Článek
Příběh Davida Reimera vypadá na první pohled jako výjimečný medicínský případ, možná jako tragická chyba při běžném zákroku. Jenže čím hlouběji se člověk do jeho života ponoří, tím víc je jasné, že nejde jen o zpackanou operaci. Jde o dítě, kolem kterého se dospělí rozhodli postavit velký experiment. O rodiče, kteří byli zoufalí a důvěřovali autoritám. O lékaře a psychology, kteří si byli příliš jistí vlastní teorií. A hlavně o člověka, kterému bylo velmi brzy vzato právo vyrůstat jako ten, kým se narodil.
David Reimer se narodil v roce 1965 v kanadském Winnipegu jako Bruce Reimer. Měl jednovaječné dvojče Briana. Pro rodiče Ronalda a Janet Reimerovy to byli dva obyčejní malí kluci, narození do obyčejné rodiny. Nic nenasvědčovalo tomu, že se jeden z nich stane jménem, které budou po desetiletí citovat odborné knihy, novináři i dokumentaristé.
Nepovedená obřízka a rozhodnutí změny pohlaví
Osudový zlom přišel v kojeneckém věku. Oba chlapci měli potíže s močením a lékaři doporučili obřízku. U Bruce se zákrok nepovedl katastrofálním způsobem. Při použití elektrokauteru, tedy nástroje pracujícího s elektrickým proudem a teplem, došlo k tak vážnému poškození penisu, že byl považován za chirurgicky neobnovitelný. Brian nakonec stejný zákrok nepodstoupil.
Pro rodiče to musel být šok, který si lze těžko představit. Měli malé dítě, kterému běžný zákrok změnil celý život. Neřešili abstraktní otázky identity ani vědecké teorie. Řešili strach, jestli jejich syn někdy bude moct žít normálně, jestli nebude celý život vystaven ponížení, bolesti a samotě. A právě v takové chvíli se dostali k muži, který jim nabídl řešení. Na svou dobu odvážné. Ve skutečnosti ničivé.
Tím mužem byl John Money, psycholog a sexuolog působící na Johns Hopkins University. V šedesátých letech měl velký vliv a vystupoval jako odborník na vývoj pohlavní a genderové identity. Byl přesvědčený, že u malých dětí je identita do značné míry tvárná a že rozhodující je výchova. Pokud se podle něj začne dost brzy, lze dítě vychovat jako chlapce nebo dívku podle toho, jakou roli mu okolí přisoudí.
Bruce Reimer pro něj představoval něco mimořádného. Nebyl intersex dítětem, nenarodil se s nejasným biologickým pohlavím. Narodil se jako zdravý chlapec. Navíc měl jednovaječné dvojče, tedy bratra se stejnou genetickou výbavou. Pro vědce, který chtěl dokázat sílu výchovy, to byla téměř neodolatelná situace. Jedno z dvojčat mělo být vychováváno jako chlapec, druhé jako dívka. A výsledek měl ukázat, jak moc lze lidskou identitu utvářet zvenčí.
Money rodičům doporučil, aby Bruce nechali přeřadit do ženské role. Dítě dostalo jméno Brenda. Lékaři mu odstranili varlata a provedli chirurgický zákrok, který měl vytvořit žensky působící genitál. Rodiče dostali pokyny, aby o minulosti nemluvili a aby dítě od začátku vedli jako dívku. Šaty, ženské jméno, ženský rod, dívčí očekávání. Z Bruce se měla stát Brenda.
https://allthatsinteresting.com/david-reimer
Brenda, která se necítila být sama sebou
Už v dětství se ukazovalo, že Brenda se s přidělenou rolí nesžívá. Odmítala dívčí oblečení, nelákaly ji hry a projevy, které od ní okolí očekávalo, a působila jinak než ostatní děvčata. Nešlo o jeden vzdorovitý dětský rozmar. Podle pozdějších svědectví šlo o hluboký a trvalý nesoulad. Dítěti bylo opakováno, že je dívka, ale ono se tak necítilo.
Ve škole to bylo ještě horší. Spolužáci vycítili odlišnost a Brenda se stávala terčem posměchu. Děti bývají kruté i bez toho, aby znaly celý příběh. Stačí, že někdo nezapadá. A Brenda nezapadala ani mezi dívky, ale ani mezi chlapce. Byla tlačena do role, která jí byla cizí, a zároveň neměla možnost pochopit proč.
Rodiče mezitím dál jezdili s oběma dětmi k Johnu Moneymu. Ten případ odborně sledoval a později jej proslavil pod označením „John/Joan case“. Ve svých textech ho prezentoval jako úspěch. Tvrdil, že dítě se v ženské roli vyvíjí dobře, a případ používal jako argument pro svou teorii, že genderová identita je především výsledkem výchovy.
Zatímco ve vědeckém světě měl případ sloužit jako důkaz úspěchu, doma a ve škole se odehrávala úplně jiná realita. Brenda byla nešťastná. Rodiče byli pod tlakem. Brian, její bratr-dvojče, byl do celého příběhu zatažen také. A místo aby odborník připustil, že jeho teorie možná selhává, dál ji bránil.
