Vlastimil Hašek: Cholerik, který bojoval se svými démony i nemocným srdcem

Diváci si ho zafixovali jako detektiva Rudolfa Pekaře z „Pitavalu“. Samotáře, který v kanceláři pražské kriminálky dýchal pro spravedlnost a klidně snášel hlášky svých kolegů. Jenže v soukromí, za dveřmi dejvického bytu, byl Vlastimil Hašek úplně jiný člověk. Byl to muž, kterého ovládal vnitřní neklid, chorobná žárlivost a náhlé výbuchy vzteku, které mu nakonec zničily zdraví.

Když se podíváte na fotku Vlastimila Haška, vidíte kulatý obličej a brýle s tlustými skly. Působil dojmem člověka, který by neublížil mouše. Realita byla složitější. Vnitřní komplex maskoval precizností v práci, ale doma ho ventiloval způsobem, který jeho okolí děsil.

Vlastimil Hašek nebyl hercem, který by o slávě snil od dětství. Jeho cesta k umění byla klikatá. Narodil se v roce 1928 a jako mladík se musel vyučit prodavačem, což byla profese, která mu vštípila smysl pro řád a detail. Možná právě tam se naučil pozorovat lidi – ty obyčejné postavy, které později tak mistrovsky ztvárňoval. Láska k divadlu v něm ale nakonec zvítězila. Po studiu na DAMU prošel několika scénami, až zakotvil v Městských divadlech pražských.

Kolegové na něj vzpomínali jako na nesmírně poctivého parťáka, který ale nikdy neodpouštěl ledabylost. Pokud někdo na zkoušce neuměl text, Hašek vteřinově zrudl a jeho vnitřní tlak začal nebezpečně stoupat. Právě zde se začaly projevovat první náznaky jeho výbušné povahy, kterou později naplno pocítili i jeho nejbližší. Byl to muž, který v sobě emoce hromadil dny i týdny. Navenek působil klidně, ale uvnitř to vřelo jako v přetopeném kotli.

Jeho osudovou ženou byla herečka Dana Syslová. Potkali se v divadle a byla to láska, která vydržela až do jeho posledního výdechu. Jenže idylka to byla jen na fotkách v časopisech. Hašek byl totiž chorobný žárlivec. Jeho podezřívavost se neopírala o fakta, ale o hluboký vnitřní pocit nedostatečnosti, který ho sžíral. Byl přesvědčen, že si takovou ženu nezaslouží, a z toho plynul jeho neustálý strach, že o ni přijde.

Dokázal hodiny stát před divadlem a sledovat, s kým jeho žena po představení odchází. Nebylo to sledování z nenávisti, ale z čiré, paralyzující úzkosti. „Vlastík byl ve své podstatě hrozně zranitelný. Ten jeho křik a výbuchy byly jen nešikovný obranný mechanismus,“ popsala po letech Dana Syslová. Stačilo, aby byly špatně položené klíče nebo nebyla včas večeře, a v dejvickém bytě nastalo emocionální peklo. Po těchto záchvatech se ale okamžitě dostavila hluboká lítost. Nosil květiny, omlouval se a plakal. Tento cyklus výbuchů a omluv byl pro oba manžele nesmírně vyčerpávající a nepochybně se podepsal na jejich psychickém i fyzickém stavu.

Zdravotní stav Vlastimila Haška byl v přímém rozporu s jeho pracovním nasazením. Trpěl vážnou srdeční vadou, která se s jeho stylem života – neustálým kouřením a litry silné černé kávy – vůbec neslučovala. Hašek prakticky neustále žil v psychickém napětí. Lékaři mu dávali jasná ultimáta, ale on je ignoroval. Každou roli, i tu nejmenší, prožíval, jako by šlo o život. Neuměl odpočívat, práce pro něj byla jediným způsobem, jak utéct před vlastními démony.

V devadesátých letech se jeho stav zhoršil natolik, že každý výstup na jeviště nebo natáčecí den byl pro jeho oslabené srdce obrovským riskem. Vnitřní neklid ho neopouštěl ani ve spánku, často trpěl nočními můrami. Často mluvil o tom, že cítí, jak se jeho čas krátí. Právě tato předtucha ho nutila k ještě větší aktivitě, čímž své srdce definitivně odepsal. Chtěl toho stihnout co nejvíc, jako by se snažil předehnat čas, který mu zbýval, což jen prohlubovalo jeho vnitřní stres.

