Článek
Když slunce ozářilo zahradu u domu v Hostivici, Věra Galatíková to vnímala téměř fyzicky. „Něco se láme. Buď v počasí, nebo ve mně,“ řekla tehdy s pohledem upřeným do dálky. Tato věta definovala její poslední roky – nebyly o nejistotě, ale o střízlivém pozorování reality. Když se rakovina plic vrátila v neoperovatelné formě, rozhodla se pro krok, který mnozí považovali za riskantní, ale ona za jediné zachování vlastní důstojnosti: odmítla chemoterapii.
Dvě cesty, jedno rozhodnutí
Její volba nebyla náhlým impulsem nebo projevem slabosti, ale výsledkem hlubokého vnitřního uvažování. „Najednou jsem věděla, že to nebude chemoterapie, kterou do sebe nechám lít. Nestrávím přece poslední měsíce – nebo kolik mi zbývá – s hlavou v záchodové míse,“ vysvětlovala později s přímostí, která byla pro její herecký i civilní projev typická. Galatíková nepotřebovala dlouhé diskuze ani psychologické rozbory. Vnímala své tělo a své priority s jasností, která její okolí často zarážela.
Když se dozvěděla, že nádor už nelze odstranit, nedostavil se šok v pravém slova smyslu. „Jen na moment jsem ucítila něco, jako když se vám zastaví srdce, takové to: Aha! Hned nato jsem si pomyslela: A co, je konec, už jsem tu nějakou dobu byla, děti dospěly, tak o co jde…“ Tato vnitřní vyrovnanost byla pro vnější svět těžko uvěřitelná. Zatímco někteří lékaři jako onkolog či internista s jejím rozhodnutím nesouhlasili a nabádali ji k agresivní léčbě, profesor Pavel Pafko, který ji operoval, jí rozuměl. Stačilo neznatelné zakývání hlavou – tiché potvrzení odborníka, že v jejím stadiu drastická léčba postrádá smysl a jen by ji připravila o zbytky sil.
Na prknech Národního divadla (1996).
„Zůstanu doma“
Odmítnutí chemoterapie však neznamenalo kapitulaci. Galatíková se svěřila do péče MUDr. Tomáše Bouzka z kladenské nemocnice, který se stal jejím průvodcem v závěrečné etapě. Každý týden přijímala injekce a infuze zaměřené na posílení imunity a zdravých buněk. „Udržuju se tak zatím ve stavu, který by bez toho byl asi dost pohnutý. Buď to vyjde, nebo ne. ‚Zázraky neumím,‘ řekl mi doktor Bouzek. Odpověděla jsem, že je nečekám,“ popisovala své nastavení.
Její manžel Ladislav Frej v té době prožíval syndrom typický pro ty, kteří žijí s milovanou osobou v terminálním stádiu – iracionální naději na zázrak. Přestože byl stav Věry objektivně vážný, laboratorní výsledky se na čas zakonzervovaly a nedocházelo k viditelnému zhoršení. „Nepropadal jsem optimismu, ale byl jsem náchylnější si říkat: Co kdyby se právě nám ten zázrak stal?“ vzpomínal později Frej. Doktor Bouzek mu však později vysvětlil, že toto odmítání přijetí faktu hrůzy je častou obrannou reakcí psychiky. Pro Věru však bylo nejdůležitější, že rodina splnila společný slib, který si dali hned na začátku: „My se o tebe postaráme a nikam tě nedáme.“
Domácí prostředí
Život v domě v Hostivici, městu pár kilomerů za Prahou, se v posledních dvou letech jejího života proměnil v tichý, ale precizně organizovaný proces. Věra Galatíková si prosadila, že nechce v domě žádné cizí pečovatelky ani ošetřovatele. Rodina – manžel Ladislav Frej, dcera Kristýna a syn Ladislav – tuto výzvu přijala jako samozřejmost. „Zvládali jsme to sami,“ vzpomínal později Frej. Z herců se stali pečovatelé, kteří se museli naučit úkony, o nichž dříve neměli tušení: od masírování zad pro ulehčení málo pohyblivému tělu přes přikládání obkladů až po obsluhu kyslíkových bomb.
Manžel Ladislav Frej a dcera Kristýna se stali pevnou oporou.
