Medvěd jeskynní - obr, který s lidmi soupeřil o jeskyně. Přežil silné mrazy, ale nezvládl oteplení

Když si představíte Evropu v době ledové, možná vám v hlavě naskočí představa mamutů a sobů v ledové krajině. Ale také si lze představit trochu jiné prostředí - krasovou jeskyni, na zemi žlutavý prach, mezi ním oblé kotníkové kosti, zuby jako matné oblázky, rozpadlé obratle. Tady kdysi ležel medvěd jeskynní (Ursus spelaeus) a je jich tu celý hřbitov. Generace, které sem chodily spát, když se příroda doby ledové ukládala ke spánku. Některé se už neprobudily.

Nebyl to medvěd s povahou útočného kolosu. Spíš tvor, který se řídil rytmem střídání teplejších a chladnějších období a měl rád tuto pravidelnost. Když však došlo k narušení tohoto rytmu, začal boj o existenci.

Rozměry se od místa k místu liší, ale rámcově platí: dospělí samci běžně přes 500 kg, výjimečně i výrazně víc; samice lehčí, ale pořád to byli obři. Na lebce si můžete všimnout vysokého čela a krátkého čenichu, širokých čelistí a mohutných žvýkacích svalů. Není to náhoda - zuby mají opotřebení, jaké se dá čekat u živočicha, který drtí tuhé rostliny, byliny, kořínky. Dlouho se vedly spory, jestli nebyl masožravější; stabilní izotopy (dusík, uhlík) ale mluví jasně: převažovala rostlinná strava. Ano, mršinu nebo hmyz neodmítl, ale v základu to byl býložravec.

To vysvětluje, proč vypadal tak těžkopádně a proč potřeboval léto, které bylo „plodné“. Bez kvalitní vegetační sezóny - bez času, kdy se dá nashromáždit tuk - neměl šanci přečkat temnou zimu.

Většina zvířat doby ledové jeskyně využívala nanejvýš jako úkryt. Medvěd jeskynní v nich žil sezónně. Na podzim zalezl do doupěte hluboko v horském masivu a hibernoval. Zima mohla trvat půl roku; jeho tělo zpomalilo dýchání i tep, žilo z tuku a šetřilo každou kalorii. Pokud léto nepřálo a zásoby byly malé, neprobudil se. Proto nacházíme celé kostry v přirozených polohách, někdy i samice s mládětem. Žádné drama, žádný predátor - jen prosté vyčerpání organismu, který se dostatečně nepřipravil.

Pozůstatky se nacházely v  Drachenhöhle v Rakousku, Bärenhöhle v Německu, Medvědí jeskyně v Polsku, u nás Šipka u Štramberku, Moravský kras (Sloup–Šošůvka, Pekárna, Výpustek), Chýnovská jeskyně. Nálezy jsou tak početné, že se z medvěda jeskynního stal nejlépe „zdokumentovaný“ obyvatel pleistocénní Evropy. Z jeho kostí se dá číst skoro všechno: věk, rytmus růstu, i to, že hibernace zanechává v kostech sezónní „podpis“ - změny hustoty tkáně vypadají jako letokruhy.

Jeho svět nebyl nekonečný sněhový koberec bez života. Říkáme mu mamutí step - mozaika tundro-stepních plání, kde se na jaře rozvinula vegetace, v létě zesílila a na podzim zase všechno ztichlo. Pro býložravce ideální, pokud trvá rytmus: jaro–léto–podzim–zima. Medvěd jeskynní byl mistr rytmu. Připrav se, přiber, zalehni, vyčkej, vstaň, spásej. Opakovat.

A v tom je i háček: čím specializovanější je životní strategie, tím je zároveň křehčí. Stačí pár sezon „mimo normál“. Když se posunou srážky, zkrátí léto, když se promění skladba rostlin, začne to drhnout. Přidejte si k tomu konkurenci o jeskyně a člověka, který do těchto prostor přinesl oheň, a máte problém, co nemá jednoduché řešení. Alespoň ne pro medvěda.