Rozdílnost povah mezi ním a Danou Syslovou byla vidět i v běžných dnech. Zatímco jeho manželka hledala klid v lese a se psy, Hašek byl stoprocentní městský typ. Přírodu upřímně nesnášel a považoval ji za nepohodlný trest. Když si pořídili chalupu, Dana tam nadšeně budovala zahradu, zatímco on jen seděl v kuchyni, kouřil a luštil křížovky. „Jakmile jsme vyjeli někam ven, hned hledal, kde je nejbližší asfaltka nebo hospoda s kafem,“ vzpomínala Syslová. Potřeboval ruch Prahy, hluk kaváren a neustálou přítomnost lidí, bez civilizace se cítil nesvůj a ztracený.

Vlastimil Hašek nebyl jen detektiv Pekař. Byl to mistr charakterových rolí, kterým dodával váhu svým specifickým, mírně zastřeným hlasem. Nebyl to hlas líbivý, ale byl neuvěřitelně autoritativní a přesný. V dabingu dokázal vyjádřit jemnou ironii, cynismus i hluboké zoufalství, aniž by musel zvýšit tón. Právě u mikrofonu se cítil nejsvobodnější, daleko od omezujících brýlí a své fyzické schránky.

Diváci si ho mimo Malého pitavalu z velkého města pamatují i z dalších výrazných úloh. Známá je jeho role v seriálu Létající Čestmír, také se objevil v několika epizodách oblíbených Bakalářů, kde mistrně zahrál figurky „obyčejných“ lidí v neobyčejných situacích. Své stopy zanechal i v legendární Nemocnici na kraji města.

Byl to hlas muže, který hodně prožil a nic nepředstíral. Dokázal jen intonací sdělit víc než jiní herci dlouhými monology. Pro rozhlas byl doslova nenahraditelným partnerem a kolegové vzpomínali, že i když byl v soukromí v obrovském napětí, před mikrofonem se dokázal absolutně soustředit a odevzdat profesionální výkon, který v sobě nenesl ani stopu jeho vnitřních bouří.

Vlastimil Hašek zemřel v dubnu roku 1992 náhle na infarkt ve věku 63 let. Jeho zdravotní stav byl v té době už kritický. Herec byl hospitalizován se závažnými srdečními potížemi, ale lékaři ho na osudný víkend propustili z nemocnice domů. Měl to být čas klidu v kruhu rodiny, místo toho se scéna v dejvickém bytě proměnila v antickou tragédii. Smrt si ho našla v momentě zdánlivého bezpečí, kdy Vlastimil Hašek vydechl naposledy v náručí své milované manželky Dany Syslové a mladšího syna Martina. Tato drásavá chvíle, kdy mu jeho nejbližší marně zkoušeli vdechnout život, se pro oba stala doživotním traumatem.

Rodinná historie Haškových byla tímto dnem navždy poznamenána. Mladší syn Martin po otci zdědil i onu vnitřní zranitelnost a sklony k úzkostem. Šok z jeho smrti ho srazil na kolena. S těžkými depresemi bojoval marně a nedokázal se vyrovnat se světem, ve kterém mu chyběl jeho největší vzor. Jen několik měsíců po tátově odchodu se rozhodl svůj život dobrovolně ukončit. Pro Danu Syslovou to byla nepředstavitelná rána. Během krátké doby přišla o manžela, který byl jejím životním středobodem, i o milovaného syna, v němž viděla jeho pokračování.

Vlastimil Hašek nebyl hercem líbivých tváří, ale mužem s ryzím charakterem, který jen neuměl krotit své vlastní nitro. Diváci ho dodnes milují za jeho civilní projev, ale jeho skutečný život byl jedním velkým zápasem o vnitřní klid. Ten se mu podařilo najít až na samém konci cesty. Právě díky jeho lidské zranitelnosti, kterou do svých postav nevědomky vkládal, se s ním dokážeme ztotožnit i dnes.

Jeho odkaz tak zůstává v jeho rolích, které jsou i po desetiletích stále aktuální. Ať už je to rozvážný nadporučík Pekař, nebo jeho nezaměnitelný hlas v dabingu a rozhlase, vždy v nich cítíme kus jeho opravdovosti. Vlastimil Hašek po sobě zanechal prázdné místo, které se v českém filmu nepodařilo zaplnit. Vzpomínáme na něj jako na herce, který nic nepředstíral a pro svou profesi obětoval vše, včetně vlastního zdraví.

Zdroje: Valtrová, M.: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských . Brána, Praha 2001. ISBN 80-7243-121-8, Super.cz, Prima Ženy