Článek
Jako stránky v knize nebo průhledné listy papíru naskládané těsně na sebe. Náš svět je jeden list, vedle něj je další, skoro se dotýká – a kdyby se nám podařilo mezi nimi udělat trhlinu, mohli bychom nahlédnout „jinam“.
Je to srozumitelný obraz. Ale při bližším zamyšlení začíná selhávat. Neodpovídá tomu, jak funguje prostor, vnímání ani samotná realita.
Abychom pochopili, proč je tahle představa problematická, musíme začít úplně od základu.
Co je vlastně prostor?
Máme sklon chápat prostor jako prázdnou nádobu. Nejprve je „nic“ – a pak do toho nic vložíme hmotu, světlo, energii. Jenže moderní fyzika ukazuje, že ani prázdný prostor není prázdný. Takzvané vakuum má energii, fluktuuje a reaguje. Prostor není pasivní kulisa, ale aktivní součást reality.
Kdybychom hypoteticky odstranili všechnu hmotu, antihmotu i záření, nezůstalo by absolutní nic. Zůstala by struktura možností – základ, který umožňuje, aby se cokoli vůbec mohlo projevit. Ne prostor jako místnost, ale prostor jako podmínka existence.
A právě tady se začíná lámat naše intuitivní chápání dimenzí.
Proč nižší dimenze nemůže „vidět“ vyšší
Často se používá metafora dvourozměrných bytostí. Říká se: kdyby existoval 2D svět a vstoupil by do něj 3D objekt, jeho obyvatelé by viděli průřez – třeba čáru. Jenže tahle představa je ontologicky chybná.
V čistě dvourozměrném světě neexistuje výška. Ne že by byla nulová – ona vůbec není definovaná. A to má zásadní důsledek: v takovém světě nemůže existovat ani čára, jak ji známe my. Každá skutečná čára má totiž alespoň minimální tloušťku. Bez třetího rozměru neexistuje žádný nosič, na kterém by se cokoli mohlo „ukázat“.
Pokud by tedy vedle 2D bytosti někdo postavil třeba hrací kostku, nestalo by se vůbec nic. Žádný obrys, žádná čára, žádný náznak. Ne proto, že by bytost špatně „koukala“, ale proto, že její realita nemá strukturu, která by vyšší rozměr dokázala reprezentovat.
Vyšší dimenze se v nižší nemůže zobrazit. To ale neznamená, že neexistuje.
Ani my nevidíme prostor tak, jak si myslíme
Tohle zjištění má nepříjemný, ale důležitý důsledek: ani my sami nevidíme realitu tak, jak existuje.
Lidské oko je dvourozměrný senzor. Sítnice je plocha. To, co vnímáme jako „vidění prostoru“, je ve skutečnosti projekce trojrozměrného světa do dvou rozměrů. Hloubku dopočítává mozek – z perspektivy, pohybu, stínů a zkušenosti.
Jsme tedy 3D bytosti, které existují v prostoru, ale vnímají obraz ve 2D.
A přesně tohle je klíč k pochopení vyšších dimenzí.
Jak by vnímala realitu 4D bytost
Pokud 3D bytost vnímá realitu ve 2D projekci, pak je logické pokračování jasné - 4D bytost by vnímala realitu ve 3D.
Ne jako obraz na ploše, ale jako celý objem najednou. Viděla by:
- všechny strany objektů současně
- jejich vnitřní strukturu
- žádné zakrytí, žádnou perspektivu
Pro ni by náš svět nebyl „místem“, ale otevřeným celkem. A teď to zásadní:
my nejsme schopni 4D prostor vidět, vnímat ani si ho představit – ne proto, že je daleko, na jiném listu papíru, ale proto, že nemáme odpovídající smyslový ani pojmový aparát.
Možná existuje přímo vedle nás, teď a tady, naše dimenze se prolínají. Jen je pro nás dokonale transparentní, nemáme definovanou žádnou strukturu, díky které bychom ji mohli vnímat.
Dimenze nejsou vedle sebe. Prolínají se.
Tady se definitivně rozpadá představa listů papíru. Mnohem přesnější je jiné podobenství – viditelné světlo.
Vidíme jen úzký výsek elektromagnetického spektra. Infračervené, ultrafialové nebo rentgenové záření je všude kolem nás, a přesto ho nevidíme. Ne proto, že by neexistovalo, ale proto, že na něj nejsme naladěni.
Co když jsou dimenze podobné?
Ne oddělené prostory, ale různé „frekvence“ jedné reality. Sdílejí tentýž základ, prolínají se, existují současně – ale neprojevují se stejným způsobem.
Jak by se vyšší dimenze mohla projevit
Pokud se vyšší dimenze nemůže „zobrazit“ jako objekt nebo tvar, jak by se mohla projevit?
Jediným logicky konzistentním způsobem. Změnou vztahů uvnitř reality, kterou známe.
Neprojevila by se jako bytost. Ani jako obraz.
Ale jako narušení kauzality, změna pravděpodobnosti lokální anomálie…, situace, kdy „něco nesedí“, ale není vidět co.
Neviděli bychom dimenzi. Viděli bychom její důsledky.
Možná prostor není základ
A nakonec nejradikálnější otázka:
co když prostor sám není základní? Co když vzniká z hlubší struktury – z informace, vztahů, nebo dokonce vědomí? To už asi nikdo z nás nikdy nezjistí.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Extra_dimensions)
Wikipedie (https://en.wikipedia.org/wiki/Spacetime)
Poznatsvet.cz (https://www.poznatsvet.cz/veda-a-technika/vesmir-dimenze/)
Dotyk.cz (https://www.dotyk.cz/magazin/kolik-dimenzi-existuje-30000305.html)
