Článek
Byl menší než dnešní vlci, ale silnější, odolnější a mnohem opatrnější. Žil ve světě, kde noc trvala věčně a mráz pronikal až do morku kostí. V době, kdy po Evropě chodili mamuti, nosorožci a lvi jeskynní, nechyběl ani on - vlk jeskynní, tvor, který měl k člověku blíž, než si dnes připouštíme.
Jeho vytí se rozléhalo po krajině dávno před tím, než první psi začali hlídat ohně lovců.
Lebka vlka jeskynního
Vlci z ledu
Vědecké jméno Canis lupus spelaeus označuje vyhynulou populaci vlků, která obývala Evropu během pozdního pleistocénu, přibližně před 300 000 až 10 000 lety. Nebyl to jiný druh než dnešní vlk (Canis lupus), spíš jeho severní, chladnomilná forma, poddruh dokonale přizpůsobený době ledové.
Fosilie vlků jeskynních se našly v celé Evropě – od Pyrenejí po Kavkaz, od Itálie po severní Skandinávii. Pozůstatky známe i z Česka, třeba z Předmostí u Přerova, z jeskyně Pekárna nebo z Moravského krasu. Všude tam žili bok po boku s lidmi, medvědy a hyenami.
Oproti dnešnímu vlku měl ten jeskynní mohutnější lebku, širší čenich a silnější čelisti. Zuby měl větší a odolnější, přizpůsobené k drcení kostí.
Nebyl však obr - měřil v kohoutku asi 70–80 cm a vážil kolem 40 kg, tedy zhruba tolik jako dnešní středoevropský vlk. Síla jeho čelistí ale napovídá, že se živil nejen masem, ale i kostní dření, podobně jako hyeny.
Lovec mamutí stepi
Vlk jeskynní žil v krajině, kterou si těžko představíme. Byla to otevřená tundro-step, bez stromů, s věčným větrem a sněhem. Tam se pásla stáda sobů, koní, pižmoňů, bizonů i mladých mamutů. Vlci z doby ledové zřejmě lovili ve smečkách, stejně jako jejich dnešní potomci, a dokázali spolupracovat na koordinovaném útoku.
Na nalezených kostech býložravců se často objevují stopy po vlčích zubech, které odpovídají rozmístění kousnutí při útoku smečky. Zároveň ale mnohé nálezy ukazují, že vlci jeskynní byli i mrchožrouti. V době ledové nebyl prostor pro vybíravost - mrtvá těla, zbytky po lvech, hyenách nebo lidech byly vítaným zdrojem potravy.
Vlci se tedy živili čímkoli, co zrovna přežilo o den méně než oni. A v tom se dokonale přizpůsobili době, která neodpouštěla slabost.
Stopy po zubech a stopách ohně
Zajímavé je, že vlci jeskynní a lidé se nejen potkávali - žili ve stejném prostoru.
V Předmostí, v jeskyni Předmostí u Přerova, se našly kosti vlků s řezy kamenných nástrojů. To znamená, že je lidé zpracovávali, možná kvůli kožešině nebo masu. Na jiných místech se objevily naopak lidské kosti s otisky vlčích zubů – důkaz, že někdy byli lidé kořistí, jindy soupeři.
Přesto mezi nimi panoval zvláštní vztah. Vlk byl pro člověka konkurent i spojenec. Lovil stejnou kořist, ale také ho mohl upozorňovat na nebezpečí. Z některých nalezišť se zdá, že lidé si vlčí lebky uchovávali – jako ozdobu nebo možná jako symbol síly.
Je to právě z této doby, z doby jeskynního vlka, kdy začíná vznikat první vazba mezi člověkem a vlkem. Genetické analýzy ukazují, že domestikace psů začala zhruba před 25 000–35 000 lety – tedy v době, kdy vlk jeskynní ještě běhal po Evropě. Ačkoliv zřejmě není předkem dnešních psů, je jejich vzdáleným příbuzným.
Mrazem zakonzervovaní
Díky sibiřskému permafrostu dnes známe i skutečná těla vlků z doby ledové, ne jen kosti. V roce 2019 byl v Jakutsku nalezen zcela zachovalý vlčí exemplář starý přes 30 000 let. Jeho srst, zuby i mozek byly neporušené – zmrzlé ve stavu, jako by usnul včera.
Podobných nálezů přibývá a genetické rozbory potvrzují, že šlo o severní formu vlka s hustou srstí, malýma ušima a silnou podsadou. Všechno ukazuje na dokonale přizpůsobeného tvora, který zvládal teploty, při nichž by většina dnešních savců zmrzla během několika minut.
Ilustrační obrázek
Vlci, lidé a psi
Nejzajímavější na vlkovi jeskynním je právě jeho vztah k člověku. Zatímco hyeny a lvi zůstali vždy nepřátelé, vlci byli blíž. Sdíleli stejnou kořist, podobné lovecké strategie a možná i podobnou sociální strukturu. Není těžké si představit, že člověk, který zanechal po lovu zbytky masa, přitahoval vlky. Ti z opatrnosti zůstávali nablízku, krmili se zbytky, až se mezi nimi vytvořila vzájemná tolerance. Z té tolerance se postupně stalo spojenectví.
Kosti raných „polopsů“ z období mladého paleolitu, nalezené například v Goyet v Belgii nebo v Předmostí, ukazují znaky mezi vlkem a psem. Tito tvorové už byli menší, s kratším čenichem a jiným tvarem lebky – první náznaky domestikace.
Je možné, že vlk jeskynní se paralelně také částečně přiblížil k člověku. Možná u ohně, možná u mršiny. A vytvořil s ním tiché spojenectví.
Konec ledového lovce
S ústupem poslední doby ledové před asi 12 tisíci lety se začal měnit celý svět. Stepní krajina mizela, tundra se měnila v les, velká stáda odcházela na sever a s nimi i potrava pro vlky. Část populace se zřejmě přizpůsobila a stala se předkem dnešního vlka evropského, část však zanikla.
Vlk jeskynní jako samostatná forma zmizel s koncem pleistocénu. Nešlo o náhlé vyhynutí, spíš o pomalé splynutí s novými liniemi vlků, které přežily do holocénu. Jeho geny ale nezmizely. Nesou je dnešní vlci, a možná i psi, kteří spí teď někde u lidských nohou.
Tichý dědic ledu
Vlk jeskynní nepatřil k největším dravcům své doby, ale patřil k těm, kteří přežili nejdéle. Nespoléhal na sílu, ale na rozum a spolupráci. Byl součástí smečky, kde každý věděl, co má dělat – stejně jako lovci u ohně. A možná právě to nás k sobě přiblížilo.
Je zvláštní pomyslet, že v době, kdy kolem jeskyní pobíhali tito vlci, se člověk teprve učil malovat, vyrábět oštěpy a vyprávět příběhy. A že jejich vytí bylo jedním z prvních zvuků, které slyšel v noci, když se bál. Ten zvuk zněl tehdy podobně jako dnes. Jen kolem byla jiná krajina, jiný svět – svět ledu, sněhu a stínů.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Cave_wolf
https://encyclopedia.pub/entry/36077
https://uchytel.com/Cave-wolf
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/priroda/sibir-vlk-jeskyni-lev-ostatky_1906120836_pj
https://techfocus.cz/1344-v-sibirskem-permafrostu-vedci-objevili-hlavu-obrovskeho-vlka-lezela-tam-40-000-let.html
