Vlasta Burian: Král komiků se bál zubaře a bez manželky odmítal hrát

V ateliérech i ve vlastním divadle nastolil režim absolutní improvizace a režiséry jako Martin Frič nebo Karel Lamač odsunul do role pouhých pozorovatelů. Kdo se pokusil jeho živelnost krotit scénářem, neuspěl. Burian postavy nehrál, on je pohlcoval svým nekompromisním stylem, který štáb často přiváděl k šílenství.

Burianův nekompromisní styl se nejvíce projevoval tam, kde byl nezpochybnitelným pánem – v jeho vlastním Divadle Vlasty Buriana v Lazarské ulici. Jako ředitel a majitel v jedné osobě si vytvořil systém, který připomínal osvícenou, ale velmi přísnou monarchii. Burian nebyl jen hvězdou, byl to manažer, který sledoval každý detail. Do divadla jezdil ve svém luxusním voze a už jeho příchod do budovy byl rituálem. Zaměstnanci museli být v pozoru. Traduje se, že Burian nesnášel nepořádek a jakýkoliv náznak lhostejnosti k divadlu trestal.

V divadle platil zákon smíchu. Burian totiž trpěl paradoxní nejistotou – pokud se jeho podřízení nesmáli, měl pocit, že ztrácí svou moc. Od kulisáků přes uvaděčky až po herce v malých rolích se očekávalo, že budou jeho výstupy vítat s nadšením. Pokud v portálu stál technik, který se při Burianově improvizaci tvářil znuděně, mohl si být jistý, že si ho ředitel po představení pozve na kobereček. Burian totiž smích štábu považoval za barometr, který mu říkal, jestli je jeho komika stále ještě aktuální. V jeho divadle zkrátka platilo: kdo se nesměje s ředitelem, ten jde proti němu.

Klíčovou postavou divadla a zásadním hereckým partnerem se stal pro Buriana Jaroslav Marvan. Jejich vztah byl plný napětí, které pramenilo z naprosto odlišného životního stylu. Zatímco Burian po představení vletěl do vyhřátého Cadillacu a odjel do své vily, kde mu výtah z garáže vyjel rovnou do kuchyně k baru, Marvan se strachoval, aby mu neujela poslední tramvaj. Často se snažil na jevišti zrychlit tempo, aby spoj stihl, ale Burian hrál vždycky, jak chtěl a co chtěl.

Když se ho Vlasta ptal: „Co je s tebou? Ty to nějak honíš, ty to drandíš!“, Marvan mu vpálil: „No jo, ty si pálíš dnes do teplýho auťáku a mně ujede tramvaj a nastydnu!“ Burian se ukázal jako grand: „Co blázníš, Jaroušku, tady bude od zítřka stát taxík a na účet divadla tě vždycky hodí domů!“ A tak se stalo. Taxík čekal a Burian mohl improvizovat libovolně dlouho.

O způsobu vedení věděl své i režisér Jaromír Pleskot, který s Burianem pracoval v divadle. Burian mu sice s oblibou říkal: „Jaromírku, ty mi to zrežíruješ,“ ale v praxi si dělal, co chtěl.

Když mu Jaromír zkoušel vysvětlit prostor: „Podívejte se, přijdete tadyhle, jako zprava, kolem té palmy…“, Burian hned začal vyjednávat: „Zleva by to nešlo?“ Režisér souhlasil. Burian pokračoval: „A musí to bejt kolem té palmy? Na co by to byla palma? Nejsme přece v květinářství. Nač mají diváci v divadle čumět na květináč?!“ Když palma i směr zmizely, Burian spokojeně prohlásil: „Jaromírku, to se nám to pěkně povedlo!“ Režisér pro něj byl jen partnerem, který mu měl odsouhlasit jeho nápady.

