Článek
Stanislav Fišer se narodil 14. prosince 1931 v Hořicích v Podkrkonoší do rodiny, kde divadlo doslova kolovalo v krvi – jeho matka byla herečkou kočovné společnosti. Přestože jako kluk v Poděbradech snil o tom, že bude roznášet pivo jako číšník, osud ho nakonec nasměroval k umění. Rozhodujícím okamžikem se stalo dvanáctinásobné zhlédnutí filmu Kluci na řece, které ho definitivně přesvědčilo, aby ochotnické pokusy vyměnil za skutečnou profesi.
Své první profesní krůčky udělal jako elév v Pražském divadle pro mládež, odkud jeho cesta vedla přes Vinohrady, Divadlo Jiřího Wolkera až k E. F. Burianovi do legendárního D 34. Zásadní zlom v jeho kariéře nastal v roce 1959, kdy ho Jan Werich angažoval do Divadla ABC. O tři roky později přešel společně s celým souborem do Městských divadel pražských, kde pod vedením Oty Ornesta a jeho následovníků setrval v angažmá celých 31 let.
V Městských divadlech pražských ztvárnil přes 80 postav a domovem mu zůstala i poté, co v roce 1993 odešel do důchodu. Jako host se na prkna, co znamenají svět, vracel až do osudného roku 2004. Fišer vynikal jako mistr úsporného herectví a elegance, což dokazoval v řadě inscenací, kterým dokázal dodat hloubku a vtip. Jeho projev byl postaven na precizním načasování a jemné nadsázce. Dokázal být brilantním komikem, který i v těch nejbláznivějších situacích neztrácel svou pověstnou noblesu a ironický odstup.
Olga Schoberová a Stanislav Fišer v kriminálním snímku Slečny přijdou později z roku 1966.
Fenomén Vinnetou
Souběžně s divadelní kariérou se Stanislav Fišer vypracoval v jednu z klíčových postav českého dabingu, který v daném období dosahoval vysoké mezinárodní úrovně. Jeho nejvýznamnější role, hlas náčelníka Apačů Vinnetoua, vznikla na počátku 60. let díky sérii okolností. Režisér Ludvík Žáček tehdy hledal pro indiánského hrdinu specifický hlasový projev a Fišerovi nabídl profesní dohodu s nejistým výsledkem. „Stanislave, potřebuju zvláštní hlas. Peníze z toho žádný nebudou, ale zato budeš první v titulkách,“ vzpomínal později herec na vznik zakázky.
V té době tvůrci nepředpokládali, že německý western vyvolá v tuzemsku masový divácký zájem. V úvodním snímku série, Pokladu na Stříbrném jezeře, byla postava Vinnetoua definována primárně vizuální stránkou a hudebním doprovodem, nikoliv rozsáhlými dialogy. „On tam prakticky neřekne ani slovo. Jenom přijede na koni a pronese: Tudy vede stopa! A pak už jede zas ta melodie,“ popisoval Fišer charakter projektu. Úkolem dabéra bylo vtisknout tváři Pierra Brice vnitřní klid a přirozenou autoritu. Fišerův projev nestál na agresivní síle, ale na důstojnosti, čímž z náčelníka Apačů vytvořil jeden z nejvýznamnějších dabingových výkonů v historii české kinematografie.
Od náčelníka k inspektorovi
Za své dlouholeté umění v dabingu obdržel v roce 1999 Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství. Ačkoliv byla role náčelníka Apačů nejslavnější, tvořila jen zlomek jeho hlasového rejstříku. Fišer dokázal propůjčit život postavám zcela opačného ražení, což potvrdil jako český hlas Petera Sellerse v sérii o inspektoru Clouseauovi z Růžového pantera. Zde pracoval s úplně jinou energií – mistrovsky využíval jazykovou neohrabanost, komické komolení slov a zmatek, který byl pro popleteného vyšetřovatele typický.