Věra se snažila zachovat si nezávislost, jak jen to šlo. Poslední rok jí manžel píchal injekce, ale některé si aplikovala sama. Tyto drobnosti, které zdravý člověk nevnímá, tvořily její každodenní svět. „Dělali jsme vše pro to, aby ve stavu, v jakém byla, měla co možná největší komfort,“ popsal Frej atmosféru domu. Galatíková v tomto mikrosvětě odmítala roli trpící pacientky. Pokud cítila, že ji okolí pozoruje s přílišnou starostí, okamžitě zasáhla. „Když vidí, že nefňukám a nedělám scény, uklidní se,“ říkala s vědomím, že její vlastní klid je nejlepším lékem pro její blízké.
Účtování s nikotinem
K jejímu věcnému postoji patřila i naprostá upřímnost ohledně příčiny jejího stavu. Galatíková byla pětatřicet let silnou kuřačkou a před profesorem Pafkem se za to, že „to do sebe léta lámala“, upřímně styděla. Přesto pro ni bylo skoncování s cigaretami otázkou vteřiny. Stačil první nález na plicích v roce 2005. „Výmluvy na absťáky jsou jen psychická záležitost toho, kdo se prostě jen nerozhodl přestat,“ tvrdila nekompromisně.
V tomto ohledu byla až militantně pravdivá. Nesnášela hysterii a v divadle raději mlčky odešla z šatny do rekvizitárny, než aby někoho okřikovala kvůli kouři. Přesto ji pohled na lidi, kteří si dobrovolně ničí zdraví, bolel. „Měla jsem takovou chuť té ženě na ulici říct: Božínku, děvče, zahoď to, je to hrozné svinstvo!“ svěřila se v jednom z posledních rozhovorů. Její přiznání viny bylo formou sebeterapie, kterou veřejně sdílela, aby možná pomohla jiným, kteří ještě mají čas své rozhodnutí zvrátit.
Věra Galatíková zanechala významnou stopu také ve filmech a televizních inscenacích.
Profesionálka a laskavá pedagožka
I v době, kdy ji nemoc fyzicky vyčerpávala, zůstávala myšlenkami u své profese. Věra Galatíková nebyla typem herečky, která by toužila po slávě pro slávu samotnou. Její cesta k divadlu vedla oklikou přes pedagogickou školu a krátkou praxi učitelky ve Vracově. Mnohokrát ji v životě napadlo, zda by nebyla lepší kantorkou. Nakonec obě lásky spojila – v 90. letech na DAMU, kde ji studenti milovali pro její empatii a schopnost upřímně jim fandit.
Její nároky na divadlo byly stejně vysoké jako na život. Rozčilovala ji nespravedlnost, hloupost a agresivita, která se do uměleckého prostředí občas vkrádala. Jako členka činohry Národního divadla od roku 1993 sloužila první scéně s nejvyšší profesionalitou, i když měla pocit, že její formát není vždy plně využit. Její poslední role v Havlově „Pokoušení“ byla důstojnou tečkou za kariérou ženy, která se dokázala poměřit s antikou (za roli Hekabé získala Cenu Thálie) i s moderním dramatem, aniž by kdy ztratila svou tvář.
Jak mluvila o nemoci?
Ve svém domácím zázemí si Věra Galatíková vynutila atmosféru, kde nemoc sice byla přítomna, ale neměla právo určovat program dne. Její postoj k diagnóze byl natolik věcný, že se jím odmítala zabývat více, než bylo nutné. „Já se tím, nebýt toho, že se mě na to ptáte, skutečně málo zabývám,“ prozradila v rozhovoru. Pokud se objevila dušnost, přičítala ji spíše vlastní neopatrnosti, když v chladném jarním slunci vybíhala na zahradu jen v tričku. Pro ni to byla „lázeň“, pro její tělo zkouška.
S divadlem se rozloučila v roce 2005. Na snímku společně s Ivou Janžurovou.
