Albert Fish - stařec, který psal rodinám mrtvých dětí dopisy plné hrůzy. Děti vraždil a pojídal

Albert Fish byl bezesporu brutální a chladnokrevný vrah, ale legendy a řeči, které se kolem jeho osoby nastřádaly, z něj vytvořily doslova monstrum. Noviny tomu samozřejmě pomohly. Meziválečná Amerika milovala senzace, a když se objevila postava starého, šedivého muže, který se přiznával k vraždám dětí, média měla hotový příběh.

Jenže skutečný Albert Fish byl možná ještě znepokojivější než novinové přezdívky. Nebyl to divoký násilník, kterého by člověk na první pohled podezíral. Působil spíš jako chudý, unavený stařec. Hubený, tichý, nenápadný, se slušným vystupováním. Právě tím dokázal klamat okolí. Uměl působit neškodně. A v době, kdy mnoho rodin žilo v nouzi, děti se běžně pohybovaly venku bez dozoru a lidé byli zvyklí pomáhat cizincům, mohl takový člověk snadno proniknout tam, kam by se otevřeně nebezpečný muž nikdy nedostal.

Albert Hamilton Fish se narodil roku 1870 ve Washingtonu. Jeho rodinné zázemí bylo poznamenané chudobou, nemocemi i psychickými problémy. V literatuře o jeho případu se často uvádí, že v rodině se objevovaly duševní poruchy, pobyty v ústavech a další těžkosti. Podobné informace se v případě starých kriminálních kauz často přebírají z dobových zpráv, posudků a pozdějších knih, takže je musíme brát trochu s rezervou. Tehdejší medicína totiž nerozlišovala diagnózy tak jako dnes a slovo „šílenství“ mohlo znamenat skoro cokoliv.

Fishův otec zemřel, když byl Albert ještě dítě. Matka se ocitla v těžké situaci a chlapec se na čas dostal do sirotčince. Právě tam měl zažívat tvrdé tresty a ponižování. Sám Fish později tvrdil, že bití v něm probudilo zvláštní spojení mezi bolestí, strachem a uspokojením. Fish však po zatčení vyprávěl mnoho věcí, které mohly být pravdivé, ale také mohly sloužit k tomu, aby si kolem sebe vystavěl obraz bytosti, která byla „zkažená“ od dětství.

Trauma samo o sobě samozřejmě z člověka vraha neudělá. Mnoho lidí projde děsivým dětstvím a nikomu neublíží. U Fishe ale zřejmě působilo více věcí najednou - vrozené psychické dispozice, prostředí, chudoba, náboženské bludy, sexuální deviace, násilné představy a celoživotní neschopnost žít běžný vztah k druhým lidem. Výsledkem nebyl jen narušený člověk. Byl to člověk nebezpečný.

V dospělosti se Fish nějaký čas živil jako obyčejný dělník. Pracoval mimo jiné jako malíř pokojů. Oženil se, měl děti a zvenčí mohl působit jako podivín, ale stále jako někdo, kdo zapadá do běžného světa. Nebyl celou dobu zavřený někde mimo společnost, jak by se mohlo zdát. Žil mezi lidmi. Mluvil s nimi, pracoval pro ně, navštěvoval domácnosti, navazoval kontakty.

Jeho manželství se rozpadlo a Fish se postupně propadal do stále temnějšího života. Často cestoval, střídal práce, pohyboval se mezi chudými čtvrtěmi a vyhledával děti z rodin, které byly zranitelné. Nešlo o náhodu. Vybíral si prostředí, kde rodiče potřebovali práci, peníze nebo pomoc. Dokázal vystupovat zdvořile a přesvědčivě. Když člověk čte jeho případ dnes, nejvíc mrazí právě to, jak málo stačilo. Dobrý oblek, klidný hlas, smyšlené jméno a příběh o práci nebo rodinné oslavě.

