Článek
Devonský obrněný tank s klidným životem
Když se řekne slovo ,,devon“, většině lidem naskočí období, kdy na planetě bujel bohatý podmořský život. Byl to zkrátka věk ryb, v moři se rozvíjely rozmanité formy života, které by nás dnes překvapily. Nejvíce by asi stál za zmínku obří predátor jménem Dunkleosteus, který svém vzhledem naháněl hrůzu a potkat pod hladinou byste ho určitě nechtěli. Ovšem období devonu nestálo jen na životě podmořských predátorů, nýbrž i na životě těch méně známých tvorů, kteří nebyli tak vidět, ale přispívali rozmanitosti svého okolí jiným způsobem.
V devonu převládaly teplé, hnědé, stojaté řeky. Byly plné sedimentu, zakalené, mělké, široké. Nacházelo se tu bahno, padlé větve stromů, kořenové systémy. Na souši se totiž rozšiřovaly první stromy. A jejich odumřelé části skončily ve vodě. Ovšem tahle voda, kde nebylo vidět na krok, nebyla nic ideálního pro rychlé predátory. Zato pro obojživelníky, první žraloky a pancéřované tvory to bylo dokonalé prostředí pro život.
Kvůli těžké viditelnosti byl více vyvíjen tlak na lepší zrak u živočichů. Bylo potřeba, aby ryby byly více přizpůsobeny životu v takové vodě, oči se jim zvětšily, u kořisti se začal vyvíjet pancíř a maskování. Nadále se však většina tvorů spoléhala na zvuky, vibrace pod vodou a signály, které bylo možné zachytit.
Moře oproti řekám bylo pravý opak, bylo čiré až tyrkysové, světlo pronikalo do hloubky, predátoři bez problému viděli kolem sebe, dobře se orientovali.
Devonské vodstvo jako takové mělo bezkyslíkaté zóny a více rozpuštěného vápníku, což vedlo k tvorbě pancířů a schránek.
Devonské vodstvo - ilustrace
Vodní svět, ve kterém Bothriolepisžil, byl nepřehledný. Vidět bylo necelý metr před sebe, světlo bylo rozptýlené, místo jasných tvarů ostatních živočich byly vidět jen jejich siluety. I když svítilo slunce, do vody neproniklo.
Bothriolepis svým vzhledem budil poněkud pozornost. Byl to zajímavý tvor, jehož přední část těla tvořily masivní kostěné pláty s kloubovými spoji, díky kterým se mohl pomalu pohybovat. Vypadal jako takový malý obrněný tank s délkou okolo 30 cm, ale mohl dosáhnout i větší velikosti. Pancíř měl na spodní části těla plošší, což mu umožňovalo lepší pohyb těsně nad dnem. Chránil především hlavu, žábry a vnitřní orgány. Jeho malé oči byly umístěny po stranách pancíře. Na rozdíl od dravců nebyly velké, v kalné vodě se Bothriolepisorientoval spíše podle zvuků a pohybu.
Nebyl to predátor, ale spíše aktivní sběrač. Plaval těsně u dna, nad kterým se snažil svým pomalým pohybem nerozviřovat kal. Odstrkoval se ploutvemi, pomocí kterých se dostával dopředu. Měl malá ústa, kterými u dna nasával usazeniny, organickou hmotu oddělil a vodu vypustil zpět žábrami. Na žábrách se mohly zachytit larvy, drobní červi, mikroskopické organismy a zbytky rostlin, ležící na dně.
I když nebyl pronásledovatelem, který by se rychle honil za kořistí jako jiní predátoři, i on ve svém poklidném způsobu života měl konkurenci. Především u jiných podobně pancéřnatých ryb, které se krmily podobným způsobem jako on. A pancíř nebyl překážkou pro fakt, že by z Bothriolepisemohla stát kořist jiných větších tvorů, např. Dunkleostea.
Pokud byl vyhlédnut jako kořist, snažil se minimalizovat pohyb, zůstal na dně a snažil se splynout s prostředím. Díky tomu byl více nenápadný a také pancíř mu pomáhal v obraně.
Ilustrační obrázek
Snaha zanechat po sobě geny
Podle toho, jak u některých placodermů docházelo k rozmnožování, převládá přesvědčení, že Bothriolepiskladl vajíčka do vody, nebo do sedimentu, kde mohla být lépe krytá. Dlouhou rodičovskou péči ovšem vajíčkům nevěnoval, spoléhal se spíše na to, aby bylo vajíček co nejvíce než na kvalitu jejich ochrany. Navíc v prostředí, ve kterém žil, byl předpoklad, že vajíčka nebudou vidět a budou víceméně chráněná před predátory. Po nakladení vajíček tak rodiče opustili místo a mláďata byla odkázána sama na sebe. Díky stavbě těla se ovšem mohla spoléhat na své krytí a nenápadnost.
I když byla mláďata po vylíhnutí zranitelná, jelikož pancíř neměla tak dobře vyvinuta, byla zase o něco rychlejší, takže měla výhodu toho, že se mohla snadno skrýt mezi kořeny, kam na ně predátoři nemohli.
Jelikož žil až do období pozdního devonu, zažil stejně jako spousta dalších vodních obyvatel devonské vymírání. Ve vodě se začaly objevovat čím dál více bezkyslíkaté zóny, měnila se chemie vody. Lesy se začaly rozšiřovat a do vod se odplavovalo spoustu usazenin, ekosystémy se začaly pomalu hroutit. K tomu se objevili rychlejší žraloci a další kostnaté ryby, které byly rychlejší. I když se mohl Bothriolepismaskovat, nebyl dostatečně rychlý a neměl kromě pancíře nic jiného na obranu. Jeho fosilie byly nalezeny téměř na všech kontinentech.
Zdroje:
