Stal se symbolem degenerace Habsburků. Karel II. Španělský nemohl skoro ani jíst, prý byl prokletý

Když se 6. listopadu 1661 v Madridu narodil Karel II. Španělský, musela to být pro habsburský dvůr úleva. Španělská monarchie zoufale potřebovala mužského dědice. Král Filip IV. byl už stárnoucí panovník a osud říše závisel na tom, zda jeho rod dokáže pokračovat. Španělsko tehdy pořád patřilo mezi největší mocnosti světa. Vládlo rozsáhlým državám v Evropě, Americe i Asii, ale za leskem staré slávy už bylo vidět únavu. Země byla vyčerpaná válkami, zadlužená a stále hůř držela krok s Francií, Anglií nebo Nizozemím.

Na novorozeného prince se proto hledělo jako na naději. Jenže radost měla už od začátku trpkou příchuť. Dítě bylo slabé, nemocné a brzy se ukázalo, že jeho vývoj není normální. Karel dlouho nemluvil, začal chodit později a jeho tělo působilo křehce. Dvůr si to samozřejmě nepřál slyšet nahlas, ale každý, kdo se na něj díval, musel tušit, že s budoucím králem není něco v pořádku.

Karel II. se později zapsal do dějin pod přízviskem El Hechizado, tedy „Očarovaný“ nebo „Prokletý“. Nebyla to jen básnická přezdívka. V jeho době mnoho lidí opravdu věřilo, že je obětí kletby, kouzel nebo posedlosti. Dnes už se na jeho osud díváme jinak. Za Karlovým stavem nestála magie, ale nejspíš dlouhé generace příbuzenských sňatků v habsburském rodě. Jenže pro lidi 17. století bylo snazší mluvit o čarodějnictví než o genetice, kterou ještě neznali.

Karel nebyl náhodně nemocným dítětem. Narodil se do dynastie, která si po generace brala své vlastní příbuzné. Habsburkové tím chránili majetek, nároky na trůny i politické spojenectví. Jenže cena za takovou politiku byla vysoká.

Jeho otec Filip IV. Španělský byl zároveň strýcem jeho matky Marie Anny Habsburské. Už to samo o sobě by bylo varovné, ale v Karlově rodokmenu se podobné vazby opakovaly znovu a znovu. Místo, aby se krev rodu obnovovala sňatky mimo úzký příbuzenský okruh, vracela se stále zpět. Španělští Habsburkové si tak vytvořili rodový kruh, který byl politicky výhodný, ale biologicky nebezpečný.

Nejviditelnějším znakem habsburského rodu byla výrazná dolní čelist a vystouplý spodní ret. U některých členů dynastie šlo o nápadný, ale snesitelný rys. U Karla II. se však tato podoba projevila v těžké formě. Podle dobových popisů měl natolik deformovanou čelist, že mu ztěžovala mluvení i jídlo. Co by mohlo být terčem posměšků ve skutečnosti ukazovalo spíš na tragédii člověka, který od narození nesl následky rozhodnutí svých předků.

Ne všechno, co se o Karlovi traduje, lze brát doslova. Dobové zprávy jsou často zaujaté, přehnané nebo vznikaly v prostředí politických intrik. Přesto se historici shodují, že jeho zdravotní stav byl mimořádně špatný. Nebyl to jen slabý panovník ve smyslu politickém. Byl to muž, který celý život bojoval s vlastním tělem.

Roku 1665 zemřel Filip IV. a malému Karlovi byly teprve čtyři roky. Formálně se stal králem obrovské říše. Ve skutečnosti za něj vládla jeho matka Marie Anna Habsburská jako regentka. Už tehdy se ukázalo, jak nebezpečné je, když se slabé dítě stane středem mocenského světa.

Karel vyrůstal v prostředí, kde se o něj všichni báli, ale zároveň se přes něj snažili vládnout. Matka ho chránila, dvorní skupiny si kolem něj budovaly vliv a španělská aristokracie sledovala, kdo bude mít přístup k nemocnému králi. Jeho dětství nebylo obyčejné ani šťastné. Nebyl vychováván k samostatnosti, ale spíš opatrován jako křehká dynastická relikvie.

To se později projevilo na jeho vládě. Karel nebyl panovníkem typu Ludvíka XIV., který by sám určoval směr země a vystupoval jako zosobnění státu. Španělský král byl často závislý na rádcích, zpovědnících, dvořanech a příbuzných. Rozhodnutí se rodila pomalu, skrze boj frakcí, osobních zájmů a zahraničních tlaků.

Často se říká, že Karel II. byl hloupý a neschopný. Možná byl, ale také byl nemocný, špatně připravený na vládu a obklopený lidmi, kteří ho využívali. Nic z toho nezlepšovalo jeho situaci. Někdy však dokázal projevit vlastní vůli. Problém byl v tom, že jeho vůle nestačila na říši, která už sama praskala ve švech.

Aby člověk pochopil Karla II., musí pochopit i Španělsko jeho doby. Nebyla to už ta sebevědomá mocnost z časů Karla V. a Filipa II. Španělské zlato a stříbro z Ameriky kdysi budilo úžas celé Evropy, ale bohatství se často rozplynulo ve válkách, dluzích a špatně spravovaném hospodářství. Země měla obrovské državy, ale stále menší schopnost je účinně bránit a řídit.

Ve stejné době na evropské scéně rostla Francie. Ludvík XIV. budoval centralizovaný stát, silnou armádu a dvůr ve Versailles, který se stal symbolem absolutní monarchie. Vedle něj působilo Španělsko starobyle, pomalu a vyčerpaně. Karel II. tak nestál jen před osobní tragédií. Seděl na trůnu ve chvíli, kdy se mocenská rovnováha v Evropě měnila.

Za jeho vlády sice Španělsko úplně nezkolabovalo, ale bylo čím dál víc zřejmé, že už neurčuje pravidla hry. Války s Francií končily územními ztrátami, státní pokladna byla slabá a centrální vláda neměla takovou sílu, jakou by obrovské impérium potřebovalo. Přesto by bylo nespravedlivé svádět úpadek jen na Karla. Dědil problémy, které vznikaly desítky let před ním.

Karel II. byl spíš symbolem tohoto úpadku než jeho jedinou příčinou. Jeho nemocné tělo jako by se stalo obrazem nemocné monarchie. Současníci to cítili a pozdější dějiny tento obraz ještě posílily.

Největší otázkou Karlovy vlády nebylo jen to, jak bude vládnout, ale zda zplodí dědice. U běžného člověka by neplodnost byla soukromou bolestí. U krále obrovské říše šlo o evropský problém.

Karel se poprvé oženil s Marií Luisou Orleánskou, neteří francouzského krále Ludvíka XIV. Manželství mělo politický význam a mělo upevnit vztahy s Francií. Podle některých zpráv měl Karel svou první ženu opravdu rád. Marie Luisa však ve Španělsku nebyla šťastná. Ocitla se u přísného, ceremoniálního dvora, daleko od prostředí, které znala. A hlavně - nepřicházelo dítě.

Když Marie Luisa roku 1689 zemřela, na dvoře se okamžitě začaly šířit podezření a fámy. U tak významné osoby nebyla náhlá smrt nikdy jen osobní událostí. Lidé hledali viníky, mluvilo se o otravě, intrikách a politice. Jisté důkazy pro vraždu ale nejsou. Jisté je hlavně to, že Karel zůstal bez potomka.

Jeho druhou manželkou se stala Marie Anna Falcko-Neuburská. Ani toto manželství dědice nepřineslo. To už se kolem Karlovy neplodnosti a nemocí šířila skutečná panika. Španělská větev Habsburků stála na jediném muži, a ten muž byl zjevně neschopný zajistit pokračování rodu.

Právě v této atmosféře se z Karla stal „očarovaný“ král. Nešlo jen o pomluvu prostých lidí. Pověry pronikaly i do nejvyšších kruhů. Když medicína nedokázala vysvětlit jeho stav a když modlitby nepřinášely dědice, začalo se hledat nadpřirozené vysvětlení.

S Karlovým zdravím si na dvoře nikdo nevěděl rady. Lékaři ho prohlíželi, radili, zkoušeli, co znali, ale výsledek nepřicházel. Král zůstával slabý, nemocný a bez dědice. A tam, kde končily tehdejší lékařské možnosti, začaly pověry. Nejdřív možná jen šeptem, později stále otevřeněji se mluvilo o tom, že na Karlovi musí ležet nějaké kouzlo. Že ho někdo uhranul. Že mu někdo podal nápoj, který mu zničil tělo i mužskou sílu. Že to celé nemůže být obyčejná nemoc.

V prostředí španělského dvora to nebylo tak podivné, jak to působí dnes. Víra byla součástí každodenního života a nemoc se často nevnímala jen jako věc těla. Mohla být znamením, trestem, zkouškou, někdy i dílem temných sil. Proto se kolem krále objevovali nejen lékaři, ale také duchovní. Některé zprávy mluví dokonce o exorcismech a obřadech, které měly ukázat, zda za jeho stavem nestojí posedlost nebo čarodějnictví. Pro nás je to obraz bezmoci. Pro tehdejší dvůr to byla jedna z posledních možností, jak si vysvětlit něco, čemu nerozuměl.

