Článek
Představte si evropskou krajinu, kde se tráva ohýbá pod nápory větru a zmrzlá zem křupe pod nohama. Na obzoru se drží nízké zimní slunce, stáda pravěkých koní a sobů se přesouvají po širokých pláních a u ledových říčních koryt se povaluje žlutavá mlha. V tomhle světě se člověk – náš předek – rozhodně necítil jako pán tvorstva. Sdílel ho s tvorem, na kterého by si dnes troufl málokdo: s lvem jeskynním (Panthera spelaea, dříve Panthera leo spelaea).
Nebyl to žádný exot z africké savany, ale domácí šelma severu. Její pozůstatky nacházíme od Pyrenejí po Sibiř a východní Beringii. V evropských jeskyních ji lidé nejen malovali, ale také o ní vyprávěli, soudě podle drobných sošek a pečlivě uložených lebek. To není mýtus: člověk a lev jeskynní se opravdu potkávali – na stejných stezkách i u stejné kořisti.
Kostra lva jeskynního ve vídeňském muzeu
Byl předkem dnešních lvů?
I když nás to k tomu může svádět, faktem je, že lev jeskynní nebyl předkem dnešních lvů. Z genetických dat a srovnání kostí vyplývá, že lev jeskynní sice patří do „lví“ větve rodu Panthera, ale od předků dnešních lvů se oddělil dávno před poslední dobou ledovou – různé studie kladou rozchod někam mezi 1,2 a 0,5 milionu let v minulosti. Proto se dnes častěji uvádí jako samostatný druh (Panthera spelaea), ne jen poddruh moderního lva. Přejmenování je výsledkem genetických analýz staré DNA a řady morfologických znaků.
Rozšíření bylo překvapivě široké. Šlo o obyvatele otevřených, chladných krajin pleistocénu – stepí a tundro-stepí, kterým se přezdívá „mamutí prérie“. Evropa, sever Asie a východní okraj Aljašky: tam všude po sobě zanechal kosti, zuby a vzácně i měkké tkáně. Většina severoamerických „jeskynních lvů“ však patří jinému druhu (Panthera atrox), který žil dál na jih. V řadě zdrojů se však tyto dva druhy chybně zaměňují.
Větší, robustnější – ale ne obří monstrum
Na ilustracích bývá P. spelaea zobrazován jako kolos. Fakta jsou střízlivější: byl zřejmě o něco větší a robustnější než průměrný dnešní lev, hlavně v končetinách a hrudníku. Odhady hmotnosti se u samců obvykle drží v rozmezí zhruba 170–270 kg, výjimečné kusy mohly jít výš – ale „stovky navíc“ patří spíš do rekordních tabulek než do průměru. Délka těla bez ocasu mohla přesahovat dva a čtvrt metru, někdy i více; přesné hodnoty se liší podle použité metody přepočtu kostí na živé zvíře. Jisté je to hlavní: síla a krátkodobý výkon byly důležitější než vytrvalostní běh.
Lebka je širší, čelisti robustnější, špičáky srovnatelné s dnešním lvem. To všechno napovídá způsob lovu: přepad, rychlý nápor, zkrácený finiš. Otevřená krajina se dá využít líp, než se zdá – nerovnosti, mělčí sníh, okraje křovin, terénní zlomy nad říčními terasami. A když se to nepovede, ztratí se v bílém šeru, aby to zkusil jinde.
Ilustrační obrázek
Hříva? Nejspíš žádná – a není to jen estetika
Na jeskynních malbách z Chauvetovy jeskyně (staré přes 30 tisíc let) vypadají „lvi“ hladce, bez hřívy. Nejde o chybné nebo nedostatečné ztvárnění: pokud by pravěcí lidé viděli lva s bujnou hřívou, zcela nepochybně by ji zakreslili. Paleozoologové se v tomhle bodě shodnou, že samci lva jeskynního byli z velké části bez hřívy nebo měla velmi skromnou podobu. Proč? Nabízí se dva důvody.
