Lubomír Lipský: Bratra mu zabil blesk, syn umrzl. Přesto se rozhodl národ bavit

„Hatláma, patláma, paprťála a žbrluch!“ Když v roce 1951 míchal Lubomír Lipský ve své dílně švestky a marně doufal v hroudu zlata, netušil, že právě stvořil nesmrtelnou legendu. Role popleteného alchymisty v komedii Císařův pekař – Pekařův císař byla mistrovským kouskem improvizace. Ve scénáři totiž u jeho postavy stálo jen strohé: „Mluví cizí řečí.“ Lipský se nenechal rozhodit, na žádost režiséra Martina Friče si celou tu fascinující hatmatilku vymyslel přímo před kamerou a Jana Wericha tím tehdy naprosto odzbrojil.

Cesta ke slávě ale nezačala v záři reflektorů, nýbrž ve vůni vanilky a cukru. Lipský se narodil 19. dubna 1923 v Pelhřimově do rodiny cukráře, kde se ochotničilo stejně přirozeně, jako se pekl štrúdl. Se svými bratry Daliborem a Oldřichem založili Dramatické studio mladých, čímž nevědomky odstartovali éru, která později překreslila mapu českého filmu.

I když ho dnes známe jako hereckého barda, jeho srdce původně bilo v rytmu jazzu. „Vždycky jsem hudbu miloval. V roce 1939 jsem v rodném Pelhřimově zakládal první jazzový orchestr a na otci si k Ježíšku vyprosil saxofon,“ vzpomínal Lipský. Aby si ale udobřil profesory na gymnáziu a vylepšil prospěch, musel přibrat ještě pozoun.

Hudební rytmus mu zůstal v krvi, i když se jeho osudovým jevištěm stala činohra. Slibně rozjeté mládí v Pelhřimově však ukončila krutá rána. Při koupání v rybníku zasáhl nejmladšího z bratrů, teprve šestnáctiletého Dalibora, blesk přímo ve vodě před Lubomírovýma očima. Talentovaný ochotník neměl šanci. Pro zbytek rodiny to byl šok, který navždy ukončil bezstarostné období „tří bratrů z cukrárny“.

Po válce to vypadalo na slibnou vědeckou dráhu. Na Filozofické fakultě UK studoval divadelní vědu, odkládal si materiály o Janu Nerudovi a poctivě odchodil osm semestrů. Jenže život měl jiný scénář. Zatímco s bratrem Oldřichem křísili poválečnou svobodu v legendárním Divadle satiry, přišel rok 1949 a úřední zákaz souboru. S koncem divadla přišly i existenční starosti. „Musel jsem studií nechat. Oženil jsem se, přišly děti a já je musel živit,“ vzpomínal později na moment, kdy vyměnil diplom za jistotu výplaty.

Ukončení školy však znamenal okamžitý konec odkladu vojny. Lipský tak v roce 1950 narukoval, ale díky svému talentu skončil v Armádním divadle na Vinohradech. Tato „vojna“ měla kuriózní příchuť: do práce musel chodit v uniformě s výložkami poručíka. Herec s oblibou vyprávěl, jak ho na ulicích uctivě zdravili řadoví vojáci. Když ho jednou na mostě zastavil vojín a předpisově mu zahlásil hlášení, „poručík“ Lipský ho s úsměvem uzemnil: „Klid, vojáku, já jdu jenom zkoušet novou frašku.“

Právě na Vinohradech si Lipský vypěstoval disciplínu, která se stala jeho celoživotní značkou. I když později zakotvil v uvolněnějších Městských divadlech pražských, „vojenská škola“ v něm zůstala. Zatímco ostatní teprve dobíhali na zkoušku, on už seděl v šatně v naprostém soustředění. Mladším kolegům s oblibou vštěpoval svou neúprosnou životní zásadu: „Herec, který přijde na zkoušku přesně, už jde vlastně pozdě.“

Divadlo pro něj bylo posvátné a jeviště fungovalo jako neprostupná bariéra proti vnějšímu světu. Lipský věřil v absolutní odolnost – jakmile padla první věta, soukromé trable i zdravotní neduhy musely zůstat v šatně. „Člověk se na scéně ocitne v úplně jiném prostoru,“ vysvětloval svou schopnost totální proměny. Tato ocelová profesionalita se měla brzy stát jeho jedinou záchranou, když mu osud začal brát ty nejbližší.

V roce 1960 zakotvil v Městských divadlech pražských a zůstal jim věrný neuvěřitelných 55 let. Stal se ideálním parťákem pro Jana Wericha, který v Lipském našel precizního protihráče. „Komika je matematika. Musíte vědět, kdy přesně udělat pauzu,“ říkával herec, který v tomto angažmá nastudoval 116 rolí. Jejich společné výstupy, například v Těžké Barboře, se staly legendami.

Právě v šatně těchto divadel se zrodil fenomén jménem Gustav Hlustvisihák. Ačkoliv postavu popleteného návštěvníka v legendární scénce „Vrátnice“ původně rozehrál Miroslav Homola, diváci si ji navždy spojili s Lipským. Ten v roli neoblomného vrátného exceloval natolik, že postavu s ikonickou maskou, velkým nosem a bizarní dikcí převzal do svých vlastních výstupů. Hlustvisihák se stal synonymem pro byrokratickou absurditu.

Skutečný rekord ale zlomil v ženských šatech. V roce 1964 poprvé obul střevíce jako Charleyova teta. Inscenace stylizovaná do němého filmu se stala hitem, ke kterému se vracel celý život, naposledy v Divadle Na Jezerce. Celkem v různých verzích tohoto kusu odehrál přes 750 představení – úctyhodné číslo, které jen potvrzovalo jeho pověst neúnavného dříče.

