A proto se, děti, učte, ať takto nedopadnete! Není toto přehnané vůči některým zaměstnáním?

V dětství to nejspíše jsou kosmonauti, lékaři, policisté, záchranáři. Postupně se plány mění a sny se promění na obchodníka, učitele, cestovatele, možná IT, anebo pracovníka u aut. Představy dětí jsou často rozmanité. Většina z nich se snaží přiblížit tomu, co dělají rodiče. Chápu, že lékařská profese je pro děti lákavá, vidí prestiž, vidí, že lékař je prostě ,,někdo“. Někdo, kdo má zřejmě dost peněz, ale také spoustu zodpovědnosti za lidské životy, což by málokdo unesl.

Zato jiná zaměstnání takovou prestiž nemají a nejsou pro rodiče potomků tak lákavá, aby je nechali stát se tím něčím, čím ,,díru do světa neudělají“. Častokrát jsem slyšela v obchodě malé děti, jak mluví s rodiči o zaměstnání a ptají se, co to vlastně dělá paní za kasou (líbí se jim kódování zboží). Rodiče jim to krátce vysvětlí tím, že jsou to prodavačky, které jim namarkují zboží a přijmou od nich peníze. A když se děti zasní, že by to též v budoucnu chtěly dělat, dostane se jim odpovědi, že ,,se mají učit, ať tak nedopadnou“.

Což mě vede k ke dvěma myšlenkám – první z nich – je snad prodavač/ka (chcete-li dnešní terminologií, tak prodejní asistentka) něco podřadného? Sice jsou dnes všude možně samoobslužné kasy, ale když technika selže, bez prodavačů si nenakoupíme. Druhá z myšlenek – i kdyby člověk vystudoval maturitní obor, popř. vysokou školu, nikdy nemá jistotu, že se uchytí v dané oblasti a může pracovat na pokladně v supermarketu.

Kdysi jsem na základní škole, někdy asi ve třetí třídě měla napsat, kde bych ráda pracovala. Neměla jsem vůbec ponětí a přemýšlela jsem, co by se mi líbilo. Měla jsem v té době ráda květiny, líbily se mi hlavně ty, které už byly svázané a byla radost se na ně podívat. Proto jsem si řekla, že bych ráda byla květinářkou. Ovšem, když jsem to doma řekla, okamžitě to bylo shozeno ze stolu se slovy, že je nutné mít aspoň maturitu, tady bych měla výuční list. Navíc bych se neuživila. Přiznám se, že v té době jsem neměla ponětí, kolik má květinářka mzdu, viděla jsem jen ty kytičky. No dobře, květinářka tedy jde stranou. Pak následovala kadeřnice. Tady mě inspirovaly televizní pořady, kdy přijde téměř neumytá a neučesaná paní do kadeřnictví, následují zrychlené záběry barvení, mytí a stříhání a ke konci je před obrazovkou úplně jiný člověk. Opět ale kadeřnice byla s výučním listem a to neexistovalo, byla potřeba aspoň maturita.

Dnes vím, že by šlo obojí, maturita se dá vždy dodělat nástavbou, člověk může vystudovat ještě něco jiného a s původně vyučeným oborem si třeba přivydělat. Ovšem i když existují tyto možnosti, stále slýchávám v okolí reakce rodičů na dotazy dětí ohledně daných zaměstnání, kromě vysvětlení, co dotyčný/á dělá, ,,A proto se uč, ať takhle nedopadneš.“ Je mi pak dost líto prodavačů, kteří jsou svědky této odpovědi. Sebevědomí jim to asi musí pěkně srazit. Přitom je to důležité povolání jako každé jiné. Bez prodavačů by daný obchod nefungoval. Bez květinářek by nebyly uvázány nádherné kytice. Bez kadeřníků/nic by se nevykouzlil vhodný účes na ples/svatbu/společenskou událost. Chápu, že některé profese mají více zodpovědnosti, ať už lékař, řidič, nebo pilot. Myslím si ale, že není nutné ,,shazovat“ ty, pro některé, méně prestižní profese.