Fish trpěl sadomasochistickými sklony a podle pozdějších vyšetření se také opakovaně sebepoškozoval. Známé jsou zmínky o rentgenových snímcích, které měly v jeho těle ukázat zapíchnuté jehly. Tyto informace ukazují, jak hluboce narušený byl jeho vztah k bolesti, tělu a násilí.

Albert Fish se po zatčení přiznal k několika vraždám a naznačoval, že jeho obětí bylo mnohem víc. Přesný počet ale neznáme a nejspíš ho už nikdy znát nebudeme. U některých případů existují silné indicie, u jiných spíš jen Fishova vlastní slova. A jeho slova nejsou vždy spolehlivá.

Fish nebyl jen vrah, ale také člověk, který manipuloval. Rád šokoval. Rád popisoval hrůzy, které vyvolávaly odpor. Nelze vyloučit, že některé činy přeháněl nebo si je přivlastnil. Zároveň ale není možné jeho přiznání jednoduše smést ze stolu, protože u části případů znal detaily, které působily velmi závažně.

Mezi jména spojovaná s Fishem patří Billy Gaffney, malý chlapec zmizelý v Brooklynu roku 1927. Fish se k jeho vraždě později přiznal. Dalším často zmiňovaným případem je Francis McDonnell, jehož smrt byla rovněž dávána do souvislosti s Fishem. Tehdejší kriminalistika ale neměla dnešní možnosti. Neexistovala analýza DNA, centralizované databáze, moderní práce s místem činu ani rychlá spolupráce mezi státy. Pokud pachatel cestoval, měnil jména a vybíral si chudé oběti, mohl vyšetřování unikat dlouho.

A Fish unikal opravdu dlouho.

Nejznámější a nejlépe doložený je případ Grace Buddové. V roce 1928 hledal její starší bratr Edward práci. Rodina Buddových nebyla bohatá a možnost zaměstnání měla velkou cenu. Fish se objevil pod falešným jménem jako starší muž, který údajně nabízí práci na venkově. Působil slušně, klidně a důvěryhodně. Přišel do bytu Buddových, mluvil s rodiči, jedl s nimi a vytvořil dojem člověka, kterého se není třeba bát.

Pak si všiml malé Grace.

Původně měl zájem o jejího bratra, ale nakonec změnil plán. Rodině namluvil, že dívku vezme na dětskou oslavu. Představa, že rodiče pustili desetileté dítě s cizím mužem, dnes působí nepochopitelně. Jenže je třeba vidět tehdejší dobu. Nešlo o svět kamer, mobilů a okamžité kontroly. Chudí lidé často spoléhali na osobní dojem. Fish navíc nepůsobil jako tulák ani opilec. Působil jako starší pán, který se chová zdvořile.

Grace se domů nikdy nevrátila.

Rodina zůstala roky bez odpovědi. To je na podobných případech jedna z nejkrutějších částí. Nejen samotný zločin, ale i dlouhé čekání, naděje, pátrání, domněnky, výčitky a postupné pochopení, že se stalo něco nenapravitelného. Buddovi nevěděli, kde jejich dcera je, kdo ji odvedl a proč.

Až po letech přišel dopis.

V roce 1934 dostala matka Grace Buddové anonymní dopis. Byl psaný způsobem, který i dnes působí otřesně. Autor v něm popisoval, co se s Grace stalo. Rodičům vysvětloval, jak před mnoha lety poznal chuť dětského masa a že jejich Grace skončila stejně - na talíři. Dopis spojoval chladný tón s naprostou krutostí. Nebyl to výkřik v afektu. Byl to text člověka, který chtěl rodině znovu ublížit. Po letech ticha jim přinesl pravdu v podobě dalšího mučení.

Právě tento dopis se ale stal Fishovou chybou. Policie začala pátrat po papíru a obálce. Díky stopám spojeným s dopisem se vyšetřovatelé dostali k muži, který používal jméno Albert Fish. Když ho zatkli, nestál před policisty démon z novinových titulků, ale starý, vyhublý muž.

