Článek
Na první pohled šlo o běžný politický akt v rámci tehdejších ústavních pravidel Výmarské republiky. Ve skutečnosti však tento den představoval zlomový okamžik moderních dějin – okamžik, kdy se demokratický systém otevřel cestě k totalitě, aniž by padl jediný výstřel. Následky tohoto rozhodnutí se během několika let proměnily v jednu z největších tragédií lidstva.
Německo se po první světové válce nacházelo v hluboké krizi. Porážka, ponižující podmínky Versailleské smlouvy, hospodářský kolaps, hyperinflace a masová nezaměstnanost podkopaly důvěru obyvatel v demokracii i v tradiční politické elity. Výmarská republika sice formálně fungovala jako demokratický stát, ale byla nestabilní, roztříštěná a závislá na nouzových prezidentských pravomocích. Právě v tomto prostředí začala růst popularita radikálních politických hnutí, která nabízela jednoduchá řešení složitých problémů.
Adolf Hitler a jeho Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) dokázali tuto nespokojenost mistrně využít. Ve volbách roku 1932 se nacisté stali nejsilnější stranou v Říšském sněmu, přestože nikdy nezískali absolutní většinu. Hitler se prezentoval jako muž, který obnoví národní hrdost, zajistí práci a vrátí Německu jeho „správné místo“ ve světě. Zároveň systematicky rozdmýchával strach, nenávist a hledal viníky – Židy, komunisty, liberály i samotnou demokracii.
Rozhodující roli v jeho jmenování sehrála chybná kalkulace konzervativních elit. Politici kolem Franze von Papena byli přesvědčeni, že Hitlera dokážou „zkrotit“ a využít jeho masovou podporu ve svůj prospěch. Prezident Paul von Hindenburg, který Hitlerem opovrhoval, nakonec pod tlakem okolností souhlasil s jeho jmenováním kancléřem. Hitler tak získal moc zcela legální cestou – prostřednictvím demokratických mechanismů.
Tím však demokracie v Německu fakticky skončila. Hitler po svém nástupu postupoval rychle a bezohledně. Požár Říšského sněmu v únoru 1933 se stal záminkou k vydání nouzového dekretu, který zrušil základní občanské svobody. Svoboda tisku, shromažďování a projevu byla suspendována, političtí odpůrci zatýkáni a zastrašováni. Krátce poté byl přijat zmocňovací zákon, jenž umožnil vládě vydávat zákony bez souhlasu parlamentu. Parlament sám tím dobrovolně odevzdal svou moc.
Požár Říšského sněmu_Hasiči bojující s ohněm
Následovala systematická likvidace politické plurality. Ostatní strany byly zakázány, odbory rozpuštěny, státní správa i soudnictví podřízeny nacistické ideologii. V březnu 1933 vznikl první koncentrační tábor v Dachau, původně určený pro politické vězně. Teror se stal nástrojem vládnutí. Společnost byla postupně formována propagandou, strachem a kultem vůdce.
Po smrti prezidenta Hindenburga v roce 1934 Hitler sloučil funkci kancléře a prezidenta a prohlásil se Führerem. Tím byl završen přechod od demokratického státu k totalitní diktatuře. To, co začalo jedním podpisem pod jmenovacím dekretem, vyústilo v agresivní expanzivní politiku, druhou světovou válku a systematické vyvražďování milionů lidí v rámci holocaustu.
Jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem dnes historici vnímají jako varování. Nešlo o náhlý zlom způsobený davovým šílenstvím, ale o sled postupných ústupků, podcenění rizika a selhání politické odpovědnosti. Demokracie nebyla poražena zvenčí – rozpadla se zevnitř, krok za krokem, pod záminkou stability a pořádku.
Právě proto zůstává 30. leden 1933 jedním z nejdůležitějších dat moderních dějin. Připomíná, jak křehká může být svoboda a jak nebezpečné je věřit, že autoritářskou moc lze kontrolovat, jakmile je jednou předána do nesprávných rukou.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Britannica.com (https://www.britannica.com/topic/Enabling-Act)
Fronta.cz (https://www.fronta.cz/kalendar/v-csr-schvalen-zmocnovaci-zakon)
Wikipedie (https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C4%9B_socialistick%C3%A1_n%C4%9Bmeck%C3%A1_d%C4%9Blnick%C3%A1_strana)
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Adolf_Hitler)
Slavné_dny.cz (https://www.slavne-dny.cz/episode/10005075/den-pozaru-risskeho-snemu-27-unor)
