Článek
Od detailního popsání místa po zapomenutí jména
Návštěvu u babičky s dědou mám moc ráda. Než jim zaklepala na dveře ta devadesátka, byli dost vitální, obdivovala jsem, co všechno zvládnou. Ano, měli sice bolesti kloubů, nohy a záda se ozývaly, ale stále zvládali poměrně hodně věcí. Kdekdo jim toto mohl závidět. A co teprve jejich paměť. Sice zapomínali občas, kdo se jak jmenuje, kam co dali nebo co řekli, ale to se nestávalo často a oba byli smíření s tím, že zkrátka zapomínání k jejich věku patří a není to zatím tak hrozné. Někdy jsem se až styděla, když jsem viděla, co si pamatují, zatímco já si musím psát vše na papírky a jsem v háji, pokud je ztratím (občas i ten kalendář v mobilu nic nepřipomene).
Hodně v oblibě mají hraní Žolíků, nebo Člověče, nezlob se. Přiznám se ale, že občas jsem byla zvědavá, co si pamatují ze vzdálené minulosti, takže jsem přinesla i vědomostní hru Česko, otázky a odpovědi. A to vám můžu říct, mohla jsem se hanbou propadnout. Já byla ráda, když jsem uhodla rubriku Kultura a Různé, ale babička s dědou s přehledem zvládali jak Geografii, tak Přírodu, Sport, Historii a i ostatní. Sice při dotazu na jméno něčeho konkrétního se babička nevzpomněla, ale dokázala třeba říct, kde přesně je ten dům, na který se autoři hry ptají, kudy se k němu jde a co bylo naproti, když stál tam, kde si ho pamatovala. Babička s dědou v mládí rádi cestovali, takže toho hodně prošli a viděli. Navštívili i jiné kontinenty, takže jsem lehce záviděla. Ale pamatovat si detaily, co kde stojí, jak to tam vypadá, to mi sklaplo. Babička vždy zanadávala, že jí je to na nic, že ví ty detaily, když neví to jméno budovy. A vždy, když otočila kartu a přečetla si správnou odpověď, tak zahubovala ,,ježíš, no jasně, že je to tohle.. to jsem blázen“. Babi, co já bych dala za to, vědět aspoň ty detaily. A dnes vím, že tohle bylo to nejmenší.
Časem se omezily vědomostní hry a hrály se jen karty, ať už Žolíky nebo Prší, popř. Člověče, nezlob se. Už ale i u karetních her bylo potřeba babičce připomínat, jak se to hraje, protože byla zmatená a nevěděla. Jasně, měla svůj věk, nikdo jí nemohl nic vyčítat. Teda aspoň my, mladší členové rodiny. Děda měl svou představu a babičce občas předhazoval, že není možné, že neví, jak se daná hra hraje a ať neblbne. I když jsem se babičky zastávala, bylo vidět, že ji to mrzí. Těžko říct, zda to, že jí paměť vynechávala nebo to, že děda jí spílal, že si nepamatuje postup u karetní hry, kterou třeba hrála předchozí den se sousedem. Sám občas připomínal, že babička zapomíná, ale s ním to bylo stejné. Sice si pamatoval postup u her, ale často zapomněl, že vlastně něco už říkal, takže jsem si navykla, že spoustu věcí jsem v deseti minutách slyšela asi desetkrát. Děda se někdy sám utnul, jindy se jen ujišťoval, a pak zahartusil, že to už vlastně říkal a že ,,blbne“.
