Článek
Na snímku je zachycena rodina Jesionczakových z polské vesnice Wola Ostrowiecka na Volyni. Fotografie vznikla před druhou světovou válkou a pochází ze sbírek Leona Popka, polského historika, který se dlouhodobě věnuje dokumentování volyňských zločinů.
Polský Institut národní paměti u snímku uvádí skutečnost, která mu dává mimořádně tragický význam - všichni lidé na fotografii zahynuli při útoku na vesnici 30. srpna 1943.
Volyň před katastrofou
Wola Ostrowiecka ležela na Volyni, území, které před druhou světovou válkou patřilo Polsku a dnes se nachází na Ukrajině. Před válkou zde žily početné polské komunity, vedle nichž žili také Ukrajinci a příslušníci dalších národností, včetně početné komunity Čechů.
Vztahy mezi lidmi nebyly všude stejné a oblast měla složitou historii národnostních i politických konfliktů. Přesto v mnoha místech existoval každodenní sousedský život, rodinné vazby a společné místní tradice.
Wola Ostrowiecka měla před válkou přibližně 900 obyvatel. V nedalekých Ostrówkách žilo dalších zhruba 670 lidí. Pak přišla válka a s ní radikální proměna poměrů.
Nacionalistické hnutí Organizace ukrajinských nacionalistů, zejména její frakce OUN-B, a Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) prosazovaly v rámci svého boje za nezávislou Ukrajinu také odstranění polského obyvatelstva z území, které považovaly za ukrajinské. V roce 1943 se na Volyni rozběhla rozsáhlá kampaň násilí proti polským civilistům.
Nešlo jen o ozbrojené střety nebo útoky na vojenské cíle. Terčem se stávali také lidé, kteří se nemohli účinně bránit: rodiny, ženy, děti a starší obyvatelé vesnic.
Právě do této vlny násilí patřil i útok na Wolę Ostrowieckou a sousední Ostrówki.
(Historické zdroje: Institut národní paměti Polska, studie o zániku Ostrówek a Woli Ostrowiecké).
30. srpna 1943
Za úsvitu 30. srpna 1943 obklíčily oddíly UPA a někteří obyvatelé okolních ukrajinských vesnic Wolu Ostrowieckou a Ostrówki. Útočníci uzavřeli únikové cesty a obyvatele shromažďovali na školních prostranstvích pod záminkou setkání, při němž jim měly být sděleny důležité informace.
Následovalo hromadné vraždění. Kdo má na to žaludek, na následky se může podívat zde.
V Ostrówkách byli muži odváděni do budov a zabíjeni po skupinách. Další obyvatelé, včetně žen, dětí a starých lidí, byli zavíráni do budov, kde byli vražděni nebo zahynuli při jejich zapálení.
Ve Wole Ostrowiecké se odehrával podobně děsivý scénář. Muže odváděli do hospodářských budov a zabíjeli. Ženy s dětmi a starší lidé byli zavíráni do školy a dalších budov, které útočníci zapalovali.
Podle údajů polského Institutu národní paměti bylo ve Wole Ostrowiecké zavražděno 581 Poláků a sedm ukrývajících se Židů. V nedalekých Ostrówkách zahynulo nejméně 474 Poláků.
Celkem tedy šlo o více než tisíc zavražděných lidí ve dvou sousedních vesnicích během jediného dne.
Čísla jsou děsivá sama o sobě. Ještě děsivější je ale uvědomění, co ve skutečnosti znamenají. Každé číslo představuje jednoho člověka. Někoho, kdo měl jméno, rodinu a vlastní život. Někoho, jehož smrt změnila život dalším lidem, kteří ho znali a milovali.
A za těmi více než tisíci oběťmi stály stovky příběhů, z nichž mnohé už nikdy nikdo nedokázal úplně rekonstruovat.
(Historické zdroje: Institut národní paměti Polska, „Zamordowani, bo byli Polakami“; kalendárium Edukace IPN k 30. srpnu 1943).
Nebyla to jediná vesnice
Wola Ostrowiecka a Ostrówki nebyly ojedinělým případem. V roce 1943 zasáhla Volyň rozsáhlá vlna útoků na polské obyvatelstvo. V řadě vesnic byli civilisté vražděni a jejich domovy vypalovány. Mnozí přeživší museli uprchnout a zanechat za sebou všechno, co do té doby považovali za svůj domov.
Dalším tragickým příkladem jsou Lipniki, polská kolonie, na kterou zaútočily oddíly UPA v noci z 25. na 26. března 1943.
