Paraceratherium: zapomenutý obr, který byl největším savcem na souši a vážil přes 15 tun

Představte si zvíře tak obrovské, že když se postavilo, mohlo sežrat listí z vrcholků stromů, kam dnes nedosáhne ani žirafa. Zvíře, které vážilo víc než deset tun, mělo krk jako jeřáb a tělo velké jako autobus. Takový byl Paraceratherium – největší suchozemský savec, jaký kdy na Zemi žil. A přesto o něm víme překvapivě málo. Zmizel dávno předtím, než se objevil člověk, a po sobě zanechal jen pár kostí, prach a tichý příběh o tom, jak i ti největší mohou zmizet beze stopy.

Paraceratherium žilo přibližně před 34 až 23 miliony let, tedy v období oligocénu.
Svět byl tehdy jiný – Afrika ještě nebyla spojena s Asií, Evropa byla souostrovím a klima planety bylo teplé a suché, ideální pro rozlehlé stepi a polopouště. A právě tam, v krajině plné nízkých stromů a řídké vegetace, se pomalu pohyboval obr, který se stal legendou paleontologie.

Jméno Paraceratherium znamená doslova „příbuzný nosorožce“, a to není náhoda.
Patřil totiž do stejné čeledi jako dnešní nosorožci (Rhinocerotidae), i když neměl rohy a jeho tělo vypadalo spíš jako něco mezi velbloudem a slonem. Jeho lebka byla až 1,3 metru dlouhá, tělo měřilo až 8 metrů a výška v kohoutku mohla dosáhnout přes 5 metrů. Odhady váhy se pohybují mezi 10 a 20 tunami – zhruba jako dva dnešní sloni dohromady.

První kosti tohoto obra byly nalezeny v dnešním Pákistánu na začátku 20. století.
Britský paleontolog Clive Forster-Cooper si tehdy myslel, že jde o obřího nosorožce, a dal mu jméno Baluchitherium – podle oblasti Balúčistánu. Později se ukázalo, že jde o totéž zvíře, které už bylo popsáno pod jiným názvem Paraceratherium. A tak se dnes používá to druhé, i když staré jméno „baluchitherium“ zůstalo mezi lidmi populární.

Problém s tímto zvířetem je prostý: nikdy se nenašla kompletní kostra. Vše, co o něm víme, je složeno z nálezů z různých míst – z Číny, Mongolska, Kazachstánu, Tádžikistánu i Indie. Každý objev přidal kousek do mozaiky, ale nikdy ne celý obrázek. Paleontologové tak museli jeho podobu rekonstruovat z fragmentů: tady stehenní kost, tam lebka, jinde pár obratlů. A přesto, i z těch zlomků se dalo vyčíst, že to bylo zvíře naprosto výjimečné.

Představte si tělo jako sloní, ale štíhlejší, s dlouhým krkem, který mu umožňoval spásat větve vysoko nad zemí. Neměl rohy ani kly. Jeho hlava byla protáhlá, s velkými nozdrami vysoko na lebce – možná mohl trochu zvedat horní pysk, podobně jako dnešní tapír nebo nosorožec. Oči měl vysoko po stranách, takže měl široké zorné pole, a jeho dlouhé končetiny byly zakončené třemi prsty s masivními paznehty.

Byl to tichý obr. Živil se listy, výhonky a měkkou vegetací, kterou spásal z akácií, topolů a jiných stromů tehdejší Asie. Nejspíš měl pomalý metabolismus a dožíval se vysokého věku. Jeho velikost mu poskytovala téměř úplnou ochranu před predátory – žádný šelma té doby by na něj netroufla. Jediným skutečným soupeřem byla sucho a čas.

Paraceratherium nebylo zvíře jednoho kontinentu. Jeho pozůstatky se našly na obrovském území táhnoucím se od východní Evropy až po severní Čínu. V době, kdy žilo, se totiž Eurasie spojovala do jediného masivu a tvořila ideální prostředí pro putování velkých býložravců. Zvířata té doby byla v neustálém pohybu – migrovala za vodou, za zelení, za deštěm. Stejně tak i Paraceratherium – pomalu, jistě, s krokem, který otřásal zemí.

Jeho prostředí ale nebylo žádným rájem. Oligocén byl obdobím postupného vysychání a ochlazování. Tam, kde dřív rostly lesy, se začaly objevovat otevřené stepi. Paraceratherium sice bylo přizpůsobeno spásání stromového listí, ale když lesy ustupovaly, ztrácelo zdroj potravy. Bylo příliš velké na to, aby se přizpůsobilo jinému typu stravy. A právě v tom spočíval jeho osud.

