečkovi, výrobci hudebních nástrojů Václavu Františku Červenému.

Odešla osobnost, která prožila století plné kotrmelců a tragédií, aniž by ztratila smysl pro humor. „Až tam nahoře potkám otce, řeknu mu: Tak vidíš, tati, Červená sedma nakonec vyhrála,“ shrnula věcně a smířeně ke konci života. Její příběh zůstává důkazem, že svoboda není dar, ale rozhodnutí, za které se musí každý den bojovat.

Český rozhlas Vltava - Osudy Soni Červené

aktualne.cz – Bojím se návratu totality, pak už zbývá jen hřbitov nebo uletět jako tažný pták, říká Soňa Červená

Český rozhlas Dvojka – „Měla jsem vždycky trému. Ale vždy pozitivní,“ říká Soňa Červená

Časopis Harmonie – Soňa Červená – nikde nejsem šťastnější než na jevišti

Opera+ – Chtěla jsem vzlétnout a zpívat. Rozhovor se Soňou Červenou

Opera + - Soňa Červená vystoupila v Římě jako sv. Ludmila