Zdenka Procházková: V devadesáti ji okradli a zlomili. Z Bohdalové šílela

Zdenka Procházková byla v českém prostředí úkazem. Do svých 95 let si udržela optimismus, perfektní němčinu a přirozenou eleganci. Narodila se v rodině bankovního úředníka a klavíristky, kde se kladl důraz na vzdělání. Právě tyto základy z ní udělaly osobnost, která v sobě spojovala prvorepublikovou slušnost s moderním nadhledem. Zatímco její vrstevnice trávily stáří na odpočinku, ona v devadesáti letech balila kufry do Japonska nebo Dominikánské republiky. Její životní elán ale v říjnu 2015 narazil na nečekanou překážku. Stačila jedna vteřina nepozornosti při vystupování z taxíku a svět se jí ze dne na den přetočil naruby.

Její herecká dráha začala už na sklonku války. Od počátku byl její osud profesně i soukromě spojen s Karlem Högerem – poznali se v roce 1946 při natáčení filmu Mrtvý mezi živými. Jejich vztah trval sedmnáct let a i jako partneři sklízeli na jevišti obrovské úspěchy.

Zdenka tehdy věřila, že její hvězda zůstane na vrcholu věčně. Herecké práci obětovala vše, i rodinu. Byla přesvědčená, že pokud zatím není čas na děti, bude její odměnou celoživotní naplnění v profesi. Nakonec však zůstala bezdětná. Rozvod přišel poté, co ji Höger opustil kvůli své druhé ženě Evě. Přesto spolu byli v kontaktu a vzájemně o sobě věděli až do jeho smrti v roce 1977.

Zdenka Procházková patří k umělcům, kteří byli v cizině oceňovaní mnohem víc než ve své vlasti. Díky své matce ovládala jazyky, to bylo pro její další osud zcela zásadní. Zlom přišel v roce 1968, kdy hostovala v prestižním vídeňském Burgtheatru a rozhodla se nevrátit. V Praze byla v té době členkou Městských divadel pražských, ale status emigrantky jí cestu zpět nadlouho uzavřel. Po čase si zažádala o takzvaný legální pobyt a dostala ho, ale návrat do vlasti byl hořký. V divadle ji už nezaměstnali a nálepka emigrantky jí zůstala.

V roce 1977 zemřel tatínek, který se léta potýkal se sklerózou. Herečka na jeho konec vzpomínala v knize Na jevišti mezi Prahou a Vídní: „Seděl v nemocnici v křesle a zdál se mi najednou úplně normální. Povídal mi: ‚Uvidíš, že mi tady pomůžou.‘ Myslela jsem, že se stal zázrak. Když jsme tam však za dvě hodiny přišly s maminkou, ležel v posteli, už nás nepoznal a jen zvedal ruce ke stropu a mumlal: ‚Nahoru, nahoru.‘ V noci se pak nahoru dostal.“

Po tatínkově smrti vzala Zdenka maminku k sobě do Vídně. Ta však v cizím prostředí propadla smutku a neustále opakovala, že tam zemře. Lékaři dali herečce ultimátum: „Musíte se rozhodnout. Pro svou kariéru, nebo pro svou matku.“ Procházková nátlaku podlehla. Opustila angažmá ve Vídni a s maminkou se vrátila do Prahy. Myslela si, že se do Rakouska brzy vrátí, ale maminka doma pookřála. Jakmile dcera navrhla návrat do Vídně, řeči o umírání se okamžitě vrátily.

Tento návrat pro ni znamenal profesní stopku. Ačkoliv Pragokoncertu odevzdávala v cizí měně fůru peněz, její jméno bylo na všech černých listinách. Nesměla do televize ani do rozhlasu. Její mimořádný talent zůstal trestuhodně nevyužit.

Zatímco se Zdenka snažila o restart kariéry, v soukromí se léta vyčerpávajícím způsobem starala o svou matku. Péče trvala až do maminčiných pětadevadesáti let a pro jedinou dceru znamenala značnou oběť. Právě tehdy začala Zdenka intenzivně vnímat limity zdravotního systému a křehkost lidské důstojnosti. Drsná zkušenost s matčiným odcházením v ní zanechala celoživotní trauma a strach z chvíle, kdy i ona sama ztratí kontrolu nad vlastním osudem.

Ve svých pamětech tyto okamžiky popsala naprosto otevřeně: „Nevím, co je horší. Zemřít v pomatenosti, nebo sám na sobě pozorovat, jak se už nedaří ovládnout tělesné funkce, jak se z člověka stává troska. Tak skonala moje maminka. V Motole, kde jí sestry ani nepomohly vstát a nechaly ji hodiny ležet v pravém slova smyslu ve vlastní šťávě. Zaplať Bůh, pro ni tak ponižující stav netrval příliš dlouho.“

Po čase se pro Zdenku Procházkovou otevřela nová umělecká příležitost v lázeňských městech, kde byla poptávka po programech pro německé turisty. Herečka oprášila své monology, které dříve uváděla v pražské Viole, dva z nich se naučila německy a s kytaristou začala objíždět Karlovy Vary, Mariánské Lázně i Luhačovice. Později k těmto vystoupením přidala i besedy s populárními kolegy. Pracovní tempo bylo vražedné – v neděli mívali i pět vystoupení, kdy dopoledne začínali například v Luhačovicích a večer končili ve Valašském Meziříčí.