Později vyšla najevo i svědectví o povaze Moneyho terapeutických sezení. David Reimer i jeho bratr Brian popsali, že při nich docházelo k velmi nevhodným a traumatizujícím situacím se sexuálním podtextem. Tyto pasáže patří k nejcitlivějším částem celého případu. Není nutné je popisovat do detailu, aby bylo jasné, jak vážné etické selhání se zde podle pozdějších výpovědí odehrávalo. Děti, které měly být chráněny, se staly součástí experimentu, jehož hranice byly posunuté daleko za to, co by dnes bylo přijatelné.
S přibývajícím věkem se situace stávala neudržitelnou. V pubertě měla Brenda dostávat ženské hormony a měla být připravována na další chirurgické zákroky. Jenže odpor sílil. Psychické problémy byly vážné. Podle popisů rodiny se objevovaly deprese, zoufalství i sebevražedné myšlenky. Brenda nechápala, proč má žít způsobem, který jí připadal cizí a nepřirozený.
Nakonec rodiče udělali to, co měli podle mnoha kritiků udělat dávno. Řekli pravdu.
Z Brendy se stal David
Brendě bylo tehdy čtrnáct let. Dozvěděla se, že se narodila jako chlapec, že původně nesla jméno Bruce, že měla bratra-dvojče nejen jako sourozence, ale i jako biologický protějšek, a že její život byl od kojeneckého věku veden podle rozhodnutí dospělých. Podle pozdějších svědectví tato pravda nepůsobila jako další rána, ale spíš jako vysvětlení něčeho, co David v sobě dávno cítil.
Krátce poté přijal mužské jméno David. Začal znovu žít jako chlapec a později jako muž. Podstoupil hormonální léčbu a několik rekonstrukčních operací. Nebyla to jednoduchá cesta. Tělo neslo následky původních zákroků, psychika ještě hlubší jizvy. Ale David konečně mohl říct nahlas, kým se cítil být.
V dospělosti se snažil žít obyčejný život. Pracoval, později se oženil a stal se nevlastním otcem tří dětí své ženy. Měl rád rybaření, kempování, starožitnosti a sbírání mincí. David Reimer nebyl jen „případ“. Nebyl jen argument v debatě o pohlaví, výchově a biologii. Byl to člověk, který se pokoušel žít normálně po dětství, které normální nebylo.
Na veřejnost se jeho příběh dostal až mnohem později. Velkou roli v tom sehrál sexuolog Milton Diamond, který patřil ke kritikům Moneyho závěrů. V roce 1997 byl případ odborně popsán jako selhání, nikoli jako úspěch. Krátce nato se David rozhodl vystoupit z anonymity. Netoužil po slávě, ale nechtěl, aby se podobné věci děly dalším dětem.
Novinář John Colapinto pak jeho život zpracoval v knize As Nature Made Him: The Boy Who Was Raised as a Girl. Právě díky této knize se o případu dozvěděla širší veřejnost. Colapinto ukázal, že slavný „úspěch“ byl ve skutečnosti dlouho udržovanou iluzí. To, co bylo v odborných kruzích prezentováno jako potvrzení teorie, bylo v životě konkrétního dítěte utrpením.
Případ Davida Reimera výrazně otřásl důvěrou v představu, že identitu lze jednoduše vytvořit výchovou. Neznamená to, že by výchova nehrála žádnou roli. Lidský vývoj je složitý a nelze ho zredukovat na jediné vysvětlení. Ale Davidův příběh ukázal, jak nebezpečné je, když se z dítěte stane důkaz pro teorii, kterou si dospělí přejí potvrdit.
Tragédie tím ale neskončila
Davidův bratr Brian, který celý příběh nesl po svém boku od začátku, měl také vážné psychické potíže. Zemřel v roce 2002 po předávkování léky. David tím byl hluboce zasažen. K tomu se přidaly další životní rány - problémy v manželství, ztráta práce, finanční potíže. V květnu 2004 David Reimer spáchal sebevraždu. Bylo mu osmatřicet let.
Když se člověk dívá na jeho život zpětně, nejde se ubránit otázce, kolik bolesti bylo možné předejít. Kdyby lékaři po zpackané obřízce nevolili tak radikální cestu. Kdyby John Money netrval na své teorii i přes varovné signály. Kdyby rodiče dostali jinou radu. Kdyby se s Davidem zacházelo méně jako s problémem k vyřešení a více jako s dítětem, které má právo být slyšeno.
Samozřejmě je snadné soudit minulost dnešníma očima. 60. a 70. léta byla jiná. Medicína měla jiné možnosti, psychologie jiné sebevědomí a debata o identitě vypadala úplně jinak než dnes. Jenže i tehdy platilo, že dítě cítí bolest, stud, strach a nesoulad. I tehdy platilo, že odborná autorita se může mýlit. A i tehdy platilo, že když realita odporuje teorii, nemá se ohýbat realita.
David Reimer se nakonec stal symbolem. Varováním před pýchou vědy, která si začne myslet, že člověka lze přepsat jako text. Varováním před medicínou, která řeší tělo a zapomene na duši. Varováním před odborníky, kteří mají tak silnou potřebu mít pravdu, že přestanou vnímat utrpení člověka před sebou.
Zdroje:
https://allthatsinteresting.com/david-reimer
https://rarehistoricalphotos.com/david-reimer-story/
https://www.rollingstone.com/culture/culture-features/david-reimer-john-money-john-joan-1235282697/
https://embryo.asu.edu/pages/david-reimer-and-john-money-gender-reassignment-controversy-johnjoan-case
https://www.bbc.co.uk/sn/tvradio/programmes/horizon/dr_money_prog_summary.shtml