Za prvé klima: hříva je výrazný tepelný izolant, ale v mrazech a při pohybu ve sněhu je zároveň přítěží – vlhne, namrzá, drží špínu i parazity. Za druhé sociální chování: u dnešních lvů hříva signalizuje kondici a chrání při soubojích samců. Jestliže u P. spelaea došlo k posunu v sociální struktuře (méně přímých soubojů samců, menší skupiny, častější osamělost), pak hříva nemusela být nutně vyhledávanou vlastností. Jde však jen o odhady podle nálezů a předpokládaného chování.
K barvě srsti máme nečekaně dobré indicie. U mumifikovaných mláďat ze Sibiře je patrná světlá, okrově žlutá srst s jemným pruhováním u mláďat – tenhle „dětský“ vzor známe i u dnešních lvů, jen rychle mizí. Dává smysl i v tundře: přerušované pruhy a skvrny lámou siluetu ve stínu trav a sněhových map.
Kresby v Chauvetově jeskyni
Co žral a jak lovil?
Tady jsou pro nás důkazem zuby a izotopy. Z opotřebení zubů a stop na kostech kořisti vychází, že hlavní složkou jídelníčku byli koně a sobi, lokálně i pižmoni, pratuři a podobná zvířata; u mláďat mamutů se počítá spíš s oportunismem (příležitostné přepady, zbytková potrava, mršina). Stabilní izotopy uhlíku a dusíku z kostí predátorů i kořisti to pěkně skládají dohromady: spektrum sedí na otevřenou step s migrujícími stády.
Lov probíhal zákeřným přepadem – podobně jako u moderních velkých koček. Jestli spolupracoval ve skupinách, je otázka. Jeskynní malby (Chauvet) ukazují scény s více lvy u téhož stáda; to může znamenat kooperaci, ale také prosté shromáždění u hojné kořisti. V některých nalezištích se navíc našly kostry s ohlodanými hranami, kde se uplatnily hyeny jeskynní – rivalové i příležitostní „dodavatelé“ potravy. Lev jeskynní bez rozpaků přebíral kořist a stejně tak o ni přicházel. Vrcholový predátor není jen lovec – je to i velmi kompetitivní oportunista.
Lidé ho znali. A zjevně ho neměli jen za hrozbu
Soužití s člověkem není hypotéza. V Chauvetově jeskyni je zobrazen do detailu, někdy i s přesvědčivou mimikou. Ve Švábské Albě v Německu – Hohlenstein-Stadel – byla nalezena proslulá socha „Lva-člověka“ (Löwenmensch) z mamutoviny, stará zhruba 40 tisíc let. Není to realistická miniatura, ale mýtus: lidské tělo s lvím obličejem, možná postava z příběhů, možná symbol síly, možná šamanská proměna. Přinejmenším to znamená, že lev pro lidi něco znamenal – nebyl jen „to velké zvíře, kterému je lepší se vyhnout“.
Z archeologických kontextů známe i uložené lebky velkých šelem. U medvědů jeskynních se podobné „aranže“ často vykládají rituálně; u lvů je výklad opatrnější, ale záměr je zjevný – lebka položená a přikrytá není odpad po večeři. Přímé doklady o tom, že lidé lovili lvi, existují, ale nejsou běžné; spíš to vypadá, že se obě strany obezřetně míjely. A když k přímému střetu došlo, výsledek nebyl vždy předem daný.
Proč zmizel?
Konec P. spelaea spadá do závěru pleistocénu, zhruba mezi 14–12 tisíci lety před současností (lokálně dřív). Oteplení a změna prostředí byl silný tlak: tundra ustupovala, postupovaly řídké lesy, stáda otevřené krajiny se ztenčovala nebo měnila migrační trasy. S tím se velký specializovaný predátor vyrovnává těžko. Rostoucí člověk (početností i dovednostmi) přidal další tlak – přímý lov kořisti i konkurence u mršin a doupat. Vymírání megafauny nebyla jedna velká rána, ale dlouhý součet malých nevýhod, které se najednou nasčítaly.
Genetická data z kostí říkají ještě jednu důležitou věc: nejde o skrytou linii moderního lva. Panthera spelaea nevytvořila dnešní euroasijské populace lvů, nepřežila v nějaké postranní větvi; zmizela i s celou svou evoluční větví. Co máme, jsou zkameněliny, otisky v umění a několik zmrzlých těl mláďat ze sibiřského permafrostu.
Zmrzlá mláďata jako naděje na vzkříšení?
V Jakutsku se v posledních letech našlo několik fantasticky zachovaných mláďat lva jeskynního, vytažených doslova z ledu – i s orgány, srstí, vousky. První dvojice (přezdívaná Uyan a Dina) byla oznámena v roce 2015. Další dva nálezy – Boris a Sparta – následovaly; Sparta (publikovaná v roce 2021) bývá označována za nejlépe zachované pleistocenní mládě šelmy, stáří přibližně 28 tisíc let. U „Borise“ vycházelo stáří kolem 43 tisíc let. Těla ležela v zasypaných norách nebo sněhových kapsách – pravděpodobně zahynula krátce po narození a okamžitě zamrzla. Pro vědu neocenitelné: histologie tkání, paraziti, srst, žaludeční obsah, mikrobiom, a hlavně DNA (i když roztříštěná).
Ta poslední věta svádí k otázce: „A co klonování?“ V současném stavu techniky je to spíš představa než plán. Staré DNA je rozlámaná, kontaminovaná a i kdyby se genetická „díra“ vyplnila sekvencemi moderního lva, vznikl by hybrid, ne „znovuzrozený“ P. spelaea.
Nalezené mládě nazvané Sparta
Jak vypadal jeho den?
Jistotu nemáme, ale obrysy dne se dají poskládat: střídání aktivního pohybu a šetření energií, lov v konkrétním denním čase, kdy se kořist přeskupuje (soumrak, svítání), efektivní využívání směru větru a terénních nerovností. Zuby lovce prozrazují, že kosti spíš nelámal – nebyl to „kostní drtič“ jako hyena. Na kořisti najdeme typické znaky velké kočky: hluboké vpichy špičáků v místech, kde drží dobrý úchop a rychle přeruší krevní oběh. Mimo „lovné dny“ možná přebíhal dlouhé vzdálenosti za stády – ale spíš po etapách než v jednom kuse. Všechno, co šetří kalorie, se počítá.
Sociální struktura? Mohlo jít o malé rodinné skupiny (samice s mláďaty, dočasné party), samci častěji sami. Je to odhad na základě dosavadních nálezů, malby neukazují hřívy a osteologie nepřekvapuje častými stopami po soubojích samců, jaké u „hřivnatých“ lvů vídáme.
Co po něm zůstalo?
Především otisk v lidské paměti. V době, kdy se rodilo pravěké evropské umění a mýty, byl lev jeskynní konkurentem i „modelem“. Úcta i opatrnost. Je docela pravděpodobné, že dávné „příběhy o proměnách člověka ve zvíře“ mohli mít souvislost s touto kočkovitou šelmou. A z hlediska vědy? Zůstala nám evoluční lekce, že i velmi úspěšná, široce rozšířená šelma může během pár tisíc let zmizet, když se prostředí změní a konkurent (člověk) začne zabírat stejné ekologické niky.
Zdroje:
https://www.thoughtco.com/cave-lion-1093066
https://www.livescience.com/mummified-cave-lion-cubs-ice-age-siberia
https://www.stumpcrosscaverns.co.uk/britain-s-stone-age-animals-the-cave-lion
https://edition.cnn.com/2021/08/05/world/frozen-cave-lion-cubs-siberia-scn
https://www.bbc.co.uk/newsround/58214542
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/near-perfect-cave-lion-cub-corpse-found-siberian-permafrost-180978403/
https://www.zin.ru/Labs/theriology/staff/baryshnikov/references/baryshnikov_boeskorov_2001.pdf
https://instonefossils.com/products/russian-cave-lion-panthera-spelaea-skull-russia
https://2024.sci-hub.se/6896/df7aa7c1eeacaa8227eaeae147894871/sabol2018.pdf