V tom je Karlův příběh zvlášť krutý. Místo aby byl vnímán jako nemocný člověk, stal se pro své okolí záhadou, znamením a předmětem strachu. Jeho tělo se nebralo jen jako lidské tělo. Bylo symbolem dynastie, říše i Boží přízně nebo nepřízně.

Přezdívka El Hechizado proto nevypovídá jen o Karlovi. Vypovídá i o době, která si nedokázala poradit s nemocí jinak než jazykem kleteb a démonů.

Už dlouho před Karlovou smrtí bylo jasné, že Evropa řeší otázku španělského dědictví. Nešlo jen o samotné Španělsko. Šlo o jeho državy v Itálii, Nizozemí, Americe a jinde. Kdo získá španělský trůn, získá obrovský mocenský balík.

Hlavními uchazeči byly rody spojené s francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky. Každá možnost byla nebezpečná. Pokud by španělské dědictví připadlo Francii, vznikla by hrozba obrovské bourbonské převahy. Pokud by připadlo rakouským Habsburkům, mohla se obnovit mocenská konstrukce připomínající dobu Karla V. Ostatní evropské státy proto sledovaly Karlův zdravotní stav s nervozitou.

Nemocný král se tak stal středem diplomatické šachovnice. Jeho závěť mohla rozhodnout o válce nebo míru. Jeho podpis měl cenu armád. A zatímco se jeho tělo hroutilo, kolem něj se hrála hra, kterou by i zdravý a silný panovník zvládal jen obtížně.

Nakonec Karel odkázal trůn Filipovi z Anjou, vnukovi Ludvíka XIV. Tím otevřel cestu Bourbonům na španělský trůn. Zároveň tím ale vyděsil zbytek Evropy.

Karel II. zemřel 1. listopadu 1700. Bylo mu pouhých třicet osm let. Na krále to nebyl vysoký věk, ale vzhledem k jeho celoživotnímu zdravotnímu stavu je spíš překvapivé, že se dožil tolika let.

Dobové zprávy o pitvě jsou drastické. Popisují tělo zničené nemocemi, poškozené orgány a známky těžkého úpadku. Některé detaily mohly být přehnané nebo později upravované, protože Karlův obraz „prokletého krále“ sváděl k barvitým líčením. Přesto není pochyb, že zemřel jako těžce nemocný muž.

Jeho smrtí skončila španělská větev Habsburků. Rod, který po generace vládl jedné z největších říší světa, vymřel v osobě člověka, který se stal symbolem vlastních dynastických chyb.

A jak se dalo čekat, smrt nepřinesla klid.

Po Karlově smrti vypukla válka o španělské dědictví. Nebyl to malý následnický spor, ale jeden z velkých evropských konfliktů začátku 18. století. Proti bourbonskému nároku se postavila koalice, která se bála přílišného posílení Francie.

Bojovalo se v Evropě i v zámoří. Španělský trůn nakonec získal Filip V., první španělský Bourbon. Francie a Španělsko se však nesměly spojit do jedné monarchie. Výsledek války změnil mapu Evropy a definitivně potvrdil, že stará habsburská éra ve Španělsku skončila.

Karel II. tak svým životem i smrtí uzavřel jednu epochu. Nebyl velkým vojevůdcem, reformátorem ani silným vládcem. Přesto patří k panovníkům, jejichž osud měl obrovské důsledky.

Byl obětí dynastické politiky, medicínské bezmoci své doby a prostředí, které ho nedokázalo chránit jinak než izolací, modlitbami a intrikami.

Slovo „prokletý“ ale přesto není úplně náhodné. Jen to prokletí nebylo dílem čarodějnic. Bylo dědičné, politické a lidské. Spočívalo v posedlosti rodovou čistotou, v manželstvích uzavíraných kvůli moci, v neschopnosti přiznat, že dynastie si sama podřezává větev.

Karel II. Španělský se stal posledním článkem dlouhého řetězu. Na jeho těle bylo vidět to, co se v rodokmenech skrývalo za elegantními tituly, erby a sňatkovými smlouvami. Byl dítětem impéria, ale také dítětem systému, který kladl moc nad zdraví a krevní linii nad obyčejný lidský život.

Zdroje:

https://www.habsburger.net/en/chapter/charles-ii-last-spanish-habsburg

https://allthatsinteresting.com/charles-ii-of-spain

https://www.britannica.com/biography/Charles-II-king-of-Spain

https://www.ebsco.com/research-starters/history/charles-ii-spain

https://paolacampo.com/2014/05/ways-to-get-royally-screwed-the-story-of-charles-ii-of-spain/

https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8477247/

https://www.nationalgeographic.com/science/article/how-inbreeding-killed-off-a-line-of-kings