Jan Libíček, Pavel Landovský a Stanislav Fišer v epizodě Kaprova smrt (1969). Herecký koncert v oblíbeném cyklu Hříšní lidé města pražského.
Stejně tak se zapsal do paměti diváků jako animovaný Pepek námořník nebo Asterix. Jeho schopnost trefit rytmus a barvu hlasu mu umožnila přepínat mezi vážnými hrdiny a groteskními figurkami s naprostou lehkostí. Právě tento obrovský rozsah z něj udělal nezaměnitelného mistra oboru, pro kterého nebyl žádný hlasový úkol nesplnitelný.
Hříšní lidé i Pan Tau
Zatímco v dabingu patřil k nejvýraznějším hvězdám, před kamerou se Stanislav Fišer stal uznávaným mistrem vedlejších a charakterově nezapomenutelných rolí. Jeho specifická fyziognomie i herecký projev ho často předurčovaly k postavám drobných podvodníků, úředníků nebo svérázných figurek z pražské periferie. Výrazně se zapsal do povědomí diváků v seriálu Hříšní lidé města pražského a následně se objevil také v navazujících celovečerních filmech Pěnička a Paraplíčko nebo Smrt černého krále.
Mimo tyto snímky hrál v seriálu Pan Tau, v komedii Drahé tety a já a v mnoha dalších televizních a filmových úlohách. Postupně se propracoval k postavám nejrůznějšího charakteru a povolání. Měl široký rejstřík a zvládal jak dramatické, tak komediální úlohy. Jeho projev byl postaven na detailu a civilnosti. Tato technika vycházela z jeho působení v Divadle ABC u Jana Wericha a umožňovala mu i na menší ploše vtisknout postavám jasné obrysy.
Luba Skořepová a Stanislav Fišer v Hříšných lidech města pražského (1969). Herec se v seriálu proslavil rolí nešikovného zlodějíčka.
Zázvorková byla poslední, kdo slyšel jeho hlas
Všechna profesní aktivita byla násilně ukončena v roce 2004, kdy si Stanislav Fišer na krku objevil bulku. Diagnóza byla neúprosná: rakovina hrtanu. Operace byla nevyhnutelná a herec stál před nejtěžším rozhodnutím – musel potvrdit souhlas s odstraněním hlasivek, aby si zachránil život. Před nástupem do nemocnice se ještě potkal s kolegyní Stellou Zázvorkovou. Zašli spolu na jedno malé pivo a ona byla poslední osobou, která ho slyšela mluvit.
„Byl to pro mě strašný šok. Ta představa, že už nikdy nebudu hrát ani dabovat, pro mě byla nepředstavitelná. Herectví jsem miloval, byl to můj život,“ vzpomínal později na momenty, kdy se musel smířit s koncem své kariéry. Pro uznávaného dabéra to byla ztráta, se kterou se dlouho nedokázal vyrovnat a v nejtemnějších chvílích dokonce uvažoval, že se životem skoncuje. Své pocity po zákroku přirovnával k tragédiím v jiných oborech: „Když uříznete klavíristovi obě ruce, už nikdy nic nezahraje. Taková protéza neexistuje. Když tanečník přijde o obě nohy, už nikdy nic nezatančí… A herec bez hlasu už není herec.“
Život s přístrojem a nová chuť k práci
Po operaci se Stanislav Fišer musel naučit zcela novému způsobu existence. Komunikace pomocí přístroje, který si přikládal k hrdlu, byla náročná, přesto se rozhodl nezmizet z veřejného života úplně. Z depresivních stavů a pocitů beznaděje ho vytrhl až kolega Miroslav Hanuš. Ten mu jako režisér v Městských divadlech pražských nabídl roli v muzikálu Šakalí léta, kterou mu upravil přímo na tělo.
S Jiřím Sovákem v jednom z dílů populárního televizního cyklu Bakaláři z roku 1983.
„Moje postava po celou dobu neřekne ani slovo. Měl jsem šest převleků a tři hodiny jsem neslezl z jeviště,“ vzpomínal Fišer na inscenaci, ve které nakonec odehrál úctyhodných dvě stě repríz. Pro něj to bylo potvrzení, že na prknech má stále své místo, a pro diváky důkaz úcty k herci, který v divadle strávil přes půl století.
Se situací se postupně smiřoval. Přestože přišel o nástroj obživy, veřejně děkoval lékařům a nabádal ostatní k důvěře v medicínu. „Jsem sice němý, ale živý,“ uváděl s vědomím, že operace mu sice vzala možnost mluvit, ale darovala mu další roky života po boku partnerky Antonie Hemerkové.
Vlastimil Hašek, Josef Abrhám a Stanislav Fišer v epizodě Včelař (1982) z kriminálního seriálu Malý pitaval z velkého města.
Osamělost a slzy u vlastního hlasu
Závěrečná dekáda života Stanislava Fišera byla poznamenána postupnou ztrátou mobility. Problémy s rovnováhou mu znemožnily chodit do společnosti, kterou tak miloval. Zůstal uzavřený ve svém bytě. Dlouhá léta pro něj bylo největším koníčkem a potěchou malování obrazů, kterému se věnoval s velkým zápalem a talentem. Pak ho ale opustila i tato radost. „Už ani nemaluji. Čas trávím tím, že se dívám na televizi, většinou na politiku, protože všechny ostatní programy už jsem dávno viděl,“ popisoval svůj běžný den.
Nejtěžší momenty přicházely při reprízách starých filmů a dabingů. „Když někdy náhodou přepnu a slyším z televize, jak jsem dříve mluvil, často pláču a je mi úzko. Byly to krásné časy,“ přiznal herec otevřeně.
Absurdní incident v Karlových Varech
Jedním z nejvíce kontroverzních momentů jeho pozdního věku byl incident z roku 2015 na filmovém festivalu v Karlových Varech. Organizátoři tehdy při slavnostním zakončení promítali medailonek osobností, které v uplynulém roce opustily tento svět. K úžasu diváků i samotného herce, který se na ceremoniál díval doma u obrazovky, se mezi zesnulými objevil i Stanislav Fišer.
Jedna z posledních a již němých rolí Stanislava Fišera v seriálu Život je ples (2012).
„Sleduji závěr festivalu a najednou se vidím na seznamu mrtvých. Viděl jsem v televizi vlastní smrt,“ komentoval situaci Fišer. Pro člověka, který už tak bojoval se svou profesní neviditelností po ztrátě hlasu, to byl zásah do důstojnosti. Ačkoliv prezident festivalu Jiří Bartoška okamžitě zaslal omluvu, pro Fišera to byla připomínka toho, jak snadno se na žijící legendy zapomíná.
Poslední přání
I přes všechna zdravotní omezení si Stanislav Fišer uchoval vnitřní sílu a nadhled. Své krédo o podzimu života shrnul s humorem sobě vlastním: „Já jsem tak rád starej. Ono to má spoustu výhod. Jezdíte zadarmo, všichni vás pouštěj sednout. Není to tak špatný.“ V jednom ze svých posledních vyjádření pak citoval básníka Jaroslava Seiferta, v jehož slovech našel přesné vyjádření vlastního odcházení: „Chtěl bych žít jako vzpomínka a smích, pak se převléci do šatů z ptačího peří a zmizet ve větvích. Líp bych to já říct neuměl…“
Zemřel 11. června 2022 v Praze v devadesáti letech. Poslední léta jeho života byla těžká a plná každodenního boje s nepřízní osudu. Zanechal nám po sobě řadu rolí, se kterými je jeho hlas neodmyslitelně spjatý. I když mu nemoc nakonec vzala možnost mluvit, díky jeho filmům a seriálům, které se na obrazovky neustále vracejí, s námi jeho projev zůstává dál.
