Srdce kněze, tvář ďábla. Václav Lohniský zemřel Zdeňku Troškovi v náručí

Existují herci, jejichž jména si diváci pamatují okamžitě, a pak jsou tito „mistři malých rolí“, bez kterých by česká kinematografie ztratila svou duši. Václav Lohniský patřil do té druhé skupiny.

Muž s ostře řezanou tváří, který v civilu studoval bohoslovecký seminář a miloval vážnou hudbu, se před kamerou měnil ve svérázné figurky. Jeho životní i profesní dráha skončila náhle, přímo během práce v terénu.

V pondělí 18. února 1980 vládla v Jilemnici tuhá zima. Štáb režisérky Věry Plívové-Šimkové se připravoval na natáčení snímku Krakonoš a lyžníci. Václav Lohniský, tehdy devětapadesátiletý, dorazil na plac, aby ztvárnil roli staršího člena finanční stráže.

Přestože měl za sebou již dva infarkty, jeho profesní disciplína mu nedovolila polevit. Do hor přijel v dobré náladě, odhodlaný splnit úkol s precizností, která mu byla vlastní. Toho rána se štáb chystal na záběry, v nichž měl herec sjet z vrcholku kopce do údolí. K místu startu bylo nutné vystoupat zasněženou strání. Lohniský si přes rameno hodil těžké dobové lyže a s mladým asistentem režie Zdeňkem Troškou se vydal vzhůru.

Zdeněk Troška na tyto osudové chvíle vzpomíná jako na tvrdou školu života: „Šli jsme spolu na vrchol, on si nesl lyže a já se snažil zprovoznit nefunkční vysílačku. Ještě jsem mu říkal, ať na mě počká, že mu ty lyže vezmu.“ Záhy se však situace zkomplikovala. „Těkal jsem očima mezi vysílačkou a místem, odkud se měl pořídit záběr, a najednou vidím, že si pan Lohniský lehl do sněhu. Říkal jsem mu, že to není vhodné místo k odpočinku, ale hned mi došlo, že něco není v pořádku. Přiběhl jsem k němu a viděl, jak se mu protočily panenky,“ popsal Troška traumatizující zážitek.

Lohniského zradilo srdce. Osudným se mu stal třetí infarkt, který byl natolik masivní, že mu již nebylo pomoci. „Doktoři nám řekli, že by zemřel, i kdyby tam na kopci byl s námi zdravotník,“ přiblížil režisér moment, který navždy ovlivnil jeho postoj k natáčení v zimních podmínkách. Právě kvůli této osobní zkušenosti později odmítl i režii pohádky Anděl Páně.

Životní cesta Václava Lohniského byla plná vnitřních rozporů a nečekaných zvratů. Rodák z Holic, kde se narodil 5. listopadu 1920, vyrůstal v prostředí, které kladlo důraz na tradiční hodnoty. Původně se nechtěl stát hercem, ale knězem. Jeho cesta k umění paradoxně začala v  bohosloveckém semináři v Hradci Králové, kde studoval teologii. Právě odtud pramenila jeho celoživotní noblesa, vnitřní klid a hluboké vzdělání.

Přestože nakonec seminář opustil, protože ho vášeň k divadlu přemohla, duchovní rozměr v něm zůstal přítomen po celý život. Vystudoval pražskou konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1946, a okamžitě se zapojil do divadelního dění. Jeho spolužáci i kolegové na něj vzpomínali jako na člověka s neuvěřitelnou vnitřní kázní, která ostře kontrastovala s postavami zmatkářů a podivínů, které mu později přisoudil filmový průmysl.

Zatímco filmoví diváci znali Václava Lohniského především jako představitele drobných, často nesympatických figurek, v divadelním světě požíval statusu nezpochybnitelné autority. Jeho domovskou scénou bylo po dlouhá léta Divadlo S. K. Neumanna v pražské Libni (dnešní Divadlo pod Palmovkou). Zde nepůsobil jen jako herec, ale především jako kmenový režisér a v letech 1958–1965 dokonce jako umělecký šéf. Lohniského režijní rukopis byl na tehdejší dobu mimořádně moderní a analytický. Vyznával precizní práci s textem a psychologickou drobnokresbu, což byl přímý protiklad k tomu, jak ho často využíval filmový průmysl.

Na divadle se věnoval velkým tématům a světové dramatice. Jedním z jeho nejvýznamnějších režijních počinů bylo vůbec první české uvedení Brechtovy hry Matka Kuráž a její děti v roce 1957, které se stalo událostí sezóny. Jako hostující režisér se zapsal do historie i tím, že v roce 1959 režíroval úplně první představení divadla Semafor s názvem Člověk z půdy. Jako pedagog a autoritativní šéf předával své zkušenosti mladším kolegům a v Libni vybudoval soubor, který patřil k nejprogresivnějším v Praze.

První skutečně ikonický zářez, který Václava Lohniského zapsal do paměti dětí i dospělých, přišel už v roce 1959 v pohádce Dařbuján a Pandrhola. V režii Martina Friče zde vytvořil postavu Smrťáka, která se zcela vymykala tehdejším pohádkovým klišé.

Smrt v jeho podání nebyla děsivou stvůrou, ale spíše melancholickým a spravedlivým úředníkem osudu. Lohniský postavě vtiskl lidský rozměr a specifickou důstojnost, čímž dokázal, že i postava budící strach může být divákovi sympatická svou nestranností.