Neandertálci i raní Homo sapiens narazili na medvědy jeskynní v jejich vlastním světě. V některých jeskyních se vrstvy ohnišť střídají s vrstvami medvědích kostí. Někde jsou lebky položené na kamenech, jinde kosti přerovnané, jako by jim člověk dával rituální řád. V Chauvetově jeskyni jsou malby medvědů s takovou pozorností k detailu, že to nevypadá na ztvárnění legendy, ale na pozorování opravdu zblízka.

Lovili je lidé cíleně? Méně, než se dřív myslelo. Lov „spící hory“ není dobrý nápad, pokud nemáte zaručený úspěch a pokud v jeskyni není kam uhnout. Vyrušení při hibernaci ale stačí: ztracená energie se už v zimě nevrátí. A jak lidí přibývalo a jeskyně se měnily v přístřešky, medvědům mizela bezpečná místa k zimnímu spánku. To je jakýsi „měkký“ tlak, který se špatně vědecky měří, ale v konečném důsledku medvědům uškodil víc než občasné lovy na medvěda.

Medvěd jeskynní je samostatná větev rodu Ursus, ne jen „větší hnědý“. Rozchod s hnědým medvědem vychází z genetických dat na více než milion let do minulosti. Zajímavé je, že Evropa nebyla homogenní: v pozdním pleistocénu tu vedle „klasických“ populací Ursus spelaeus postupně pronikla východnější linie (často označovaná jako Ursus ingressus), která obsadila část střední a jihovýchodní Evropy. V terénu to poznáte podle detailů lebky a mitochondriální DNA; laikovi to splývá, ale pro paleontology je to důležité: ukazuje to, že medvědi migrovali a reagovali na změny klimatu podobně jako kopytníci.

Zuby vypovídají o jídelníčku. Široké stoličky, plochy obroušené jako mlýnské kameny, minimum řezných stop po „masité“ stravě. Izotopy doplňují obraz: nižší hodnoty dusíku než u šelem znamenají nízké postavení v trofickém řetězci - tedy hlavně rostliny. A pak tu je histologie kostí: pravidelné „zimní pruhy“ v mikroskopu, důkaz, že hibernace nebyla mýtus, ale tvrdá fyziologie.

Geneticky se navíc zdá, že část jeskynní linie „přetekla“ do hnědých medvědů (introgrese), takže drobné fragmenty jejich DNA dnes přežívají v medvědech, které potkáte v Karpatech nebo v Alpách.

Je až neuvěřitelné, jak součet malých nevýhod porazí i tvora, který zvládl mráz. Zhruba 24–23 tisíc let před naším letopočtem (vrchol posledního glaciálního maxima) se zkrátila vegetační sezóna a změnila skladba rostlin. Efektivita „medvědího zemědělství“ se rapidně snížila. Zároveň houstla síť lidských tábořišť, jeskyně se obsazovaly, zvyšoval se nepřímý stres (vyrušování, konkurence o bezpečná doupata). Plodnost medvědů je obecně nízká - samice nerodí každý rok, mláďata rostou pomalu. Jakmile tuhle rovnice vychýlíte o pár procent, populace začne významně klesat.

Není pravděpodobné, že by šlo o jednorázovou katastrofu. Spíš dlouhé vymírání. Regionálně přežívali déle (Alpy, Karpaty), ale trend byl všude stejný. A když se po poslední velké zimě Evropa začala „zelenat“, byl svět pro specialistu na tundro-step jednoduše příliš jiný, než aby v něm zvládl přežívat.

Zdroje:

https://www.thoughtco.com/facts-about-the-cave-bear-1093335

https://shop.minimuseum.com/blogs/specimens/the-teeth-of-the-cave-bear

https://www.fossilguy.com/gallery/vert/mammal/land/cave-bear/index.htm

https://www.britannica.com/animal/cave-bear

https://factanimal.com/cave-bear/

https://www.prehistoric-wildlife.com/species/ursus-spelaeus-cave-bear/