Václav Mrázek vraždil dál, zatímco policie dělala fatální chyby

Dne 30. prosince 1957 v 5:45 ráno byl v areálu pankrácké věznice vykonán rozsudek smrti nad Václavem Mrázkem. Uzavřel se tak případ, který odhalil zásadní limity tehdejšího bezpečnostního aparátu. Mrázek, nenápadný dělník a recidivista, dokázal v letech 1951 až 1957 zavraždit minimálně sedm osob a desítky dalších brutálně napadnout. Klíčovým faktorem jeho dlouhodobého unikání nebyla kriminální genialita, ale kombinace administrativních chyb Veřejné bezpečnosti, podcenění balistiky a absence systému propojování trestných činů napříč kraji.

Vražedná série Václava Mrázka začala v dubnu 1951 v Praze-Libni. Obětí se stala Anna Hamousová, kterou Mrázek usmrtil v jejím bytě v ulici Na Žertvách. Pachatel do bytu vnikl pod záminkou, oběť okamžitě napadl a po jejím usmrcení se dopustil nekrofilního aktu. Aby oddálil odhalení, tělo ukryl do úzkého prostoru pod sedací částí rozkládací pohovky. V bytě zůstal několik dní, uklízel a choval se jako běžný nájemník. Pohovku, pod níž ležela mrtvola, využíval ke spánku, což u vyšetřovatelů později indikovalo naprostou absenci morálních zábran a hlubokou sexuální deviaci.

Pitevní protokol Anny Hamousové potvrdil jako bezprostřední příčinu smrti asfyxii (udušení) následkem manuálního uškrcení. Soudní lékaři na těle identifikovali rozsáhlá posmrtná poranění v oblasti genitálií a konečníku. Klíčovým vědeckým nálezem byl pokročilý stupeň hnilobného rozkladu. Protože Mrázek v místnosti intenzivně topil a na pohovce přímo nad tělem spal, proces hniloby postoupil vlivem tělesného tepla pachatele extrémně rychle. Lékaři uvedli, že pachatel musel v bytě setrvávat v prostředí nasyceném silným hnilobným zápachem, což znalci využili jako důkaz jeho patologické fascinace procesem rozkladu.

Po vraždě v Libni se Mrázek přesunul na Chomutovsko. V oblasti s velkou fluktuací obyvatel se transformoval v predátora operujícího v terénu. Mezi lety 1952 a 1956 napadl desítky žen, přičemž jeho útoky vykazovaly stále stejný, chladnokrevný rukopis.

Mrázek číhal u lesních cest a k útokům používal nelegálně držené pistole ráže 6,35 mm a 7,65 mm. Útočil ze zálohy, nejčastěji střelbou do týlu nebo páteře. Pitevní protokoly obětí ze severních Čech prokázaly, že pachatel střílel z bezprostřední blízkosti (tzv. absolutní blízkost).

V pitevním protokolu oběti z roku 1954 nalezené u Klášterce nad Ohří bylo uvedeno, že příčinou smrti bylo vykrvácení z průstřelu břišní aorty. Zásadním faktem bylo, že vrah oběť po výstřelu nechal několik desítek minut naživu, zatímco u ní seděl a pozoroval její agónii. Soudní lékař v protokolu zdůraznil, že na těle byly nalezeny stopy po kousnutí v oblasti hrudníku, což korespondovalo s Mrázkovým pozdějším přiznáním o „chuti na lidské maso“. U Alžběty S. pitevní protokol uváděl kromě střelných ran i masivní poškození obličejové části tupým předmětem, pravděpodobně pažbou pistole.

Největší tragédií celého případu je rok 1955. Václav Mrázek byl tehdy zadržen za krádeže a při domovní prohlídce u něj byla zajištěna pistole Sauer. Zbraň byla odeslána k balistickému zkoumání na Krajskou správu Veřejné bezpečnosti v Ústí nad Labem.

Balistik krajské správy se však dopustil neomluvitelného pochybení: nedokázal identifikovat shodu mezi nábojnicemi nalezenými u obětí a Mrázkovou pistolí. Příčinou byla odborná nezpůsobilost personálu. Mrázek byl odsouzen k mírnému trestu pouze za krádeže a po několika měsících byl propuštěn. Toto selhání stálo životy minimálně dvou dalších žen, které Mrázek zavraždil v průběhu roku 1956. Pozdější experti z Kriminalistického ústavu v Praze prokázali, že zápalník Mrázkovy pistole zanechával na zápalkách unikátní excentrický vryp, který byl u původního zkoumání zcela přehlédnut.

Dne 7. března 1957 byl Mrázek přistižen při krádeži v šatnách dolu v Jirkově. Kriminalisté tentokrát nařídili důkladnou prohlídku jeho bydliště v obci Svahová. To, co nalezli, nemělo v poválečné kriminalistice obdoby. Mrázek si ve svém pokoji vybudoval rozsáhlou sbírku předmětů pocházejících z míst činů od roku 1951.

Sbírka obsahovala stovky položek: kabelky, občanské průkazy zavražděných žen, použité kosmetické potřeby a stovky kusů spodního prádla. Mrázek si tyto předměty neschovával pro jejich hodnotu, ale jako fetiše. Při výslechu přiznal, že s předměty manipuloval pro dosažení sexuálního vzrušení. Pod tíhou nálezu občanských průkazů obětí se přiznal i k vraždě Anny Hamousové z roku 1951, kterou policie do té doby vedla jako nevyjasněný případ.

Soudní proces započal v říjnu 1957. Před soudem stanul muž, který nevykazoval žádnou stopu lítosti. Psychiatrické vyšetření vedené předními kapacitami odhalilo osobnost s těžkou poruchou, sadistickými a nekrofilními rysy. Diagnóza vyloučila nepříčetnost, Mrázek byl schopen racionálního plánování útoků i následného zahlazování stop.

Státní zástupce v závěrečné řeči poukázal na to, že obžalovaný není obětí společnosti, ale parazitem, který se nasytil krví nevinných žen. Mrázek ve svém posledním slově nežádal o milost, pouze si stěžoval na kvalitu jídla ve vazbě a na to, že mu dozorci zabavili jeho „osobní věci“ (fetiše).

Václav Mrázek byl uznán vinným ze sedmi vražd, čtyř pokusů o vraždu a desítek případů znásilnění. Rozsudek smrti byl vynesen 21. října 1957. Po zamítnutí všech žádostí o milost prezidentem republiky byl 30. prosince 1957 popraven.

Případ Václava Mrázka otřásl základy tehdejší kriminální služby. Odhalil fatální nedostatky v balistické praxi a nulovou komunikaci mezi kraji. Na základě tohoto selhání došlo k centralizaci evidence násilných trestných činů a ke vzniku specializovaných pracovišť pro vyšetřování sexuálně motivovaných vražd. Mrázek zůstává mementem doby, kdy odborná nekompetence umožnila jednomu z nejhorších vrahů našich dějin vraždit dlouhých sedm let.

Zdroje: iDnes.cz, 100+1 Zahraničních zajímavostí