Před válkou šlo o fungující vesnici se školou, spolkovým životem, obchody a hospodářstvími. V noci útoku ji napadly ozbrojené skupiny čítající podle historických údajů přibližně 100 až 150 mužů. Útok vedl Ivan Lytvynčuk, známý pod přezdívkou Dubový.
Při masakru zahynulo přibližně 180 lidí. Mezi oběťmi byli vedle Poláků také čtyři Židé a jedna Ruska.
I zde se opakoval stejný tragický motiv - obyčejná vesnice, jejíž obyvatelé se během několika hodin stali oběťmi násilí, kterému neměli šanci se ubránit.
Historikové dokumentují také případy jednotlivých rodin, jejichž osudy připomínají, že volyňské násilí nebylo jen tragédií anonymních davů.
Polský Institut národní paměti například připomíná Anastazju Waleczekovou, která byla 30. srpna 1943 zavražděna ve Wole Ostrowiecké společně se svými syny Edwardem a Janem. Její fotografie se dochovala díky příbuzné obětí, Bożeně Waleczekové-Krajewské.
Tři lidé. Jedna rodina. Tři zmařené životy.
Jejich příběh je jen jedním z mnoha, které se historikové snaží zachránit před zapomněním.
Když po lidech nezůstane ani vesnice
Dnes už Wola Ostrowiecka ani Ostrówki neexistují jako někdejší živé vesnice. Po vraždění byly jejich domy vypleněny a vypáleny. Zbytky zástavby postupně zmizely a na místě někdejších domovů se rozprostírají pole a louky.
Člověk, který by se tam ocitl bez znalosti historie, by jen těžko poznal, že zde kdysi stály domy, v nichž se vařilo, slavily narozeniny, rodily děti a plánovala budoucnost.
V letech 1992, 2011 a 2015 proběhly v oblasti Ostrówek a Woli Ostrowiecké exhumační práce, při nichž byly nalezeny ostatky stovek zavražděných lidí. Jejich výzkum umožnil oběti důstojně pohřbít a přiblížit jejich příběhy dalším generacím.
Ani tím však práce neskončila. Část obětí zůstávala dlouho neidentifikovaná a další ostatky čekaly na nalezení a důstojné uložení.
Nebyla to však jen UPA
Volyň za druhé světové války nebyla místem, kde by vraždila pouze UPA. Tento kraj se ocitl v sevření několika brutálních konfliktů, v nichž civilisté dopláceli na nacistickou okupaci, sovětskou moc, nacionalistické násilí i ozbrojené střety.
Německé okupační jednotky a jejich pomocníci vraždili Židy, Poláky, Ukrajince i další obyvatele, sovětské represivní složky zatýkaly, deportovaly a likvidovaly skutečné i domnělé odpůrce režimu a oddíly UPA páchaly masové vraždy polských civilistů. Tragickým symbolem německého násilí se stal také Český a Ukrajinský Malín na Volyni, které německé jednotky 13. července 1943 vypálily a jejichž obyvatelé byli povražděni. Volyň tak nebyla jen dějištěm jednoho masakru nebo jediného konfliktu. Byla krajem, kde se střetávaly totalitní režimy, nacionalistické ambice a ozbrojené skupin
Na odkazu ZDE si můžete poslechnout vyprávění Čecha rozeného na Volyni,pana Vladimíra Šotoly, který popisoval své vlastní zážitky té doby.
Na závěr zůstává fotografie
Vraťme se ještě jednou k rodině Jesionczakových.
Neznáme všechny jejich osudy. Nevíme, na co jednotliví členové rodiny mysleli ve chvíli, kdy vznikl jejich snímek. Nevíme, jaké měli plány ani co by dnes chtěli říct lidem, kteří se na fotografii dívají.
Víme však, že fotografie vznikla před tragédií. A víme, že podle polského Institutu národní paměti nikdo z lidí na ní zachycených nepřežil útok na Wolę Ostrowieckou.
To samo o sobě stačí k tomu, abychom se na ten snímek dívali jinak.
Možná právě proto jsou některé staré fotografie tak důležité. Zachycují okamžik, kdy budoucnost ještě existovala. Kdy lidé ještě nevěděli, že se stanou oběťmi událostí, které budou historikové zkoumat i po desítkách let.
Dnes už jim nemůžeme vrátit život. Můžeme ale zachovat jejich jména, hledat pravdu o jejich osudech a odmítnout, aby se jejich smrt stala jen dalším zapomenutým číslem.
*
Zdroje použité k tvorbě tohoto článku:
Institut národní paměti Polska (ZDE)
Institut národní paměti Polska (ZDE)
Institut národní paměti Polska (ZDE)
Institut národní paměti Polska (ZDE)
Paměti národa (ZDE)
Wikiepdie (ZDE)
