Čtyři mrtvé děti, jeden skutečný zločin a desetiletí manipulací a lží.

Jenže fotografie zachycovala něco úplně jiného. Vznikla o dvacet let dříve, stovky kilometrů od míst, s nimiž byla později spojována. Kdo změnil její příběh, proč se tato lež šířila a kolik lidí jí dodnes věří?

Na snímku jsou čtyři děti. Jejich těla visí na stromě a jejich drobné postavy vytvářejí obraz, který se člověku vryje do paměti. Fotografie je stará, poškozená a poznamenaná škrábanci. Právě ty později někteří lidé interpretovali jako ostnatý drát.

Po internetu koluje už řadu let. Doprovázejí ji popisky o polských dětech zavražděných ukrajinskými nacionalisty během druhé světové války. Někdy se objevuje v souvislosti s Volyní, jindy jako údajný důkaz zvlášť krutých metod Ukrajinské povstalecké armády, známé pod zkratkou UPA.

Příběh zní věrohodně především proto, že se opírá o skutečnou historickou tragédii. V letech 1943–1944 došlo na Volyni a v dalších oblastech dnešní západní Ukrajiny k masovému vraždění polských civilistů ukrajinskými nacionalisty. Vraždění mělo katastrofální následky pro polské obyvatelstvo a zanechalo hluboké rány v polsko-ukrajinských vztazích.

Jenže skutečnost, že se něco skutečně stalo, ještě neznamená, že každá fotografie vydávaná za důkaz této události je pravá. Když se badatelé začali zabývat původem snímku čtyř dětí, narazili na zásadní problém. Fotografie existovala dávno před volyňskými masakry.

Ale nenechme se mýlit, její skutečný příběh byl neméně tragický.

Píše se prosinec 1923. V okolí polského města Radom žije dvaatřicetiletá romská žena Marianna Dolińska se svými čtyřmi dětmi. V noci z 11. na 12. prosince se v lese u obce Antoniówka odehraje událost, která otřese i tehdejšími vyšetřovateli.

Marianna zavraždí všechny čtyři své děti a jejich těla pověsí na strom. Nejmladšímu dítěti bylo pouhých šest měsíců. Dalším dětem byly tři, pět a sedm let.

Druhý den se žena sama dostaví na policejní stanici a k činu se přizná. Policie následně vyrazí na místo, kde jsou pořízeny fotografie. Ty mají sloužit jako dokumentace skutečného zločinu, nikoli jako ilustrace válečného násilí.

Co ženu k takovému jednání přivedlo?

Podle dochovaného historického zpracování se její rodina ocitla v krajní životní nouzi. Její manžel byl krátce předtím zatčen a Marianna se bála, že děti čeká smrt hladem.

To však není celý příběh. Následné psychiatrické vyšetření odhalilo závažné duševní problémy. Lékaři popsali bludy, halucinace, depresi a další příznaky, které ovlivňovaly její vnímání reality. Její jednání interpretovali v souvislosti s pokusem o rozšířenou sebevraždu. Žena měla v úmyslu zabít nejen své děti, ale také sebe.

Tento záměr nakonec nedokončila. Marianna Dolińska zemřela v roce 1928.

Je důležité připomenout, že okolnosti jejího života ani její psychický stav nemohou umluvit to, že vzala život svým čtyřem dětem. Pomáhají nám však pochopit, že fotografie zachycuje konkrétní rodinnou tragédii, nikoli anonymní oběti válečného konfliktu.

Právě tento původ se podařilo doložit díky starším publikacím a odbornému výzkumu.

Zdroj: Sara Herczyńska, Wreaths and Creases: The Case of Marianna Dolińska, odborný časopis Widok, 2019.

Studie je dostupná zde

Pokud by fotografie zmizela v policejním archivu a nikdo ji už nikdy nepublikoval, mohla by zůstat pouze součástí dokumentace jednoho zločinu z meziválečného Polska. Jenže snímek se dochoval.

V roce 1928 vyšel v polském odborném psychiatrickém časopise Rocznik Psychiatryczny článek lékaře Witolda Łuniewského, který se zabýval případem Marianny Dolińské. Součástí textu byla také fotografie jejích mrtvých dětí.

Tento dokument je pro rekonstrukci příběhu zásadní. Vznikl pouhých pět let po vraždě a téměř patnáct let před druhou světovou válkou.

V roce 1948 se další, mírně odlišná verze snímku objevila v polské učebnici soudního lékařství od Wiktora Grzywa-Dąbrowského.

Existují tedy historické publikace, které fotografii spojují s případem Dolińské dlouho předtím, než se začala vydávat za důkaz zločinů UPA.

Nejde přitom pouze o podobnost dvou fotografií. Odborná studie Sary Herczyńské popisuje tři známé záběry pořízené při dokumentování události. Jejich kompozice se mírně liší, což odpovídá tomu, že byly pořízeny z různých úhlů.

Právě jedna z těchto verzí se později stala známou jako takzvaný „věneček dětí“.

Jak je možné, že se snímek s takto doloženým původem mohl stát falešným důkazem jiného zločinu?

