Článek
Narodil se 8. září 1943 v Praze. Jako dítě zářil v Dismanově souboru i na Vinohradech, ale jeho sny doma narážely na otcovu autoritu. Otec v herectví viděl jen nejisté bláznovství a trval na poctivém řemesle. Václav se musel podvolit a vyučit se zámečníkem. Hodiny u ponku, zápach oleje a špína za nehty pro něj byly cizím světem, přesto povinnost splnil. Později na toto období vzpomínal bez hořkosti, ale s jasným vědomím, že tudy jeho cesta nevede: „Udělal jsem to kvůli tátovi, ale jako zámečník jsem nepracoval ani den.
Vyučení pro něj bylo propustkou k vlastní cestě. „Odevzdal jsem otci výuční list a odešel z domova,“ popisoval zlomový moment, kdy zamířil do umělecké branže. I když zámečničinu opustil, řemeslo mu v rukou zůstalo – v soukromí později dokázal opravit i ty nejsložitější zámky nebo hodiny.
První kroky ve skutečném uměleckém světě však nevedly před oponu, ale do zákulisí v Liberci. Jako jevištní technik tahal kulisy a z portálů pozoroval budoucí kolegy. Byla to jeho skutečná univerzita – škola lidských povah v jejich nejpřirozenější podobě. Právě zde, mezi montováním scén, definitivně dozrál a brzy vyměnil pracovní montérky za divadelní kostým.
Hana Brejchová a Václav Postránecký jako filmoví milenci ve snímku Nejkrásnější věk (1968).
Přes Moravu k divadelnímu masochismu
Brzy přišla první velká šance v Uherském Hradišti. V letech 1960–1962 se ve Slováckém divadle z technika stal profesionálním hercem. Rolemi Petra v Deníku Anny Frankové nebo Karla v Příliš štědrém večeru položil první milníky své kariéry. Právě na moravském venkově brousil talent, který měl brzy ovládnout i velká městská pódia.
Z Uherského Hradiště zamířil do brněnského Státního divadla, kde mezi lety 1962 a 1969 herecky dozrával. Brno pro něj bylo školou disciplíny i divokosti. „V jistém období jsem okamžitě doplňoval tekutiny a s nimi i náladu. Dokázali jsme i nespat, a pak jít rovnou na zkoušku,“ vzpomínal později na divoké časy. Ztvárnil zde řadu výrazných postav, od Shakespearova Puka až po titulní postavu v Kunderově hře Jakob a jeho pán.
Právě tato éra, v níž se velké umění mísilo s bujarým životem, ho připravila na návrat do Prahy. Herectví už tehdy vnímal jako namáhavý masochismus, který vyžaduje totální osobnostní vklad. V roce 1969 nastoupil do Městských divadel pražských, kde se konečně potkal s kolegy jako František Němec či Petr Kostka a stal se hvězdou první velikosti.
S Jorgou Kotrbovou ve snímku Čest a sláva (1968).
Nudle s mákem jako zkouška charakteru
Zatímco na jevišti budoval kariéru, v soukromí prožil padesát let s tanečnicí Helenou. Začátek jejich vztahu provázela nevinná lež, kterou musel před udoucí tchyní roky udržovat. „Šel jsem žádat o ruku a k obědu byly nudle s mákem. Ze slušnosti jsem je pochválil,“ vzpomínal. Od té doby ho tchyně při každé návštěvě hostila stejným jídlem v domnění, jakou mu dělá radost. Herec tak roky poctivě konzumoval pokrm, který ve skutečnosti nemohl vystát.
Pravda vyšla najevo až po letech. „Trvalo to dlouho, než jsem se přiznal, že nudle s mákem vůbec nesnáším. Do té doby jsem je měl na talíři vždycky,“ smál se při vzpomínce na své kulinářské odříkání. Tato historka se v rodině stala legendou o jeho pověstné galantnosti. Václav s hrdostí sledoval, jak si obě jeho děti našly své místo, i když se nevydaly přímo v jeho stopách.