Jedním z nejzajímavějších momentů Burianovy kariéry byl střet s režisérem Jiřím Frejkou v Karlíně. Tehdy se připravovala hra Schovávaná na schodech od Vítězslava Nezvala, která měla premiéru v roce 1952. Vladimír Ráž vzpomínal, jak na první čtené zkoušce Burian otevřel text, díval se do něj a pak se k Rážovi naklonil: „Koukej, vidíš to? To je nějaká chyba tisku nebo co, tady nic není, tady také nic, jenom uprostřed…“ Ráž mu šeptem odpověděl, že jsou to verše. Burian to samozřejmě věděl, jen chtěl kolegu „nachytat na špek“, ale uvnitř s pevným básnickým metrem hluboce bojoval.

Burian nebyl zvyklý se učit text, on ho tvořil za pochodu. Zkoušel to na Frejku všelijak, nabízel mu různé verze, jen aby si to mohl říkat po svém, ale Frejka se jen usmíval a nepovolil. Burianovi nezbylo než se verše nadřít. Před premiérou si Rážovi v šatně stěžoval: „Člověče, ten Frejka mě snad s těma veršema přivede do blázince! Cestou do divadla jsem se stavil v mlékárně pro housky a už jsem tam na ně mluvil taky ve verších!“ Nakonec byl ale výborný. Verše se naučil, ale svou náturu nezapřel.

Další nezapomenutelný moment přišel při hře Tři mušketýři, opět v Nezvalově úpravě. Burian hrál Porthose a Ráž d’Artagnana. Představení končilo poetickým dvojverším o tom, že když v nejlepším, má spadnout opona. Jenže Burian se rozhodl, že tečku udělá po svém. Ještě než opona stačila spadnout, vzal kolegy kolem ramen a zvolal: „Kluci, my jsme reci – jdeme na dvě deci!“ Diváci propukli v bouřlivý aplaus.

V zákulisí už čekal Vítězslav Nezval s vyčítavým pohledem: „Vlastíku, prosím tě, cos to tam říkal! To já jsem přece nenapsal!“ Burian se na něj jen podíval a s odzbrojující suverenitou odsekl: „…ale měl’s to napsat! Slyšel jsi ten aplaus?“ Co mohl Nezval odpovědět? Proti Burianově citu pro okamžitý úspěch u publika neměl ani největší básník své doby žádné argumenty.

Podobně suverénně jako v divadle „úřadoval“ Burian i ve scénářích svých kolegů. Zita Kabátová vzpomínala na natáčení filmu Přednosta stanice, kde si mu posteskla nad svým upovídaným a špatně napsaným textem. Burian si scénář prolistoval a suše prohlásil: „Vona má pravdu, to je opravdu strašnej canc. Nechala to na mně.“ A skutečně to zařídil – Kabátová nakonec ve filmu nemusela říkat dlouhé monology a omezila se na stručné: „Ano, pane inspektore, jak myslíte, pane inspektore…“ Veškerý prostor tak zbyl pro Burianovu improvizaci.

Zita také potvrzovala Burianovu noblesu. Nikdy ho nezažila opilého, ani mluvit sprostě. S herečkami si zásadně onikal a choval se k nim s úctou. Když jí ve filmu Prodám svou ženu složil neobvyklou poklonu: „Kabátová, ale za hřích byste stála!“, bylo to výjimečné vybočení z jeho role, protože byl v soukromí neustále pod přísným dohledem své ženy Niny.

Jiří Sovák Buriana definoval následovně: „Byl nekuřák, sportovec, fousy mu nerostly, rád se napil, ale na ženský nebyl. V jeho milostné sféře to nebylo nijak veliké. Měl věrnou ženu, s níž žil v podivuhodné symbióze, úplně se sžili. Velký dítě – takovej byl Vlasta Burian.“ Sovák vzpomínal, že ho Nina musela vodit i k zubaři a držet ho za ruku, protože se předtím schovával za skříní a museli ho s lékařem honit po ordinaci.

Nina musela být na každém představení, jinak Burian odmítal vyjít na scénu. Pokud se v hledišti nezasmála, propadal úzkosti: „Dneska jsem nebyl dobrej! Protože ses nesmála!“ Sovák popsal i scénu, která se stala o pauze při natáčení filmu Muž v povětří. Rudolf Hrušínský využil volnou chvíli pro chytání ryb a paní Nina mu s dobrým úmyslem nesla žížalu. Burian okamžitě protestoval: „Neberte tu žížalu od ní, bude pak chtít kapra!“ Sovák k tomu dodává, jak na ni Burian naléhal, ať se od něj nevzdaluje, protože je za něj vdaná, a když chce odejít, tak se přece neměla vdávat.