Odpověď leží v jeho další historii.

Příběh fotografie je ještě podivnější, než by se mohlo zdát.

Dne 2. července 1941 zveřejnil snímek nacistický kolaborační deník Nowy Kurjer Warszawski. Doprovázel jej popisek, podle něhož mělo jít o oběti bolševického násilí z roku 1919. Čtenářům byl předložen příběh o čtyřech dětech a jejich matce, které měli bolševici zavraždit v obci poblíž dnešního běloruského města Vaŭkavysk.

Tvrzení bylo samozřejmě nepravdivé. Fotografie vznikla v souvislosti se zločinem spáchaným v roce 1923. Její skutečný původ tedy odporuje jak uvedenému místu, tak dataci a okolnostem, které popsal nacistický deník.

Proč redakce snímek použila právě takto, nelze z dostupných důkazů s jistotou určit. Jeho zveřejnění však zapadalo do propagandistického obrazu, který měl čtenářům představovat sovětské vojáky jako barbarské vrahy.

Z fotografie skutečného zločinu se tak stal údajný důkaz zločinu jiného.

A to byl teprve začátek.

Zdroj: Sara Herczyńska, Wreaths and Creases: The Case of Marianna Dolińska.

Po desetiletích se snímek objevil v novém kontextu. Podle výzkumu, který shrnuje Sara Herczyńska, pochází nejstarší dohledané použití fotografie v souvislosti s volyňskými masakry z roku 1993. Tehdy ji zveřejnil polský časopis Na Rubieży, vydávaný organizací zaměřenou na připomínání obětí ukrajinských nacionalistů.

Popisek tvrdil, že fotografie zachycuje polské děti umučené a zavražděné příslušníky UPA poblíž obce Kozowa v tehdejším Tarnopolském vojvodství na podzim roku 1943.

Mezi oběma událostmi leží dvacet let a zcela odlišné historické okolnosti. Jak přesně se fotografie do časopisu dostala? Kdo jako první vymyslel její nový popisek? Věděl autor, že snímek pochází z roku 1923? Na tyto otázky zatím nemáme spolehlivé odpovědi.

Do dnes nevíme, zda šlo o záměrnou lež. Od devadesátých let se snímek šířil v publikacích, které jej prezentovaly jako doklad násilí na Volyni. Postupně se z něj stal až symbol.

V případě snímku dětí Marianny Dolińské se tento problém projevil mimořádně výrazně. Fotografie byla natolik působivá, že dokázala fungovat jako ilustrace hrůz, které si lidé spojovali s volyňskými masakry.

Její poškození tomu mohlo napomoci. Škrábance na fotografii byly v některých interpretacích vydávány za ostnatý drát. Obraz tak začal zdánlivě odpovídat příběhu, který měl ilustrovat.

Čtenář viděl fotografii, uvěřil příběhu a následně mohl snímek sám šířit dál. Tak se historická fotografie postupně odpoutala od původní události.

Fotografie se stala také předlohou památníku připomínajícího polské oběti ukrajinských nacionalistů v polském Přemyšlu. Myšlenka pomníku vycházela z obrazu čtyř dětí připevněných ke stromu.

Tím se z fotografie stal nejen údajný historický dokument, ale také součást veřejné paměti.

Polská agentura AFP se této manipulaci věnovala v rámci ověřování faktů. Její článek připomíná, že fotografie byla použita také na obálce knihy Aleksandera Kormana Ludobójstwo UPA na ludności polskiej a že její falešný popisek přispěl k šíření mylné představy o původu snímku.

Odborná studie Sary Herczyńské rovněž popisuje, jak se fotografie proměnila v jeden z obrazových symbolů volyňských masakrů.

Zdroje:

AFP – ověření původu fotografie zde

Sara Herczyńska – odborná studie zde

Někdo by mohl namítnout, že pokud ukrajinští nacionalisté skutečně vraždili polské civilisty, není tak důležité, zda jedna konkrétní fotografie pochází z jiné události.

Takový argument je ale nebezpečný.

Historická pravda nemůže záviset na tom, zda se nám nějaký důkaz hodí do předem vytvořeného obrazu minulosti.

Jestliže se snažíme připomínat oběti volyňských masakrů, máme povinnost používat skutečné fotografie, ověřená svědectví a spolehlivé historické dokumenty. Jinak dáváme prostor pochybnostem, které mohou nakonec poškodit i památku skutečných obětí.

A totéž platí pro jakýkoli jiný historický zločin.

V případě Marianny Dolińské byla navíc skutečná tragédie čtyř dětí zneužita opakovaně. Nejprve byla v roce 1941 spojena s údajnými bolševickými zločiny a později se z ní stal údajný důkaz vraždění na Volyni.

Za historickou manipulací zůstává ještě jeden příběh.

Příběh čtyř dětí, jejichž jména odborná literatura uvádí jako Zofia, Antoni, Bronisława a Stefan. Jejich smrt byla skutečná.

*

Další zdroje použité k tvorbě tohoto textu:

AFP ZDE

FakeNews.pl ZDE

Wikipedia ZDE