Článek
Není dne, aby na mě nevykoukla nějaká zpráva o důchodcích, nověji spíše označovaných jako senioři. A bohužel v mnoha případech ty zprávy nebo články nevyznívají pro seniory vůbec pozitivně, v lepším případě jsou neutrální. Jsem ještě poměrně mladá, ale říkám si, že být v dnešní době seniorem, tak mi bude do pláče. Proč je společnost tak rozpolcená a proč máme potřebu za každou cenu hledat nějakou skupinu společnosti, na které si budeme moci vybít svoji frustraci, nebo ji aspoň označit za příčinu všech problémů? Vždyť i my sami budeme jednoho dne senioři a také budeme chtít, abychom byli respektovaní jako součást společnosti.
Senioři a politika
V kombinaci s politikou jsou senioři často označovaní jako ti „bláhoví, co sedají na lep populistům“. Určitě je nemalé množství seniorů, kteří volí politiky, kteří jim naslibují hory doly. V současnosti jsou často spojovaní s Babišem, který si z nich vytvořil svůj hlavní elektorát a který využívá toho, že řada starých a důvěřivých lidí věří tomu, že když je bohatý, už nemá důvod obírat stát, respektive daňové poplatníky. A také věří tomu, že splní své sliby a dopřeje jim lepší podmínky, vyšší důchody…
Není fér vyčítat seniorům jejich volbu. Jednak nejsou jediní, kdo Babiše či jemu podobné volí, jednak mají právo si zvolit podle svého názoru. Od toho máme demokratické volby. Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak to jediné. Někteří jsou toho názoru, že by snad ani neměli volit, protože budoucnost se týká mladších generací, a tak by jim do toho neměli zasahovat. Ale senioři nechtějí to dobré jen pro sebe. Mohou mít pocit, že to bude dobré i pro další generace. Není možné diskutovat o nějaké věkové hranici, po jejímž dosažení by už člověk neměl zasahovat do vedení země. Jednou tu žijeme všichni, a tak máme mít všichni možnost volit, jakou cestou se budeme v budoucnu ubírat.
Sama Babiše nevolím a pevně doufám, že se k moci už nedostane. Ale respektuju volbu jiných, i když s ní nemusím souhlasit. Dokážu si však představit, že tito lidé, kteří ho a jemu podobné volí, prostě jenom touží po tom, aby nemuseli řešit existenční problémy, aby nemuseli živořit a počítat každou korunu. Že chtějí slušně žít a předpokládají, že jim to tito politici splní. To jim člověk nemůže mít za zlé. Že se doba změnila a měli bychom se o sebe postarat především sami, je věc druhá. Že politici nedávají ze svého, ale z peněz nás všech a tato studna není bezedná, naopak už dost vyschlá, to už jim také většinou nedochází. Ale je fér je kvůli tomu hanět a vyčítat jim jejich svobodnou volbu?
Senioři a důchody
V posledních dnech je až neuvěřitelné, jak moc se řeší článek o seniorce, která bere důchod 22 tisíc plus 8 tisíc příspěvek na bydlení a že si dovolí stěžovat, že živoří. Mnoho diskutujících jí udílí nespočet rad, kde by mohla ušetřit, aby neživořila. Upřímně, i když jsou některé rady dobře míněné a mohly by vést k úspoře, doteď jsem nějak nepochopila, jak by to uvedené seniorce mohlo pomoci, aby neživořila. Ano, postupně by se jí zvedaly úspory o pár drobných (které by však beztak požrala inflace), ale ona by se musela kvůli tomu uskromnit ještě více. Takže rada, jak šetřit, rozhodně není radou, co dělat, aby neživořila.
Je až neuvěřitelné, kolik lidí jí vyčítá výši jejího důchodu. Respektive kolik lidí jí má za zlé, že si s takovou výší vůbec stěžuje a že by si měla uvědomit, že řada pracujících má stejně nebo méně, a to musejí chodit do práce. Ano, je pravda, že důchod je to vcelku pěkný a že opravdu existují pracující, kteří mají stejně nebo méně.
Nicméně, tak jako tito pracující si také stěžují, že mají malý příjem a je těžké s ním vyjít (což nijak nezpochybňuji), tak i uvedená seniorka má přeci právo zhodnotit své živobytí a dojít prostě k názoru, že s takovým příjmem živoří, protože velkou část jí z toho seberou náklady na samotné bydlení.
Seniorce to tak nemám za zlé, důchod jí nezávidím ani nevyčítám a mám pochopení pro to, že má pocit, že je to nedostatečné. Ale zároveň jsem toho názoru, že si za svoji současnou situaci může sama a byla to její svobodná volba, jak se na své stáří zabezpečí. Stejně, jako je svobodná volba výše uvedených pracujících, že budou pracovat za minimální mzdu. Každý máme možnost si svoji situaci nějak zlepšit. Třeba ne o moc, třeba prostě nejsme tak intelektuálně zdatní, abychom mohli zastávat nějakou lépe placenou, ale náročnější profesi. Třeba máme podlomené zdraví, pečujeme o nemohoucí blízké, zkrátka může se najít mnoho a mnoho okolností, které nám mohou bránit, nebo spíše ztěžovat najít si lepší uplatnění za lepší peníz. Ale také jsme možná jenom líní a pohodlní vystoupit ze své komfortní zóny a něco tomu obětovat. Proto mám pochopení, ale nijak nelituji. Hlavně však neodsuzuji.