Při těchto zájezdech však Zdenka narážela na nespolehlivost některých herců, což pro její disciplinovanou povahu představovalo velkou zátěž. Zatímco kolegy jako Janu Štěpánkovou nebo Petra Kostku si nemohla vynachválit pro jejich dochvilnost, s jinými zažívala krušné chvíle. „Pravým opakem byla Jiřina Bohdalová, která klidně dorazila i s půlhodinovým zpožděním. V době bez mobilních telefonů to bylo o nervy,“ vzpomínala Procházková na momenty, kdy už v telefonní budce marně sháněla spojení, aby akci zrušila. Podobně nespolehlivý byl podle jejích slov i Jiří Bartoška.

Skutečného filmového uznání se dočkala až v devadesáti letech. V roce 2016 jí režisér Filip Renč nabídl roli, která konečně odpovídala jejímu formátu – postavu zestárlé Lídy Baarové v rakouském exilu. Na plátně naprosto dominovala a diváci v ní po letech znovu objevili umělkyni světového střihu, kterou domácí produkce po celá desetiletí trestuhodně přehlížela.

V osudu Baarové jako by Zdenka Procházková ztvárnila i kus sebe sama: ženu, která poznala lesk evropských pódií i hořkost zapomnění ve vlastní zemi. Její výkon byl sice nezpochybnitelný, pro ni samotnou však představoval spíše hořkosladkou satisfakci. Role pouze potvrdila, že na velké úkoly měla sílu po celou svou kariéru, jen jí česká kinematografie do té doby nabízela pouze nevýznamné postavy.

Cestování pro ni bylo životní nutností. Navštívila Albánii, Japonsko, Kanadu, Srí Lanku, Írán, Island, Uzbekistán či Dominikánskou republiku. Přesto jí chybělo ještě tolik zemí. Jenže 1. října 2015 se všechno změnilo. Vracela se z rautu na německém velvyslanectví, taxík ji vysadil před domem a ona v únavě udělala chybu, která ji stála radost ze života.

„Zaplatila jsem, vystoupila, z hluboké kapsy svého kabátu vylovila mobil a klíče, odemkla, zamkla dům, vyjela výtahem, odemkla, zamkla byt a mechanicky se odebrala do postele,“ popisuje v pamětech. Ráno zjistila, že taška je pryč. Obsahovala hotovost, za kterou by se tehdy dalo koupit malé auto. Část peněz nebyla její a zbytek měl zaplatit vánoční cestu do Nepálu. „Proč jsem ten mamon tahala s sebou? Protože jsem pitomá. Neměla jsem už čas jít domů dát jej do bezpečí a nebezpečí jsem podcenila.“

Finanční ztráta byla bolestivá, ale nejvíce ji zasáhla ztráta deníku, který si vedla padesát let. Přišla o archiv svého života, bez něhož se jí jen těžko skládaly podklady pro další knihu. Spolu s ním zmizely i její oblíbené hodinky ve tvaru stříbrné sovičky. Tento incident v ní způsobil vnitřní šrám, který se už nikdy nezahojil. Cestu do Nepálu zrušila a s dálkovými lety nadobro skončila. Místo plánované výpravy strávila Vánoce v Olomouci.

I po devadesátce si Zdenka Procházková udržovala obdivuhodnou vitalitu, ale postupem času tělo začalo vypovídat službu. Kvůli silné artróze se jí stále hůře chodilo, a přestože jí lékaři nabízeli operaci bolavého kloubu, herečka ji z obavy z narkózy a jejích následků na paměť odmítla. Její svět se tak postupně zmenšil a poslední rok života strávila v domově pro seniory na Smíchově. Mentálně však zůstávala aktivní, stále studovala nové texty a do poslední chvíle věřila, že se ještě vrátí před kameru nebo na jeviště. Její vůle byla silná, ale fyzické síly už nestačily.

Osud se nakonec uzavřel v kruhu, kterého se po zkušenosti se svou matkou nejvíce obávala. Své poslední dny prožila v nemocnici v Motole, na stejném místě, kde kdysi byla svědkem nedůstojného odcházení své nejbližší bytosti. Zemřela 25. srpna 2021 ve věku pětadevadesáti let. Odešla v ní jedna z posledních skutečných dam českého herectví – žena, která doma zůstala profesně nedoceněná, přestože mohla českému filmu i divadlu nabídnout mnohem víc.

Procházková, Zdenka. Na jevišti mezi Prahou a Vídní. Druhé, doplněné vydání. Praha: Brána, 2016. ISBN 978-80-7243-854-9.

iDnes.cz

13. komnata Zdenky Procházkové