O jeho chování se můžeme jen dohadovat, ale srovnání s dnešními velkými savci nám dává určitou představu. Zřejmě žil v malých skupinách – samice s mláďaty, zatímco samci byli spíš samotáři. Jeho dlouhý krk mu umožňoval dosahovat na koruny stromů, podobně jako dnešní žirafy, ale jeho tělo bylo mnohem mohutnější. Při pohybu zvedal hlavu vysoko nad okolní krajinu – z dálky mohl sledovat okolí a vyhýbat se nebezpečí.

Měl masivní kosti, které unesly jeho obrovskou váhu, ale podle tvaru kloubů se zřejmě pohyboval překvapivě lehce – něco jako pomalý klus, spíš než těžkopádné loudání. Zřejmě byl aktivní hlavně ráno a večer, kdy nebylo tak horko. Přes den mohl stát ve stínu stromů nebo u vodních toků, kde se chladil. A i když byl obr, musel pít často – jeho tělo potřebovalo obrovské množství vody.

Kolik přesně vážil, se nikdy s jistotou nedozvíme, protože žádná kompletní kostra neexistuje. Ale z odhadů vyplývá, že dospělý jedinec mohl vážit 15–20 tun, tedy víc než dnešní slon africký. Délka těla přesahovala 8 metrů a výška v kohoutku 5 metrů, přičemž hlava dosahovala výšky až 7 metrů – tolik, co druhé patro domu. Přesto se nejednalo o neohrabaný kolos.
Jeho končetiny byly dlouhé, rovné a zakončené pevnými prsty, takže dokázal urazit značné vzdálenosti. Jeho tělesná stavba ukazuje, že šlo o specialistu na otevřené, suché prostředí – zvíře, které se muselo pohybovat za potravou, často na velké vzdálenosti.

Paraceratherium zmizelo zhruba před 23 miliony let, na přelomu oligocénu a miocénu. Důvod? Změna klimatu. Země se ochlazovala, lesy mizely, rostla dominance trav a rozvíjela se nová skupina zvířat – první skutečné pasoucí se býložravce a predátoři schopní rychlého běhu. Svět se změnil z pomalé, listnaté krajiny na otevřenou savanu.

Obrovské zvíře, které potřebovalo jíst stovky kilogramů listí denně, už v takovém prostředí nemělo šanci. Možná se udrželo déle v izolovaných oblastech, kde zůstaly pásy zeleně – v Indii, Číně nebo na Kavkaze. Ale i tam ho postupně nahradili menší, pohyblivější býložravci, kteří lépe snášeli nové podmínky. A tak největší suchozemský savec všech dob odešel pomalu a bez svědků. Žádný asteroid, žádná katastrofa – jen tichý konec v prachu proměněného světa.

Dnes jsou jeho pozůstatky roztroušené v muzeích od Londýna po Peking. Když se podíváte na jeho lebku, máte pocit, že se díváte do tváře něčeho téměř mýtického – zvířete, které by mohlo existovat v době obrů, kdy po Zemi kráčely bytosti mimo lidské měřítko. A přitom šlo o tvora naprosto skutečného. Žádný dinosaurus, žádné fantazie – jen výsledek evoluce, která se na chvíli rozhodla zkusit, kam až může dojít.

Paraceratherium zůstává připomínkou, že příroda kdysi experimentovala s velikostí tak, jak si to dnes těžko dokážeme představit. A že i ten největší, nejsilnější tvor může zmizet, když se svět kolem něj změní.

Král doby ledové - lev jeskynní děsil první lidi, v ledu se našla jeho zmrzlá mláďata

Vlk jeskynní - tichý spojenec člověka z doby ledové a „bratranec“ vlků, z nichž vzešel pes domácí

Medvěd jeskynní - obr, který s lidmi soupeřil o jeskyně. Přežil silné mrazy, ale nezvládl oteplení

Homotherium - šavlozubá šelma, která lovila i ve smečce. Rychlá, nemilosrdná a smrtelně přesná

Zdroje:

https://www.stoplusjednicka.cz/nedavno-objevene-paraceratherium-bylo-jednim-z-nejvetsich-suchozemskych-zvirat

https://dinosaurusblog.com/2017/03/06/nejvetsi-nosorozec-vsech-dob/

https://www.nationalgeographic.com/science/article/the-last-of-the-rhinoceros-titans

https://zoom.iprima.cz/priroda/nejvetsi-savec-485468

https://www.fossilguy.com/gallery/vert/mammal/land/paraceratherium/index.htm

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/paraceratherium/