Syn Vilém vystudoval filmovou produkci a podle otce filmem doslova žije – ve svých projektech se občas objeví i před kamerou. U dcery Lucie zase oceňoval přirozený talent, přestože si vybrala profesi vizážistky. V jejich svobodě viděl potvrzení, že má smysl dělat to, co člověka skutečně naplňuje. Rodina pro něj byla zázemím, kde mohl být prostě otcem a manželem, daleko od záře reflektorů a nároků umělecké branže.
Národní divadlo a role, které se neodmítají
V roce 1979 vstoupil Postránecký do angažmá činohry Národního divadla, kde ztvárnil řadu stěžejních postavy. Exceloval jako Edgar v Králi Learovi, Rogožin v Idiotovi nebo nezapomenutelný Petr Dubský v Našich furiantech. Diváci si ho zamilovali také jako Kapuleta v Romeovi a Julii či Valentu v Paličově dceři. Divadlo pro něj bylo svatým místem, kde platila nepsaná smlouva mezi jevištěm a hledištěm, založená na naprosté profesionální odpovědnosti.
Václav Postránecký a Miroslav Macháček ve zlomové inscenaci Naši furianti (1979).
Svou práci vnímal jako službu těm, kteří sedí v sále. „Špatná reakce publika je vždycky svědectvím, že jsem svou práci odvedl špatně. Mým úkolem je udělat divákům tu cestičku schůdnou,“ říkal o své filozofii. Věřil, že divadlo není o samoúčelném předvádění se, ale o schopnosti vést diváka a získat si jeho důvěru.
Fenomén S tebou mě baví svět
Zlom v jeho popularitě přinesla komedie Marie Poledňákové S tebou mě baví svět. Jako jeden ze tří svérázných tatínků vytvořil s Pavlem Novým a Júliem Satinským sestavu, která u diváků rezonuje dodnes. Natáčení ale nebyla žádná idyla – herci v mrazech skutečně trpěli a scény v ledové sprše byly pro celou trojici tvrdou fyzickou zkouškou. Právě tento projekt naplno odhalil jeho komediální talent, který později uplatnil v seriálech jako Cirkus Humberto, Bylo nás pět nebo Četnické humoresky.
Jeho projev měl vzácnou schopnost lidi přirozeně nadchnout a strhnout, ať už šlo o televizní zábavu nebo velké dramatické postavy. Díky své neúnavné pracovitosti se stal jedním z nejvytíženějších herců své generace.
V legendární komedii S tebou mě baví svět (1983).
Divadlo miloval, ale nebyl tam vždy šťastný
Postránecký v tvorbě hledal především absolutní přesnost. „Umění není nic velikého, je to jeden bod, který je správně umístěn,“ říkal o svém přístupu, který ho dovedl k Ceně Thálie za roli Podkolatova v Ženitbě i k režii hororu Travis. Divadlo vnímal jako živý organismus a magickou smlouvu s divákem. Pro momenty, kdy publikum vrací herci darovanou energii, byl ochoten snášet jakoukoli námahu, ale odmítal se podřídit ideologickému diktátu.
Konflikt s mocí se naplno projevil, když mu komunisté zakázali dvě klíčová představení v jediný den – „kapitalistický“ bulvár i sovětskou hru, kterou diváci údajně chápali jinak, než režim zamýšlel. „S vlastizrádci se nedalo bojovat,“ komentoval později marný střet s cenzurou. Tato zkušenost v něm upevnila odpor k jakémukoli ohýbání pravdy a naučila ho říkat věci narovinu, i když to pro něj nebylo pohodlné.