Tento nedostatek patosu se přenášel i na zbytek rodiny. U Frejových se nekonaly žádné tiché scény plné slz. „Tady doma se žádné kňučivé řeči nevedou, radši si děláme z rakoviny srandu,“ popisovala herečka svébytný způsob, jakým rodina čelila neodvratnému. Tato sranda byla jejich společným kódováním, způsobem, jak udržet strach za dveřmi. Pro Galatíkovou bylo zásadní, aby její děti, Kristýna a Ladislav, vnímaly domov jako absolutní útočiště. „Jestli nebudete mít doma pocit, že je to vaše útočiště, tak už ho nenajdete nikde v životě,“ opakovala jim.
Pochovat si miminko
Nejsilnějším motivem, který Galatíkovou držel při životě, byla její vnoučata. Dočkala se vnuka Štěpánka od syna Ladislava a s obrovským napětím očekávala příchod vnučky od dcery Kristýny. Denně se modlila, aby vydržela do podzimu 2007. Tato touha nebyla vedena sentimentalitou, ale snahou dát závěru svého života jasný a hmatatelný smysl. „Pochovat miminko, helfnout v mezích sil, aby ten konec života měl nějaký smysl,“ svěřovala se se svou poslední velkou rolí – rolí babičky.
Když přišla dcera Kristýna s maličkou Ráchel, zkoumavé pohledy plné starosti na chvíli zmizely a vystřídala je čistá radost z přítomnosti nového života. Právě tato kontinuita rodu dávala Galatíkové klid, který jí dovoloval mluvit o smrti jako o něčem, co je prostě „tady“. Její dýchání se sice zhoršovalo a ke slovu musel přijít kyslíkový přístroj, ale její duch zůstával u vnoučat a zahrady.
V jedné z divadelních rolí (2000).
Touha po naději
Krize nastala 18. prosince 2007. Stav, který se rodina měsíce snažila zvládat v domácím prostředí, přerostl v situaci, kterou už nebylo možné kontrolovat. Vypovídající životní funkce si vyžádaly převoz na jednotku intenzivní péče kladenské nemocnice.
Ladislav Frej, paralyzovaný bolestí z blížící se ztráty, se stále upínal k jakémukoliv náznaku zlepšení. „On furt chodil a říkal: ‚Mamče je líp, mamče je líp!‘“ vzpomínala později dcea Kristýna. Pro ni, která byla s realitou smířená, byl tento otcův optimismus nesnesitelný. „Ale tati! Mamče není líp, mamča končí. Mamča se dneska se mnou rozloučila,“ musela na otce vyjet v reakci na vypjatou atmosféru u lůžka. Věra Galatíková, která v té době už upadala do bezvědomí, by pravděpodobně dceřinu přímočarost ocenila víc než milosrdnou lež.
„Sbohem, maminko“
Poslední tři dny na kladenské JIP byly pro rodinu další zkouškou, nevyhnutelnost situace vrcholila. „Řekl jsem jí: Lásko, podívej se na mě. Zachvěla se jí víčka. To se skutečně stalo. Vzápětí byl konec,“ popsal Frej okamžik, kdy se životní dráha Věry Galatíkové definitivně uzavřela. Bylo 21. prosince 2007, deset minut před sedmou hodinou večer.
Ladislav Frej se s odchodem manželky nemohl dlouho vyrovnat.
V tu chvíli se projevilo ono zvláštní napojení, které v rodině Frejových fungovalo. Dcera Kristýna se připravovala na vystoupení ve Švandově divadle a o smrti matky věděla dříve, než za ní otec stačil dojet se zprávou. Bylo to loučení bez patosu, ale s hlubokou vnitřní intenzitou, přesně takové, jaké si Galatíková přála. Její mise byla splněna – dočkala se vnoučat a udržela integritu rodiny.
Odkaz ženy, která nelhala sobě ani divákům
Věra Galatíková po sobě nezanechala jen desítky rolí a nezapomenutelný hlas Annie Girardotové. Zanechala především návod, jak žít a odcházet v pravdě. Její otevřenost, se kterou pojmenovala svou nemoc i její příčinu, byla ojedinělá.
Odmítnutím role oběti nastavila zrcadlo společnosti, která se bojí mluvit na rovinu. Její příběh končí u růžové magnolie na zahradě. Tušila, že ji vidí kvést naposledy, ale svým postojem k životu ji dokázala symbolicky rozzářit pro všechny, kdo přijdou po ní.