Další zásadní milník v kariéře Václava Lohniského přišel ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974). Role šéfa psychiatrické kliniky byla původně zamýšlena jako postava přísného a seriózního lékaře. Lohniský ji však obohatil o rozměr fanatického vědce, který je ve své snaze o absolutní pořádek sám na pokraji nervového zhroucení. Postava není směšná proto, že by dělala vtipy, ale kvůli intenzitě, s jakou trvá na svých pravidlech uprostřed narůstajícího chaosu.

Tato absurdní profesionalita z něj udělala odborníka, který se sice „nebojí použít slova psychiatrie“, ale jeho metody jsou naprosto nepředvídatelné. Humor pramení z neustálých omylů, kdy jeho zřízenci místo pacientů odvážejí zdravé lidi, za což se Chocholoušek následně s ledovým klidem a přehnanou zdvořilostí omlouvá.

Lohniský k tomu mistrně využil svou vizáž – vyhublou tvář, vysoké čelo a pronikavý pohled. V kombinaci s jeho klidným hlasem tak vytvořil postavu, která působí fanaticky zapáleně a dodnes do běžné mluvy dodává zlidovělé hlášky o tom, kdo všechno je už „zralý na Chocholouška“.

Vrchol popularity a zároveň profesní „prokletí“ přišlo v roce 1976 v komedii Marečku, podejte mi pero! Jako Viktor Hujer, snaživý student večerní školy, vtiskl roli unikátní směs servility a otravnosti. Tu podtrhl specifickým cupitavým pohybem a neustálým nabízením „švestiček z vlastní zahrádky“.

Fenomén Hujer se stal doslova sociologickou studií. Lohniský do postavy vložil specifickou tělesnost – jeho předkloněný postoj a těkavý pohled vyjadřovaly patolízalství v jeho nejčistší formě. Klíčem k úspěchu byla opět jeho schopnost naprosté vážnosti uprostřed absurdity.

Zatímco ostatní herci v komedii mohli pracovat s nadsázkou, Lohniský hrál Hujera s absolutním vnitřním přesvědčením o důležitosti svého snažení. Když podával proslulé švestičky, nebylo to gesto komika, ale rituál poddaného, který věří, že si tím kupuje přízeň autority. Právě tento přístup udělal z Hujera archetyp, který přežil dekády a stal se synonymem pro přílišnou horlivost na úkor ostatních.

Ačkoliv byl v soukromí tichý a uzavřený, v práci se Václav Lohniský měnil v náročného pedanta. Kolegové na něj vzpomínají jako na dokonalého profesionála, který bytostně nesnášel diletantství a polovičatost.

V divadle se tradovalo, že když nebyl spokojen s výkonem nebo přístupem kolegů na zkoušce, dokázal projevit svou autoritu velmi rázně. Tato přísnost však nepramenila z arogance, ale z jeho vlastní vnitřní hloubky a bezmezného respektu k řemeslu. Traduje se, že v zápalu režisérské práce občas vzduchem skutečně proletěl i popelník.

Lohniský byl mistrem úsporného herectví. Dokázal to například jako komorník Jakub ve filmu Adéla ještě nevečeřela (1977). K vytvoření atmosféry absolutní oddanosti baronu von Kratzmarovi mu stačilo minimum slov a jeden úsečný, chladný pohled.

Na place nikdy nediskutoval s režiséry o velikosti své role. Plnil úkoly s maximální přesností. Díky své vlastní režisérské zkušenosti totiž přesně věděl, co jeho kolega za kamerou potřebuje pro výsledný střih.

Tato pracovní kázeň mu umožňovala zvládat vražedné tempo. Během jednoho dne běžně stíhal dopolední divadelní zkoušky v Libni, odpolední natáčení v ateliérech na Barrandově a večerní představení před vyprodaným hledištěm.

Přestože byl často fyzicky vyčerpaný a srdce mu dávalo jasná varování, nikdy nedal svou únavu najevo. K práci přistupoval s pokorou, kterou si přinesl z dětství a přísných studií v semináři. Jeho profesionalita byla vykoupena zdravím, kterému v únoru 1980 došly poslední rezervy.

V soukromém životě byl Václav Lohniský naprostým opakem svých filmových postav. Miloval vážnou hudbu, operu a sečtělost. Jeho byt byl plný knih a on sám se nejlépe cítil ve své knihovně, kde studoval materiály pro své režie.

Oženil se s herečkou Zorou Jirákovou, která mu byla po celý život nejbližší oporou a rádkyní. Jejich vztah byl založen na vzájemném respektu k profesi a na společných hodnotách. Z manželství se narodila dcera Michaela, která později rovněž pokračovala v rodinné divadelní tradici jako herečka.

Václav Lohniský odešel v pouhých devětapadesáti letech, uprostřed rozdělané práce. Snímek Krakonoš a lyžníci byl uveden do kin až rok po jeho smrti. On sám po sobě zanechal řadu postav, které dodnes žijí v televizních reprízách. I z epizodní figurky dokázal udělat roli, na kterou se nezapomíná.

Zdroje: Archiv Národního divadla, csfd.cz, iDnes.cz, reflex.cz, ccn.iprima.cz, Prima Ženy