Stejně otevřený zůstal i v pozdějších letech, kdy kritizoval moderní výklady klasiků v Národním divadle. Vadilo mu, když se v jednom z pozdějších nastudovaní Jiráskovy Lucerny ztrácel původní záměr autora na úkor režijních schválností. Věřil, že lidé potřebují v umění vidět noblesu a řád, které se z moderního světa vytrácejí. Navzdory všem střetům s prázdnotou doby věřil v přirozenou moudrost a vnitřní poctivost národa, pro který celý život hrál.
Václav Postránecký jako krasojezdec Kerholec a Petr Haničinec v roli starého Karase v seriálu Cirkus Humberto (1988).
Požitkář, který vyhrál sázku nad jídelním lístkem
Václav Postránecký byl celoživotním milovníkem dobrého jídla a vína, což k umělecké branži jeho generace neodmyslitelně patřilo. Jeho apetit byl legendární – traduje se, že jako mladík, který měl tehdy pouhých 45 kilogramů, vyhrál sázku, když dokázal na posezení spořádat kompletní jídelní lístek.
S přibývajícími lety se však záliba v poctivé české kuchyni a moravském víně začala podepisovat na jeho zdraví. Dlouholetá nadváha a životní styl plný stresu i nepravidelného stravování si nakonec vybraly svou daň v podobě agresivní nemoci.
Do posledního dechu před kamerou
Když v roce 2018 udeřila rakovina jícnu, Postránecký odmítl odejít do ústraní. Práce pro něj byla motorem, který ho držel nad vodou. I když viditelně chřadl, dál natáčel seriál Krejzovi a Receptář prima nápadů. Štáb mu sice vytvářel maximální podmínky, ale byl to především jeho vnitřní dril, co ho nutilo stát před kamerou a chovat se tak statečně, jako by se nic nedělo. Ještě šest týdnů před smrtí zvládl doma namluvit komentář pro film 3Bobule.
S Pavlem Křížem v komedii Dušana Kleina Andělské oči (1993).
Přestože navenek dával najevo, že boj zvládne, vnitřně zřejmě tušil, že se čas krátí. Když mu definitivně došly síly, přál si jediné – opustit nemocnici a vrátit se do svého domu v Říčanech. Rodina mu pokoj přizpůsobila tak, aby mohl poslední dny prožít v důstojnosti. Jeho manželka Helena později vzpomínala, že i v bolestech, které se střídaly s chvilkovými stavy úlevy, si zachovával tvář. Ke konci už nebyl schopen slova, ale své poslední přání si splnil: odešel v klidu 7. května 2019, obklopen těmi, které v životě stavěl nade vše.
Někde tu jsi a potutelně se usmíváš
Kolegové na něj vzpomínají jako na jednoho z posledních bardů, pro které bylo divadlo celoživotním závazkem. Taťjana Medvecká ho popsala jako živel okouzlený kumštem: „Spřádal pozoruhodné teorie o divadle i podstatě lidského bytí. Byl nepřehlédnutelný.“ Záhy po jeho odchodu také přiznala, že jí v těžkých chvílích pomáhá utkvělá myšlenka na jeho potutelný úsměv – jako by odněkud sledoval, jak se s jeho ztrátou ostatní popasují.
Václav Postránecký a František Němec na jevišti Národního divadla (2017).
František Němec, s nímž Postránecký sdílel desítky let šatnu, vzpomínal na jeho neutuchající potřebu tvořit, ať už šlo o stavbu domu nebo sázení révy. „S obdivem jsem sledoval, jak prověřoval svůj talent ze všech možných úhlů a stran. Nejenom jako herec, ale i jako režisér,“ vzpomínal Němec. Dodal, že se Postránecký v skrytu duše vždy těšil, až odloží scénář a vezme do ruky hlínu nebo kámen.
Hrob Václava Postráneckého se nachází v urnovém háji strašnického krematoria v Praze. Na náhrobku stojí prostý, ale všeříkající vzkaz, který je definitivní tečkou za jeho životem: „S tebou nás bavil svět…“
