Sója, menopauza, estrogen a strach: Dle nejnovějších výzkumů se ženy sójových produktů bát nemusí

Sója má jednu zvláštní schopnost. Stačí ji zmínit a ve vzduchu se objeví slova jako hormony, estrogen, riziko nebo rakovina. U žen po menopauze pak tyhle obavy zesílí. Sója prý „napodobuje estrogen“, a tak by mohla dělat neplechu tam, kde už je hormonální rovnováha křehká sama o sobě.

Jenže, jak často se tyhle obavy opírají o skutečná data – a ne jen o domněnky, staré mýty nebo experimenty na myších?

Právě tady se do věci vložili výzkumníci. Vzali desítky kontrolovaných studií se ženami po menopauze, poskládali je vedle sebe a položili si prosté otázky: „Chová se sója v těle opravdu jako estrogen? Mají sójové izoflavony u žen po menopauze měřitelný estrogenní účinek, nebo ne?“

Systematický přehled s metaanalýzou z roku 2025 přikládám zde, nebo je také pod článkem.

Sójové izoflavony bývají označovány jako fytoestrogeny. A to slovo je možná jádrem celého problému. Evokuje totiž něco, co se chová jako estrogen – hormon, který má v ženském těle silné (a někdy i rizikové) účinky.

Jenže zde se pletou pojmy s dojmy: izoflavony zkrátka nejsou estrogen. Liší se složením, tím, jak se v těle chovají, a hlavně tím, co reálně způsobují. Sice se dokážou navázat na stejné receptory jako estrogen, ale dělají to po svém.

Zatímco náš přirozený estrogen se nerozpakuje a obsadí všechno, co mu přijde pod ruku, izoflavony jsou vybíravé. Cílí hlavně na receptory typu beta (ERβ). A v tom je ten zásadní rozdíl. Zatímco ty první receptory (tedy alfa - ERα) mají tendenci startovat růst buněk, ty beta fungují spíše jako taková brzda nebo regulátor.

A právě na ERβ se sójové izoflavony vážou ochotněji. I proto se o nich nemluví jako o estrogenu samotném, ale spíše jako o selektivních modulátorech estrogenových receptorů, tedy tzv. SERMs. Ve výsledku se tedy izoflavony v těle chovají úplně jinak, než bychom u skutečného estrogenu čekali.

Autoři se zaměřili na několik ukazatelů, u kterých se ví, že na (skutečný) estrogen reagují poměrně citlivě:

Čili toto jsou parametry, které estrogen skutečně ovlivňuje – a poměrně výrazně.

Celkem šlo v analýze o 40 randomizovaných studií, ve kterých se objevilo 52 různých srovnání. Dohromady zahrnovaly 3 285 žen po menopauze. Většinou šlo o zdravé ženy, bez vážnějších chronických onemocnění, několik let po poslední menstruaci.

Typická dávka izoflavonů se pohybovala kolem 75 mg denně, což není žádná mikrodávka. Spíše naopak – jde o množství, kterého běžná západní strava ani zdaleka nedosahuje.

Délka sledování? V průměru několik měsíců, často půl roku i déle.

A teď to hlavní. Ani jeden ze sledovaných ukazatelů se statisticky významně nezměnil:

A to platilo napříč studiemi, dávkami, formami podání (kapsle vs. potraviny) i délkou intervence.

Autoři se navíc snažili výsledky „rozebrat na prvočinitele“ – testovali různé podskupiny, zkoumali dávkovou závislost, hledali, jestli vyšší dávky nemají silnější efekt. Nenašli nic, co by naznačovalo skrytý estrogenní účinek.

Většina studií nehlásila žádné závažné nežádoucí účinky. Pokud se něco objevilo, šlo nejčastěji o lehké zažívací obtíže, a to ve stejné míře jak u skupin se sójou, tak u kontrolních skupin.

Chuť sójových nápojů občas účastnice hodnotily jako méně příjemnou – ale to už je spíše otázka gastronomie a „jazýčku“ nežli hormonů.