Poválečné zatčení a obvinění z aktivní kolaborace s nacisty bylo pro Buriana ránou, ze které se nikdy plně nevzpamatoval. Hlavními důkazy proti němu měly být přátelské styky s německými důstojníky a především účast v rozhlasovém skeči Hvězdy nad Baltimorem, kde parodoval členy exilové vlády.

Vyšetřovatelé mu tehdy tvrdě vyčítali i složení repertoáru jeho divadla. Obžaloba ho vinila, že záměrně uváděl převzaté německé frašky, aby sloužil nacistické propagandě. Skutečnost, že Burian po celou dobu války odmítal hrát v německých filmech a jeho divadlo stálo primárně na českých autorech, byla v atmosféře msty záměrně přehlížena.

I pod dohledem okupantů dokázal Burian publikum vyburcovat. Spisovatel Achille Gregor vzpomíná na scénu s bičem, na němž svítilo písmeno C. Burianova věta „to je bič, na něm cé“ zněla při rychlé artikulaci jako „bič na Němce“. Geniální jinotaj v sále okamžitě spustil lavinu smíchu namířenou proti nacistům.

Stejně tak nacistický pozdrav zesměšňoval slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes,“ čímž z povinného gesta udělal před očima diváků frašku. Burian ve svém divadle kryl lidi před totálním nasazením, včetně spisovatele Karla Konráda, a také posílal léky uvězněnému profesoru Levitovi do Terezína. Osudný rozhlasový skeč přijal jen pod nátlakem. Svědci vypovídali, že jeho výkon byl tehdy sabotážní, vlažný a bez vtipu. Burian se marně hájil, vyšetřovatelé mu zpočátku nechtěli dopřát sluchu. Teprve po zákroku Jana Masaryka začal soud obžalobu posuzovat objektivněji.

Konec Vlasty Buriana je klasikou české závisti. Herci Sovák a Filipovský shodně vypověděli: „Byla v tom hora závisti a žádnej vděk. Šlo o majetek.“ Burian musel po válce pracovat v dolech a k divadlu se mohl vrátit až po pěti letech na Kladně. Šel na jeviště s hlubokou úzkostí a trémou. Obecenstvo ho ale přivítalo tak bouřlivým aplausem, že nemohl začít a bojoval se silným dojetím. Satisfakce byla dokonána, ale jizvy zůstaly.

František Filipovský si všiml, že poválečný Burian už nikdy nebyl jako dřív. Jeho humor ztratil pověstnou jiskru. Lidé ho milovali spíše z nostalgie. Přesto, když se později objevil v Karlíně po boku Jana Wericha ve hře Těžká Barbora, jeho talent znovu zazářil. Werich o něm tehdy prohlásil slova, která Burianovu velikost potvrzují nejlépe: „Já s ním vůbec nemůžu hrát. On je tak silný, že mě vždycky přehraje. Já mu nestačím. To je neštěstí umění.“

Tento Werichův postřeh trefil podstatu – Burian byl přírodní úkaz, který nešlo spoutat žádným režimem. Jeho poválečná tragédie nespočívala v tom, že by přestal být vtipný, ale v tom, že pro jeho typ už v nové, ideologicky svázané době nebylo místo.

Taussig, Pavel. Vlasta Burian: život za smích. 1. vydání. Praha: Plus, 2017.  ISBN 978-80-259-0716-0.

Suchý, Ondřej. Vlasta Burian: na cestě do 21. století. Vyd. 3. Praha: Brána, 2011. ISBN 978-80-7243-502-9.

Sovák, Jiří a Kopecká, Slávka. Sovák: dík za váš smích!, aneb, Já - a moje trosky. Vyd. 1. Praha: HAK, 1992.  ISBN 80-85910-32-2.