V šedesátých letech zasáhla zemi horečka jménem Tři chlapi v chalupě. Z Lubomíra Lipského se stal národní miláček, i když ho málokdo poznal. Bylo mu tehdy pouhých 38 let, ale díky líčidlům a mistrnému pozorování se proměnil v dokonale uvěřitelného staříka. Klíč k postavě mu do úst vložil režisér: „Abych budil dojem stařeckosti, rozhodl, že musím mít pořád v puse fajfku,“ vzpomínal Lipský.

Jeho maska byla tak neprůstřelná, že v civilu vyvolávala absurdní situace. Když jednou po natáčení odložil paruku, ale nechal si nalíčené vrásky, štamgasti v místní hospodě ho uctivě zvali ke stolu: „Dědku, sedni si k nám!“ Lipský se uvnitř bavil svou mladickou energií, zatímco mu fanynky posílaly dopisy s prosbou o rady na revma nebo pěstování brambor. Byly skálopevně přesvědčeny, že jim odpovídá moudrý vesnický hospodář.

Role dědy Potůčka ho definovala na desetiletí. Lidé mu na ulici nabízeli tabák a nevěřícně zírali, že v civilu mluví kultivovaně a běhá jako mladík. Tahle maska mu nakonec zůstala „přišitá“ natrvalo. I když později do věku své postavy skutečně dorostl, národ měl pocit, že je tím starým pánem už nejméně půl století.

Profesní život Lubomíra Lipského byl pupeční šňůrou spojen s bratrem Oldřichem. Ten byl sice o čtrnáct měsíců mladší, ale jako režisérská hvězda na svého bratra v hlavních rolích maximálně spoléhal. Společně stvořili postavy, které dnes tvoří zlatý fond české komedie: ať už to byl nesmělý redaktor George Camel v „bondovce“ Čtyři vraždy stačí, drahoušku, nebo klaun Cibulka, který se v ženských šatech proháněl školou v doprovodu šesti medvědů.

„S Oldřichem jsme si rozuměli beze slov. Věděl přesně, co ode mě může chtít,“ vzpomínal Lipský na jejich unikátní napojení. Tato plodná éra skončila šokem v říjnu 1986. Oldřich náhle zemřel přímo uprostřed natáčení snímku Velká filmová loupež. Pro Lubomíra to byla zdrcující rána – ztratil nejen nejbližšího tvůrčího partnera, ale i kousek sebe sama.

Nejtěžší rána přišla ve chvíli, kdy měl zasednout ke štědrovečerní večeři. 24. prosince 1991 odešel jeho jediný syn, filmový režisér Lubomír Lipský mladší, na krátkou procházku. Domů už nedorazil. Ve věku čtyřiceti let ho v mrazivém počasí zasáhl infarkt a jeho tělo bylo nalezeno až druhý den ráno v zasněženém lese. „Je to rána, která se nikdy nezahojí. Člověk se s tím učí žít, ale nezapomene ani na vteřinu,“ přiznal herec po letech.

Místo zhroucení zvolil sebetrýznivou terapii: okamžitý návrat do divadla. „I když vám někdo zemře, na jevišti jde všechno stranou. V tu ránu zapomenete a soustředíte se jedině na roli,“ popisoval mechanismus, který mu pomáhal přežít. Herecké řemeslo pro něj v tu chvíli nepředstavovalo jen obživu, ale nezbytný únik před realitou, která v obýváku u vánočního stromku pálila až příliš silně.

Devadesátá léta a nové milénium konečně přinesly zasloužené uznání. V roce 1997 si došel pro Cenu Thálie za roli v muzikálu „Sny z Nového Yorku“ a o osm let později převzal stejnou sošku za celoživotní mistrovství v činohře. K těmto poctám se v roce 2013 přidalo i uvedení do Dvorany slávy cen „TýTý“, čímž národ potvrdil, že na svého dědu Potůčka nikdy nezapomněl.

I s devíti křížky na krku odmítal odejít do ústraní. Zatímco diváci ho v kinech potkávali v sérii „Kameňák“ nebo ve filmu „Bobule“, jeho skutečným domovem zůstávalo jeviště. V inscenaci „Pan Kaplan má třídu rád“ exceloval jako emigrant René ještě v době svých devadesátých narozenin. „Máme za sebou 150 repríz a cítím se v tom představení výborně,“ pochvaloval si tehdy.

V otázce dlouhověkosti odmítal Lipský jakékoli hlubokomyslné teorie. „To vám nikdo nevysvětlí, je to individuální. Vše je v moci přírodních a lidských zákonů,“ tvrdil věcně. Odmítal i idealizovaný pohled své kolegyně Květy Fialové – stáří pro něj bylo prostě nejobtížnější částí existence. Jediné, co mu podzim života skutečně zpříjemňovalo, byla přítomnost dcery Tatjany, vnoučat a pravnoučat. Paradoxem bylo, že zatímco on začínal se swingem, jeho vnuci zakotvili v tvrdé metalové formaci „Breaking Beads“. Lipský jejich cestu plně respektoval, rytmus měli v rodině všichni.

Lubomír Lipský zemřel ve věku 92 let 2. října 2015 v pražské Thomayerově nemocnici po zápalu plic. Do historie se zapsal jako muž, který i přes ztráty obou bratrů, syna i milované manželky Věry zůstal na jevišti do posledních chvil. Divadlo pro něj bylo hnacím motorem i úkrytem před bolestí, ačkoliv se k němu původně dostal oklikou. Jak sám s úsměvem přiznal: „Původně jsem vůbec nechtěl hrát divadlo, lákala mě právě muzika.“

Zdroje:

Uhlík, K.: Lubomír Lipský a jeho bratr Oldřich. 2011. ISBN 978-80-7229-273-8.

csfd.cz

Český rozhlas

Denik.cz