Hlavní obsah
Lidé a společnost

Nejbizarnější pohřební rituály světa

Foto: pixabay.com volná licence

Zatímco v mnoha kulturách si lidé vystačí s klidným pohřbem či kremací, jinde se mrtví stávají objektem dramatických rituálů, které mohou šokovat či fascinovat.

Článek

Tento článek přináší cestu do říše nejbizarnějších obřadů, jakými lidé provázejí odchod svých milovaných.

Vzdušný pohřeb – Tibet a okolní oblasti

V tibetské buddhistické tradici se tělo zesnulého rozčtvrtí na malé kousky a ponechá na hřebenu hory, aby ho sežrali supi či jiní mrchožraví. Tato praxe je založena na přesvědčení, že tělo je již jen prázdnou schránkou, a že nabídnutí těla ptákům je aktem velké štědrosti — poskytnutí svých ostatků jako potravy je poslední velkorysý dar zesnulého jiným bytostem.

Pokud ptáci sní celé tělo, je to považováno za dobré znamení - zesnulý vedl dobrý život.

Tento druh pohřbu je vlastně i velmi praktický - v Tibetu je půda příliš tvrdá a kamenitá na to, aby se dalo tělo „klasicky“ pohřbít. Také je zde velký nedostatek dřeva jako paliva, takže ani kremace nepřichází v úvahu. Proto je vzdušný pohřeb nejšetrnějším způsobem likvidace ostatků.

Foto: cs:Uživatel:John Hill, CC BY-SA 3.0 <http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/>, via Wikimedia Commons

Sky_burial_site,_Yerpa_Valley

Famadihana – tanec s mrtvými

Jednou za 5-7 let rodiny žijící na Madagaskaru vyndávají z hrobů své zemřelé. Těla mrtvých se vyjmou z hrobů (tedy spíše to, co z nich ještě zbylo) a obalí se do nového sukna. Poté se s nimi tančí, zpívá a slaví.

Rodiny věří, že tím povzbuzují duše zemřelých, aby se úplně spojily s předky. Místní totiž věří, že pokud se těla mrtvých úplně nerozloží, nejsou jejich zesnulí ještě zcela mrtví. A to je také důvod, proč se s tlejícími těly snaží komunikovat, jako zaživa.

Foto: flickr.com volná licence

Famadihana

Závěsné rakve (Hanging coffins) – Čína, Filipíny

U některých etnických skupin v Číně (např. Bo) a na Filipínách (např. v oblasti Sagada) je pohřební praxe, kdy se rakve připevňují na okraje útesů, do jeskyní nebo na skály. Věří se, že vyšší poloha nejen chrání mrtvé před divou zvěří či rozkladem, ale také symbolicky přibližuje duši k nebi.

Foto: flickr.com volná licence

Zavěšené rakve Luzon Island, Filipíny

Korálky smrti „death beads“, Jižní Korea

V důsledku stísněného prostoru na hřbitovech a vysokých nákladů se v Jižní Koreji rozšířila metoda, kdy se kremovaný popel stlačí a při vysoké teplotě přetvoří do malých skleněných či keramických korálků. Tyto „popelové korálky“ se pak ukládají ve skleněných dózách nebo výstavních kusech.

Z jednoho člověka lez vyrobit 4 až 5 šálků korálků. Tyto korálky mají často výrazné barvy (černá, růžová, tyrkysová) a stávají se dekorativními objekty, které si rodiny vystavují ve skleněných nádobách v domácnostech.

Ma’nene – očista mrtvých (Toraja, Indonesie)

Pohřby jsou pro lidi z etnické skupiny Toraja nejdůležitější součástí života každého člověka. Náklady na pohřeb jsou obvykle těžkým břemenem a to až natolik, že často trvá několik let po smrti, než se našetří dostatek peněz na obřad.

Nejsou to ponuré události jako na Západě a celá vesnice se účastní každého pohřbu jako několikadenní události. Obřady mohou nastat o měsíce nebo roky po úmrtí. Pro Toradžu je smrt pomalý proces, při kterém se člověk přesouvá ke studni duší neboli „posmrtnému životu“, kterému se říká „Puya“. Během této doby čekání je tělo zabaleno do látky a ve skutečnosti uloženo pod dlouhým dómem.

Pohřeb se provádí v jeskyni. Dřevěná podoba zesnulého, známá jako „Tau Tau“, se umisťuje u hrobky. Nejdůležitějším aspektem ze všeho je rituál Ma'Nene, který se koná v srpnu. Při něm jsou těla mrtvých vykopána, očištěna a umyta, upravena (vlasy, nehty a další prvky) a poté jim je dodána nová pohřební oděvní úprava. Mumie jsou poté prováděny po vesnici.

Foto: unsplash.com volná licence

Toraja jeskyně

Sebemumifikace – extrémní cesta k posmrtné dokonalosti (Japonsko)

Sukushinbutsku - neboli sebemumifikace - japonská praxe, při které se buddhističtí mniši pomalu mumifikovali sami ,zaživa, aby dosáhli osvícení. Tento proces trval roky a zahrnoval mimo jiné přísnou dietu z borových jehliček a pryskyřice, aby se z těla odstranil veškerý tuk a vlhkost. Mnich se po dokončení stahoval do jeskyně, kde meditačně zemřel, přičemž jeho tělo se přirozeně zachovalo jako mumie.

Tato praxe vychází z víry, že mniši by se mohli stát „Buddhou v tomto těle“-díky mumii budou připoutáni k Zemi a budou moci chránit lidi před zlem. Obětovali se tak, aby odvrátili utrpení ostatních lidí.

Ačkoli se o to snažily stovky mnichů, dokonalé sebemumifikace dosáhlo jen 28 z nich.

Foto: flickr.com volná licence

mumifikovaný mnich

Závěr

To, co my vnímáme jako „divné“ nebo „extrémní“, v kontextu dané kultury často nese hluboký smysl. Smrt pro mnoho komunit není něco, co má být rychle uzavřeno — je to přechod, kterým se duše prolíná s živými. Dary, tance, nabídky či dramatické symboly posilují spojení, vyjadřují úctu, povzbuzují přechod nebo chrání před zlem.

Zdroje:

wikipedie (sky burrial, famadihana, Sukushinbutsku, Toraja)

idnes.cz (Bizarní rituály světa: sebe-mumifikace, jedovatý hmyz, krokodýlí kůže)

webové stránky axion-cms

webové stránky schillingfuneralhome

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz