Článek
Žralok, orel a manta jako jedno tělo v období křídy
Tato trojkombinace v jednom provedení zní poněkud zvláštně. Ovšem v dobách období křídy to nic zvláštního nebylo. Mořskými hlubinami se opravdu proháněl tvor, který tyto tři tvory připomínal. Zadní část těla byla jako dělaná na žraloka, postranní ploutve by člověk připsal mořskému orlovi a předek byl jasný rejnok. A toto vše byl opravdu křídový žralok.
Aquilolamna milarcae žila v období pozdní křídy, které se datuje zhruba do doby před 95 miliony lety. Obývala mělké teplé moře v oblasti dnešního Severního Mexika, které tehdy bylo bohaté na plankton, korálovité plošiny a spoustu mořské fauny, zahrnující Mosasaury, rané žraloky a hlavonožce. V roce 2001 byly objeveny fosilie velice dobře zachovalé kostry tohoto živočicha, o kterém si tak mohli vědci udělat lepší představu.
Tělo Aquilolamny milarcae na délku měřilo 1,65 cm. Zato rozpětí prsních ploutví dosahovalo až 190 cm. Vážila několik desítek kilogramů. Ačkoliv tento mořský zázrak působil kvůli žraločímu vzhledu jako křídový dravec, její potravu pravděpodobně spíše představoval hlavně plankton. Při pohybu, kdy ,,klouzala“ vodou, mohla buď filtrovat potravu, anebo použila kombinace filtrace a aktivního nasávání. Možnost, že kromě planktonu jí jako potrava posloužili i menší hlavonožci a jiné ryby je spíše nepodložená hypotéza.
Aquilolamna milarcae - ilustrace
Ve společnosti žraloků a jiných tvorů
Mořský život byl v období pozdní křídy bohatý faunu. Mimo tohoto křížence zde žili také raní žraloci, kostnaté ryby a plazi z rodu mossasauridae. Ti a větší žraloci představovali pro Aquilolamnu velkou hrozbu. Ona sama pro změnu byla postrachem pro populaci planktonu nebo larvální stadium ryb.
Její tělo ji před predátory neochránilo, zato dokázala být ve vodě velice rychlá a obratná, navíc díky svým ploutvím mohla rychle klesat a stoupat, čímž velice rychle ,,rozmluvila“ případným pronásledovatelům, že stojí za to se pustit do pronásledování. Kromě toho nebyla natolik velká, aby mohla pro větší dravce představovat větší a chutnější kořist, moc by z ní neměli, takže by to znamenalo zbytečně vynaložené úsilí na její pronásledování. Asi jako kdyby se dnes rozhodovala kosatka, jestli bude lovit makrelu. Moc toho z ní mít nebude.
Přestože nebyla lákadlem pro dravce a nevyhubili ji, za jejím postupným zmizením z ,,povrchu mořského“ stojí několik pravděpodobných faktorů. Jedním z nich je zřejmě změna mořských proudů, pokles kyslíku a teplotní výkyvy, na což byla citlivá a nedokázala se tomu přizpůsobit. Mimo to se objevovaly nové druhy žraloků, které se přizpůsobily více životním podmínkám a představovaly tak významný zásah do života Aquilolamny, která flexibilně nereagovala na možnou změnu potravy. Dalším důležitým faktorem byla nízká porodnost. Jelikož toho o životě tohoto tvora není moc známo a to, co se svět dozvěděl, bylo díky objevení jediné fosilie, neví se, jak a zda pečovala o mladé a lze o tom jen spekulovat. Je pravděpodobné, že měla malý počet mláďat a již z minulosti je známo, že živočichové s nízkou frekvencí porodnosti vyhynou daleko rychleji.
Ačkoliv Aquilolamna byla neskutečně zajímavý tvor, z dnešních tvorů není nikdo, kdo by jí byl příbuzným. Byla přírodním experimentem, který byl ukončen a nic na něj nenavazovalo. Ovšem po ekologické stránce je tu hned několik živočichů, kteří převzali později její roli. Ať už jde o samotnou mantu, rejnoka nebo filtrujícího žraloka.
Je neskutečné, co všechno dokázala v minulosti příroda stvořit, co v pravěkých dobách existovalo. Něco děsí člověka více něco, na něco jen fascinovaně hledí. A za mě osobně by právě na Aquilolamnu milarcae spousta lidí s nadšením hledělo.
Článek byl sepsán na základě následujících zdrojů a osobním názoru autorky
Zdroje:
