Článek
Je tu s námi, přesto se o ní nebavíme
Je naší součástí. Nikdy nevíme, kdy si pro nás přijde, který den je ten poslední. Obvykle si většina z nás naplánuje několik dní dopředu, co bude dělat a neuvědomí si, že se ráno nemusí probudit. Ne nadarmo se říká ,,užívej přítomného dne“. Další den se bere ,,přece jako samozřejmost“.
Obvykle starší lidé se o ní baví častěji, nejvíce při diskusi, co vše po nich zdědí potomci. Ti samozřejmě o ničem takovém nechtějí slyšet, takže přichází na řadu reakce typu ,,nemluv o tom“, ,,tohle neříkej“ a ,,pojďme se bavit o něčem pozitivním“. Ale i kdyby se řeči na toto téma odsunuly na později, jednoho dne na ně stejně přijde a bude potřeba, abychom si vyslechli představu o posledním rozloučení. Pokud to nebude tedy stylem ,,až já tady nebudu, tak vy ….“.
Je pochopitelné, že si lidé nechtějí připustit vlastní smrtelnost. Tedy alespoň někteří. Jiní si pro změnu připouštějí úplně všechno a jsou s tím srovnaní, nedělá jim problém o tom mluvit. Vědí, že stát se může kdykoliv cokoliv, nikdo neví, zda se druhý den probudí a je rád, když je pro případ něčeho podobného připraven.
Smuteční rozloučení
Nemluvit o tom? Kdepak, radši se připravit
Na rovinu přiznávám, že tak 5 let dozadu bych patřila do skupiny těch, co by se o tomto tématu nechtěli bavit. Anebo poslouchat, ale snažit se komentáři na tuto záležitost celou konverzaci ukončit nebo změnit téma na něco veselejšího. Fakt jsem neměla ráda řeči typu ,,když se se mnou něco stane, tak ve skříňce na dně mám…“. Na jednu stranu se to opravdu blbě poslouchá, protože si člověk musí připustit, že druzí tady nebudou navždy. Stejně jako on. Ale po stránce věku vydrží třeba delší dobu. Na druhou stranu je ale dobré vědět, jak se onen dotyčný zařídil, co by se mělo stát v případě úmrtí. Vím, zní to morbidně. Ale je to nutností.
Dnes chápu, že na tohle téma se člověk musí připravit a přijmout fakt, že se druzí na toto připravují (byť je to třeba ve čtyřiceti letech, kdy mají ještě hodně času). Zajímavé je, že druzí chtějí, abychom si vyslechli jejich plány, co se má stát. Ale když stočíme řeč na sebe, najednou nejsou ochotní poslouchat s tím, že my ,,to přece nepotřebujeme“. Taky by si to mohli poslechnout.
Takto jsem se kdysi bavila o smrti s přítelem, když jsme u tohoto tématu skončili nevím jak. Představu měl celkem jasnou – spálit, pohřbít na zahradě, když to půjde. V případě nemoci, kdy by hrozilo upoutání na lůžko, tak shodit ze skály. Ne, že bych pro takovou situaci neměla pochopení, komu by se chtělo žít ve stavu, že bude ležet na lůžku a bude o něj někdo pečovat tak, že ho bude mýt, utírat a on třeba ve vegetativním stavu bude jen koukat. A kdyby mohl, tak by zakřičel: ,,Tak tohle ne, takhle žít nechci!“ Nikdo by se nechtěl dožít takového stavu. Brala jsem to tedy tak na vědomí. Ovšem, když jsem naznačila svou představu spálení a rozptýlení někam na louku, už byla obtíž mě vyslechnout. Výsledkem mého monologu bylo jen vrtění hlavou a reakce: ,,S tímhle běž do háje“. Jasně, nikdo nemá rád, když jeho blízký mluví o smrti a o představě svého konce, ale když vyslechnu já, měla by vyslechnout i protistrana, byť je to těžké.
Spálení, rozptyl a písničky
U posledního rozloučení si každý nejspíš představí obřadní síň s rakví, která zajíždí za oponu za doprovodu smutného songu anebo rozptyl někde venku na louce s uplakaným obecenstvem. Nápor na emoce. Nemůžeme čekat, že se někdo bude smát. Pohřby jsem zažila dva. Jeden v síni, jeden v kostele, brečela jsem u obou. Ani jsem nevěděla, jak zareagovat a jak povzbudit dotyčné, kteří znali zesnulou nejvíce. Proto mě překvapilo, jak byli vyrovnaní a na mé slzami protkané pohledy jen řekli: ,,Nebuď smutná, tohle je život, jednou to potká každého.“ No, co si budeme říkat, měli pravdu. Hodně mě ale posílilo, jak vše vzali s klidem. Později se přiznali, že první chvíle po úmrtí byli, cituji, ,,jako pitomí“, ale rychle se vzpamatovali, protože věděli, že je potřeba zařizovat spoustu věcí a musejí fungovat.
Pamatuju si, jak jsem se kdysi dávno na základní škole v hodině češtiny bavila ve třídě se spolužáky na téma smrt – diskuse byla vyvolána kvůli článku, dle kterého byla možnost si z popelu zesnulého nechat vyrobit smuteční šperk. Paní učitelka chtěla tehdy vědět, co si o takové možnosti myslíme. Už si nepamatuju, co tehdy většina mých spolužáku odpověděla, ale úplně se mi nelíbila představa, že bych na sobě měla šperk ze zesnulého. Vnitřně jsem si říkala, že vždy bude dotyčný se mnou a šperk na tom nic nezmění.
Občas se na toto téma bavím s kolegyněmi a docela koukám, jak jsou na takové okamžiky připravené. Spálit, rozptýlit a k tomu playlist oblíbených písniček. Co vám budu vykládat, zaujalo mě to. No, takže abych to zkrátila – v případě možnosti darovat to, co je použitelné, zbytek spálit, rozptýlit. Ráda bych řekla, že mám sestavený i playlist, ale ten se nějak podezřele rozrůstá, takže onen případný pohřeb bude nejspíš pro přidávání písniček minimálně na hodinu. A hlavně se pokouším o veselejší písničky, ať to není ve smutném znění. Nejspíš to nebude Dlouhá noc, ale vím, že bych chtěla svůj život mít vystihnut jako Neverending story. Snaha o chytlavost, veselost a vzpomínky na vše krásné, co kdy bylo zažito.
Dali byste přednost klasickému pohřbu, nebo zpopelnění a následnému rozptylu?