I tahle práce má samozřejmě své limity. Autoři přiznávají, že u některých ukazatelů (zejména tloušťky endometria) se objevila vyšší variabilita mezi studiemi, kterou se nepodařilo plně vysvětlit. A u vaginálního indexu byly intervaly spolehlivosti poměrně široké, což snižuje přesnost odhadu.

Studie se také zaměřila pouze na čtyři konkrétní ukazatele estrogenní aktivity. Neříká tedy nic o všech možných tkáních v těle.

Peníze na studii šly z různých stran. Část z veřejných grantů, část ze zdrojů napojených na sójový průmysl. Autoři ale zároveň uvádějí, že sponzoři nijak nezasahovali do návrhu studie, zpracování dat ani do toho, jak byly výsledky vyloženy.

Férově také přiznávají, že jeden ze spoluautorů je profesně spojený s organizací zaměřenou na výzkum sóji, i když se samotné analýzy dat neúčastnil. Transparentnost v tomto ohledu je nadstandardní.

Jedna věc je hormonální mechanika v těle, druhá věc je realita každodenního prožívání. Návaly horka, bušení srdce, bolesti hlavy, psychická nepohoda. Pokud by se sója opravdu chovala jako estrogen, nejspíš by to bylo vidět právě tady.

Na to se zaměřila další aktuální systematická přehledová práce s metaanalýzou z roku 2025 (k dispozici zde), která hodnotila vliv sójových izoflavonů na konkrétní menopauzální příznaky u žen v peri- a postmenopauze.

Autoři analyzovali 12 randomizovaných studií, z nichž 7 vstoupilo do metaanalýzy (dohromady přes 500 žen). Výsledky ukazují malý, ale statisticky významný efekt na celkové skóre menopauzálních obtíží. Když se data rozebrala podrobněji, obraz se zpřesnil:

Naopak návaly horka, noční pocení, únava nebo poruchy spánku se v průměru významně nezlepšily.

To je důležitý detail. Protože kdyby sójové izoflavony fungovaly jako skutečný estrogen, čekali bychom silný a plošný efekt právě na tyto hormonálně citlivé symptomy. Jenže ten se nekoná.

Výsledky tak dobře zapadají do toho, co ukazuje i předchozí metaanalýza: sója se v těle nechová jako estrogen, ale spíše jako jemný modulátor – s omezenými, selektivními a spíše nepřímými účinky.

Autoři druhého přehledu také upozorňují na limity: menší počet studií, různou metodiku a to, že klinický význam těchto efektů se může mezi ženami výrazně lišit. Nejde tedy o „náhradu hormonální léčby“, ale spíše o možný doplněk, který u části žen dává smysl – a u části nikoli.

Závěr autorů je poměrně jednoznačný: sójové izoflavony nejsou estrogen a ani se tak v těle žen po menopauze nechovají. Tenhle závěr nestojí na dojmech nebo jednotlivých studiích, ale na desítkách kontrolovaných experimentů a tisících sledovaných žen.

To ovšem neznamená, že izoflavony nemají žádné biologické účinky. Znamená to, že nevyvolávají ty účinky, kterých se lidé nejvíce obávají – tedy stimulaci děložní sliznice, zvýšení hladiny estradiolu nebo hormonální „rozhození systému“.

Pokud by se izoflavony chovaly jako skutečný estrogen, viděli bychom to právě na těchto parametrech. U hormonální substituční terapie se totiž mění velmi výrazně. Tady se neměnilo nic.

Druhá studie k tomu přidává spíše poznámku než protiargument: u části žen se objevují malé změny v tom, jak menopauzu prožívají (zejména v oblasti psychické pohody, bolestí hlavy nebo bušení srdce). Nic hormonálního, nic dramatického – jen jemné posuny, které někdo pocítí a někdo vůbec.

Celkový obraz je tak poměrně střízlivý: sója není hormonální hrozba ani zázračný lék. Je to biologicky aktivní potravina, která se v těle chová podstatně jinak než estrogen – a právě proto kolem ní panuje tolik zmatku.

Zdroje: