V 50 neviditelná? Lovci mladších partnerek jsou pro zralé ženy jen k smíchu

Všimněte si toho v jakékoli restauraci nebo na firemním večírku. Žena kolem padesátky – zkušená, finančně nezávislá a srozuměná se sebou – se pro okolí stává průhlednou. Stačí, aby do místnosti vstoupila pětadvacetiletá dívka v džínech, a pozornost mužských vrstevníků se stočí k ní jako střelka kompasu.

Tento fenomén není jen pocitem ukřivděnosti. Britská novinářka Caroline Perez ve své knize Neviditelné ženy dokazuje, že svět je navržen primárně pro muže a ženy jsou po určitém věku zkrátka ignorovány. Společnost, posedlá kultem mládí, vystavuje ženám v padesáti „stopku“. Jako by jejich hodnota vypršela s koncem reprodukčního věku. Zatímco muž se šedinami je brán jako zrající víno, žena ve stejném věku je často degradována na „tetičku“ nebo logistickou podporu rodiny.

Na druhé straně barikády stojí armáda mužů, kteří se odmítají smířit s časem. Fenomén „druhé mízy“ má v Česku až groteskní rozměry. Scénář je stále stejný: muž opustí ženu, se kterou budoval domov, protože mu její vrásky příliš připomínají jeho vlastní smrtelnost. Hledá mladší partnerky, které mu mají potvrdit, že je stále oním dravým alfa samcem.

Podle průzkumů věří až 70 % žen nad 50 let, že jsou v mezilidském kontaktu záměrně přehlíženy. Pohled na pětapadesátníka, který do dvacetileté slečny hustí svá životní moudra, zatímco ona pod stolem odepisuje vrstevníkovi, je spíše kousavou satirou na ztrátu soudnosti. Je to sociální divadlo o nahém císaři, který věří, že omládl, ale ve skutečnosti vedle své partnerky vypadá ještě unaveněji.

Pokud chcete vidět dno mužské soudnosti, otevřete si v padesáti seznamku. Ženy v nejlepších letech tam narážejí na zeď absurdity. Muži v jejich věku, často s nadváhou a pochybnou hygienou, mají v profilech neúprosný filtr: „Hledám štíhlou sportovkyni do 35 let pro společné cestování a rodinu.“ Je to výsměch realitě. Jako kdyby muži zapomněli, že biologické hodiny tikají i jim – sice jinak, ale tikají.

Zralá žena na seznamce je pro ně „problém“. Má totiž názor. Má minulost. Má děti, které ji potřebují. A hlavně – vidí mužům do žaludku. Mladá dívka je pro padesátníka bezpečný přístav ignorance. Může jí nabulíkovat cokoli o své důležitosti. Je to smutný pohled na generaci mužů, kteří raději investují do večeří s někým, kdo jim nerozumí ani slovo, než aby riskovali upřímný dialog s někým, kdo ví, co je to život.

Neviditelnost se ale neomezuje jen na bary a seznamky. Drasticky se projevuje v pracovním prostředí. Často jsme svědky toho, jak jsou špičkové expertky s dvacetiletou praxí na poradách přehlíženy. Jejich názory narazí na zeď mlčení, aby je o deset minut později zopakoval ambiciózní třicátník a sklidil potlesk.

Různé studie potvrzují, že zatímco muži s věkem získávají na respektu, u žen je profesní status stále svázán s estetikou. Společnost z nich dělá mentorky, utěšitelky a „inventář kanceláře“, ale málokdy ty, ke kterým se vzhlíží jako k vizionářkám. Je to tichá diskriminace, která plýtvá obrovským potenciálem nejschopnější generace žen, jakou jsme kdy měli. Přehlížíme mozky, které mají nadhled, jen proto, že jejich obal neodpovídá instagramovým standardům.

Je nutné si položit otázku: Proč se v mužské části populace objevuje tak silná tendence vrstevnice přehlížet? Odpověď pravděpodobně netkví ve vráskách, ale v hlubším strachu. Zralá žena totiž funguje jako zrcadlo. Je to bytost, která okolí vidí takové, jaké skutečně je – bez filtrů, bez póz a bez nutnosti poslouchat trapné historky o domnělých úspěších. A právě tato upřímnost vyvolává u mnohých mužů úzkost.

Mladá dívka představuje pro muže v padesáti nepopsaný list. Vedle ní si může připadat jako král světa, mentor nebo ochránce. Ale vedle ženy svého věku? Tam je konfrontován s realitou unaveného těla, hypotékou a strachem z budoucnosti. Ignorance vůči vrstevnicím tedy není výrazem síly, ale spíše obranným mechanismem. Útěk k iluzi mládí je snahou vyhnout se konfrontaci s realitou zralosti, která jasně ukazuje, že role „lvů salonů“ už dávno patří někomu jinému.

V celém tomto společenském marasmu se ale rodí nečekaný vítěz. Zatímco část mužů utrácí za drahá auta a mladší partnerky, aby si uměle potvrdili status, ženy po padesátce se konečně nadechly. Tím, že pro „lovce“ přestaly být objektem zájmu, získaly nevědomky dar absolutní svobody. Už se nemusí usmívat, aby byly za každou cenu „milé“. Už nemusí podléhat diktátu estetických očekávání ani předstírat zájem o věci, o kterých vědí své.

Odborníci tento stav nazývají budováním „generativní identity“ – fází, kdy člověk přestává definovat svou hodnotu skrze pohled druhých. Staly se sice neviditelnými pro povrchní pozorovatele, ale poprvé v životě se staly viditelnými samy pro sebe. Zatímco část jejich vrstevníků dál leští svá ega a zakrývá pleše, tyto ženy pozorují, jak moc okolí uniká realita. Až se muži z oněch mladistvých snů jednou probudí s prázdnou peněženkou a pocity osamění, zjistí, že právě tyto „neviditelné“ ženy byly ty jediné, které by s nimi dokázaly udržet krok. Ale to už budou tyto ženy pravděpodobně úplně někde jinde.

Zdroje: Criado Perez, Caroline: Neviditelné ženy: Jak data a výzkumy utvářejí svět pro muže. Praha: Host, 2024. / pcar.org / wellcomecollection.org / PMC PubMed Central