Bylo smutné vidět, jak se jim postupně paměť zhoršuje, ale patří to k věku a oba vědí, že s tím nic neudělají. Hodně využívají kalendář, kde mají poznačená jména, svátky a narozeniny, takže o tom mají celkem přehled, pokud se do toho podívají. Je pro ně ale dost zničující, když si uvědomí, že se často ptají na věci, které by si dle svého názoru měli pamatovat a vůbec o tom nemají potuchy (babička ráda mluví o hercích, kteří hrají v seriálech, ale vždy ji štve, že si nevzpomene, jak se jmenují, i když by vám do detailu mohla říct, jak vypadají). Dědu pro změnu rozčiluje, že něco udělá a za chvíli si nepamatuje, že to udělal a chce to udělat znovu. A zkuste je utěšit, nevíte jak. Také je hodně štve, že zapomenou, kam dali nějakou důležitou věc, a pak ji najdou později.
Ilustrační obrázek
A kdo je tvoje maminka?
Babička se snaží bojovat s pamětí pomocí křížovek, velice ráda luští, takže dostává menší křížovky v knížkách, kde jsou sbírky nejrůznějších témat s luštěním, děda pro změnu rád škrtá v osmisměrkách. Jenže ani u tohohle nechcete strávit v 90 letech každou minutu, takže babička si k tomu ráda počte v přírodopisných knížkách, děda si zase dopřeje vědecký oddych u časopisů typu Enigma, Epocha. Ale ani takové věci paměť nezachrání a fakt, že se bude s přibývajícím věkem zhoršovat je něco, co si prostě nechcete připustit, i když víte, že se tomu nevyhnete.
Při jedné z návštěv děda poklízel v ložnici, chtěl se trochu hýbat, aby mu neochably nohy. Ačkoliv jsem namítala, že může sedět u stolu a dělat něco méně namáhavého (ono vstát od stolu je pro něj taky těžší, nerad se s tím smiřuje, ale stále si chce dokázat, že se zvedne, takže ani nechce žádnou pomoc), rád si dělá věci po svém, takže se pouští i do náročnějších věcí. Babička seděla u stolu, a zatímco já jsem připravovala hru, rozhodla se, že pro něco dojde. V půlce zvedání si opět postěžovala na svou paměť a než jsem se nadála, zeptala se mě: ,,Evičko, kdo je tvoje maminka?“ Přiznám se, že v tu chvíli jsem byla zaskočená otázkou, takže jsem na babičku asi vteřinu jen koukala a pro jistotu jsem se ptala, jestli se mě ptá na jméno mé maminky. Když mi mou domněnku potvrdila a já jí řekla jméno své mamky, babička zavrtěla hlavou, že to s ní už opravdu není možné. Než jsem našla nějaká slova na povzbuzení, babička se mě ještě zeptala, zda jsem jediná Evička v rodině, jestli není ještě jedna starší Evička? Byla přesvědčená, že v rodině je ještě Eva, o tři roky starší. V klidu jsem odpověděla, že žádná jiná Eva se v rodině nevyskytuje, mám bratra Patrika, který je o tři roky starší a má manželku Denisu. A moje sestřenice Kateřina je o 10 let mladší ode mě. O nikom jiném nevím. Babička vážně zakývala hlavou a asi o 2 minuty později mi řekla: ,,Ježiš, Evičko, vždyť já vím, že žádná jiná Eva není. Já se zblázním, už říkám nesmysly“. Vysvětlovat, že za to nemůže, nemá smysl. Bylo mi jí v tu chvíli hrozně líto. Takový ten pocit, když jste mimo, na něco se zeptáte a hodně rychle vám za chvíli dojde, že jste se ptali na úplnou blbost. Ještě se k tomu napomenete. Vidíte sami na sobě, že vám ta paměť selhává. A nemůžete nic.
Po téhle návštěvě jsem jen přemýšlela nad tím, jak se babička musela cítit, když jí došlo, na co se ptala a když sama sebe zarazila. Přemýšlela jsem, jestli já budu taková v 90 letech, pokud se jich dožiji. Vím, že se babičce a dědovi bude paměť zhoršovat víc a víc. A můžu jen doufat, že to zhoršování nebude tak kruté, nebo že si ho aspoň nebudou tolik uvědomovat.
Zdroje:
Zkušenost autorky