Staří lidé a specifický pach
Další z názorů, který mě docela zaskočil, byl článek o tom, že senioři jsou cítit. Článek se sice tuto skutečnost snažil popsat z vědeckého hlediska a vysvětlit, proč mohou senioři mít specifický pach, ale zase se našlo plno lidí, kterým nebylo hloupé využít tuto skutečnost k tomu, aby mohli seniory osočit ze zápachu a vysvětlit to tím, že se údajně nemyjí.
Specifický pach prostě souvisí se stářím a jednoho dne tak můžeme být cítit také, bez ohledu na to, jak moc důkladně a často se budeme mýt. Samozřejmě se najdou staří lidé (ale i mladší), kteří se myjí málo a může to vést k větší intenzitě pachu. Často se to stává lidem, kteří už trpí nějakou nemocí, která jim brání v plnohodnotné péči o sebe sama. Pak je hodně na jejich okolí, aby zabezpečili pro dotyčného seniora dostatečnou péči. Ale útočit na seniory, že zapáchají, je opravdu ubohé. A nepravdivé.
Senioři blokují pokladny a zdržují
Setkávám se s tím nejen na diskusích, ale i v reálném životě. Seniorka nebo senior si chtějí nakoupit, jdou k pokladně a než se jim podaří vylovit peněženku, má prodavačka veškerý nákup „napípaný“ a lidé ve frontě se začínají mračit, že nejenže senior ještě nákup nezaplatil, ale ani ho nemá sklizený z prostoru za pokladnou.
V první řadě je potřeba říct, že pokladní pípají položky opravdu rychle. Je to jejich úkol a tlačí na ně nadřízení, aby zvládli odbavit co nejvíce zákazníků a co nejrychleji i v rámci prevence front. Ale už nikdo nehledí na to, že pro některé zákazníky, zejména pokud mají větší nákup, je složité odbavené položky stejně rychle sklízet, obvykle z malého prostoru za pokladnou, kde se jim to rychle hromadí. I mladí lidé to leckdy nestihnou, natož ti staří, kteří už se pohybují výrazně pomaleji. A nemohou zrychlit. Mohou mít bolesti, ztuhlé klouby, povolené svaly… prostě potřebují dostatek času. Nemluvě o tom, že i pro ně je taková situace často velmi stresující. Nemusíte to na nich poznat, ale může je stresovat, když vidí, že nákup už je odbavený, prodavačka netrpělivě čeká na peníze a lidi ve frontě protáčejí oči. Buďme k sobě ohleduplnější a tolerantnější.
Senioři čekající brzy ráno na otevření obchodu v den začátku nových slev
Tohle je také věčné téma. Staré jako senioři sami. V tomto ohledu jim jejich očekávání nových slev nebývá vyloženě vyčítáno, ale stávají se kvůli tomu terčem posměchu. Asi každý už někdy slyšel hlášku „Jejich revírem je Kaufland. Jejich tempo je vražedné…důchodci.“ Byť to s trochou nadsázky může být vtipná parafráze, pro mnoho lidí je to potupné. Důchodci mají často jasně daný příjem - důchod, plus mohou někteří čerpat i z úspor nebo penzijního pojištění. Ale v případě vyššího věku už obvykle nemají možnost nebo sílu si nějak přivydělat, aby zlepšili svoji situaci. Na rozdíl od nás ekonomicky aktivních. Jedním ze způsobů, jak si vylepšit rozpočet, je tak vyhledávání produktů ve slevách (což je ovšem celospolečenský fenomén bez ohledu na věk). Je fér se kvůli tomu seniorům vysmívat?
Senioři jsou zpruzelí, netolerantní, na všechno reptají
Je to paradox. Na jednu stranu má většina z nás představu babičky jako milé, hodné starší paní, která se stará o vnoučátka, pěstuje bylinky na zahrádce a vaří voňavá, chutná jídla nebo peče skvělé koláče. Dědečkové jsou v našich (trochu stereotypních) představách takoví postarší raubíři, kteří rádi babičku pozlobí, s vnoučky kutí něco v dílně nebo se starají o chaloupku, v níž s babičkou bydlí.
Mnoho z nás má babičku a dědečka, které milujeme a kteří nás rozmazlovali, když jsme byli malí. A v jejich případě nás kolikrát ani nenapadne spojení, o nichž jsem psala výše. Ale pak se řekne slovo senioři a najednou si nikdo nevybaví babičku s dědečkem, ale staré reptající lidi, kteří zdržují, pídí se po slevách, volí Babiše a vlastně jsou „úplně mimo“. Jak je možné, že jsme schopni takto rozlišovat? Vždyť i ta stará paní u pokladny může být něčí hodná babička…
A že staří lidé mohou být nepříjemní, reptající, stěžující si? Mohou. Stejně tak jako mohou být takoví i mladí. Je potřeba uvědomit si fakt, že ve stáří se řada našich (nejen) charakterových vlastností prohlubuje. Pokud jsme něco neměli rádi za našeho „mladého“ života, pak nám to pravděpodobně bude ve stáří vadit velmi silně. Pokud si někdo celý život na něco stěžoval, pak asi nebude spokojený důchodce…
Doufám, že tato tendence rozdělovat společnost na mladé a staré brzy odezní. Jsme součástí jedné společnosti, a i když máme různé názory a očekáváme od života něco jiného, měli bychom se co nejvíce respektovat. A nehanět či neobviňovat celou jednu část společnosti. Jednoho dne bychom se totiž v této části mohli ocitnout také.
