Jak se Írán dostal z bláta do ještě většího bláta

Na konci 70. let 20. století žil Írán v napětí. Režim šáha Mohammada Rezy Pahlavího sice patřil k těm modernějším v regionu, ale rozšiřující se rozdíly mezi bohatými a chudými, autoritativní styl vlády a rozsáhlá korupce vedly k postupnému vzplanutí nespokojenosti v celé společnosti.

V lednu 1978 se bouře poprvé rozhořela po zveřejnění článku, který údajně urazil ajatolláha Chomejního, představitele náboženské opozice. To vyvolalo první demonstrace, které se rychle rozšířily do dalších měst. Krátce nato přišel tzv. „Černý pátek“, ke kterému došlo 8. září 1978, kdy ozbrojené síly podle některých historiků masakrovaly protestující, což přineslo nové oběti a ještě více rozhněvalo různé společenské vrstvy proti režimu.

Tento cyklus protestů, represí a obnoveného hněvu posílil jednotu opozičních sil – studentů, levicových intelektuálů a konzervativních duchovních – pod společným cílem svrhnout monarchii. Byla to kombinace politické frustrace, sociálních nespravedlností a náboženských mobilizačních struktur, která nakonec vedla k pádu šáha a vzniku Islámské republiky Íránu v roce 1979.

V počátcích revoluce mnoho Íránců doufalo, že odstranění proamerického autoritativního režimu přinese širší politické a osobní svobody. I když opozice byla pestrá – od sekulárních demokratů po náboženské konzervativce – dominantním prvkem se stalo šíitské náboženské vedení pod Chomejním. Tato skupina dokázala sjednotit různé proudy pod mobilizační rétorikou a kritikou šáhova režimu, což vedlo k rychlému převzetí moci.

Krátce po vítězství revoluce byla vyhlášena Islámská republika, která začala postupně islamizovat všechny oblasti života – politiku, vzdělávání, rodinné právo a veřejnou morálku. Život osobních svobod se radikálně změnil: byl zaveden povinný hidžáb pro ženy, přísná omezení na kulturní projevy a cenzura médií se stala normou. Írán se zároveň ocitl v mezinárodní izolaci, napjatém vztahu se Západem a ve vleklých konfliktech, které dále utužily moc teokratického aparátu.

Výsledkem nebyl demokratický stát, který by přinesl svobodu všem, ale nový autoritativní režim, tentokrát postavený na náboženských ideologiích a kontrolních mechanismů, často tvrdě potlačujících jakoukoli disentu.

Od konce islámské revoluce Írán čelil dlouhé historii protestů a nespokojenosti populace. Během desetiletí se rozhořely další vlny odporu – od protestů studentů přes hnutí proti politickým represiím až po masivní demonstrace po roce 2022, známé jako „Woman, Life, Freedom“.

Nespokojenost často pramenila z ekonomických problémů, korupce, klesající životní úrovně a omezených osobních svobod spojených s teokratickým režimem. Režim reagoval represivně, s rozsáhlými zatýkáními a násilím proti demonstrantům, což opakovaně prohloubilo propast mezi vládou a lidmi.

Na konci prosince 2025 se situace v Íránu opět dramaticky vyhrotila. Protesty začaly jako hněv proti ekonomickému kolapsu, který se proměnil ve masové demonstrace proti samotnému režimu. Ceny základních potravin stoupaly, měna prudce ztrácela hodnotu a běžní lidé – obchodníci, studenti i střední třída – se přidali k vlně odporu.

Tato nová vlna protestů, označovaná jako největší od revoluce 1979, se rozšířila do všech hlavních měst. Demonstranti nejen požadují úlevy od ekonomického utrpení, ale i ukončení teokratické vlády a rozsáhlé reformy politického systému. U některých protestujících se objevují i názory volající po nahrazení současného režimu – ať už návratem monarchie nebo moderním demokratickém systému.

Režim na tuto výzvu odpověděl tvrdou represi: bezpečnostní síly zasahují proti demonstrantům, dochází ke zabití desítek až stovek lidí, zatýkání tisíců a národní výpadky internetu, které mají zabránit koordinaci protestů a informování světa o skutečném dění.

Současná situace ukazuje, že historická „past“ islámu, politické izolace a autoritářství, do které se Írán dostal po roce 1979, nelze jednoduše zvrátit. Na jedné straně protesty odrážejí hlubokou touhu po změně, svobodě a důstojném životě, jak bylo vidět i v různých hnutích posledních dekád. Na druhé straně síla bezpečnostních složek, kontrola médií a rozdrobenost opozičních skupin ztěžují dosažení trvalého úspěchu.

Navzdory tomu, že protesty nejsou jedinečné – podobné nenásilné i dramatické výzvy proti režimu se v Íránu objevovaly opakovaně – tento moment může být milníkem, pokud spojí různorodé vrstvy obyvatelstva a dokáže přetavit ekonomickou a politickou frustraci v jasnou společenskou a politickou alternativu.

Jak se Írán z této pasti dostane, je zatím nejisté. Záleží na tom, zda protesty dokážou udržet tlak, zda se objeví jednotné vedení a zda mezinárodní společenství vyvine dostatečný tlak na otevření politického prostoru. Jedno je však jasné: touha po změně je silná a neustupuje, i když cesta k ní je plná překážek.

*

Zdroje použité k tvorbě tohoto textu:

Encyklopedie Britannica.com (https://www.britannica.com/event/Iranian-Revolution)

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Black_Friday_(1978))

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Iranian_Revolution)

ČT24 (https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/promeny-iranu-minisukne-za-saha-izolace-po-islamske-revoluci-a-rouhaniho-reformy-120342)

Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/2025%E2%80%932026_Iranian_protests)