Tím byl případ vlastně ještě horší.

Člověk by čekal, že takové činy bude mít na svědomí někdo, kdo se od ostatních viditelně liší. Jenže Fish vypadal jako někdo, koho byste minuli na schodech a za minutu na něj zapomněli.

Po zatčení začal Fish vypovídat. Některé jeho výpovědi byly podrobné, jiné nejasné. Mluvil o vraždách, o hlasech, o náboženských představách, o bolesti a trestu. V jeho vyprávění se mísila sexualita, vina, víra, sebetrýznění a násilí. Psychiatři se snažili určit, zda chápe povahu svých činů, nebo zda je nepříčetný.

To byla klíčová otázka.

Nikdo vážně nepochyboval o tom, že je nebezpečný a že se dopustil strašných věcí. Soud ale musel řešit, zda je trestně odpovědný. U Fishe bylo možné najít mnoho známek těžké duševní poruchy. Zároveň však uměl plánovat, lhát, používat falešná jména, získávat důvěru rodin a vyhýbat se dopadení. A právě to nakonec hrálo proti němu. Člověk, který neví, co dělá, obvykle nepotřebuje tak promyšleně zakrývat své jednání.

Fish nebyl zmatený v tom smyslu, že by náhodně bloudil světem bez schopnosti rozlišovat následky. Dokázal si oběť vybrat. Dokázal vymyslet lest. Dokázal zmizet. A po letech dokázal poslat dopis, který nebyl jen přiznáním, ale také záměrným útokem na pozůstalé.

Soud s Albertem Fishem přitahoval obrovskou pozornost. Veřejnost chtěla vědět, kdo je ten člověk, který se skrýval za hrůznými titulky. Novináři psali o každém detailu a případ se rychle proměnil v celonárodní senzaci.

Obhajoba se snažila ukázat Fishe jako šíleného člověka. Obžaloba naopak zdůrazňovala jeho schopnost rozlišovat dobro a zlo. Psychiatři nebyli jednotní. Někteří ho považovali za psychotického a těžce nemocného, jiní za odpovědného pachatele, který své abnormality používal jako vysvětlení, ale ne jako omluvu.

Porota nakonec rozhodla, že je příčetný v právním smyslu a vinný. Byl odsouzen k smrti.

Albert Fish byl popraven na elektrickém křesle ve věznici Sing Sing v lednu 1936. Jeho smrt však neuzavřela otázky, které po něm zůstaly.

U Alberta Fishe se často vrací otázka, zda byl šílený. Odpověď záleží na tom, co tím myslíme. Z lidského a psychiatrického pohledu byl nepochybně hluboce narušený. Jeho myšlení, sexualita, vztah k bolesti i náboženské představy byly extrémní a chorobné. Z právního hlediska však soud dospěl k tomu, že věděl, co dělá, a dokázal své jednání řídit natolik, aby za něj nesl odpovědnost.

Tyto dvě věci se nevylučují. Člověk může být duševně nemocný a zároveň nebezpečný, vypočítavý a odpovědný za konkrétní činy. Fishův případ je právě proto tak těžký. Není to jednoduchý příběh o „zlu“ v čisté podobě, ale ani příběh, který by šlo omluvit nemocí. Je to příběh člověka, u něhož se nemoc, deviace, násilí a vědomá manipulace propletly do něčeho mimořádně ničivého.

Zdroje:

https://www.lifee.cz/sadisticky-kanibal-albert-fish-do-vezeni-ho-dostal-zvraceny-dopis-rodicum-desetilete-holcicky-kterou-umucil-8086f

https://www.thoughtco.com/serial-killer-albert-fish-973157

https://www.extra.cz/sadisticky-kanibal-albert-fish-napsal-rodine-dopis-jak-jejich-dcera-chutnala-na-smrt-v-kresle-se-tesil-5d8fa

https://www.aiafs.com/images/article-albert-fish.pdf

https://www.serialkillers.cz/albert-fish