Článek
Místo zahraničních autorů jedna česká autorka
České autory a autorky moc nečtu, ale po doporučení kolegyň jsem udělala výjimku. V minulosti mě víceméně oslovila Simona Monyová. Její knihy měly co do sebe, člověk si vše představoval naživo, občas vyprskl smíchy, když přečetl ironickou pasáž a celkově uznale pokyvoval. V knížkách jinak dávám přednost spisovatelům, jako je Angela Marsons, Robert Bryndza, Franck Thilliez a Shari Lapena, popř. Ursula Poznanski.
Jiní čtenáři, milující detektivky, by mi výčet mohli doplnit o další doporučované špičkové spisovatele, jejichž jména nejspíš nebudu ani znát, ale mají na kontě skvělá díla. Když jsem tedy šla na besedu s českou spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, byla jsem zvědavá, jak to bude probíhat, i když jsem byla jejími knihami absolutně nedotčená. Zato kolegyně měly přehled, takže mi mohly nastínit, co napsala.
Knih napsala dost, i když mě to nic neříkalo a ten pocit, že jsem v celém sále jediná, kdo neví, o čem je řeč, jsem si moc neužívala. Ale na druhou stranu, na knihy uměla spisovatelka nalákat a už jen to, že obecenstvo přizvukovalo, že jde o hodně dobré knížky, ve mně trochu podnítilo zvědavost. V duchu jsem si říkala, že mít tady své oblíbené autory, to by byla jízda, i když bych asi se svou angličtinou nemohla o ničem z jejich děl diskutovat. Svým projevem ale mi ale tato autorka dala najevo, že knížky opravdu stojí za to.
I když dnes je spousta knih v audio podobě, je lepší si je přečíst, pokud máte dostatek času. Ten si po večerech najít dokážu, nebo alespoň na několik stránek. Nikdo přece neříká, že musím vše přečíst za jeden jediný večer. Že mě nakonec některé knížky opravdu ,,dostanou“, s tím jsem nepočítala.
Citově týraná dívka
V jedné téměř nechtěné dítě, ve druhé peklo v koncentračním táboře
Nevím, jestli se vám stává, že u některých, na city náročných knížek, máte náladu jako na houpačce, jen co přečtete text. U detektivek většinou zažívám jen napětí, občas frustraci, že jsem neodhadla závěr, a sem tam pobavení nad některými ironickými pasážemi. Ovšem v případě knih Aleny Mornštajnové jsem vyloženě bojovala se špatnou náladou, pláčem, naštváním (vážně ten konec musel být takový?), a úvahami, jak bych se zachovala jako daná postava.
Kniha Les v domě by odpovídala prvním zmíněným slovům, tedy špatná nálada, pláč a naštvání. Číst si, jak prarodiče dávají najevo vlastní dceři a vnučce, že jsou s nimi jen problémy, vnučka si přijde jako nechtěná a k tomu problémy okolo, no opravdu „úžasný život“. Přiznám se, že jsem čekala, kdy dojdu k textu, ve kterém bude autorka popisovat, jak se malá, citově strádající dívenka pokouší např. o útěk z domu.
Sice jsem si ničeho takového nedočkala, ovšem dále byly v knize užity takové zápletky, až jsem si říkala, kde bere autorka takovou fantazii a o čem, že to tedy je vlastně řeč? Některými okamžiky jsem dívku litovala, jindy jsem jen úpěnlivě v duchu prosila, ale své chování vzala zpět, protože neví, co tím způsobí. Ale chtějte po děcku, aby si uvědomilo plně následky svého jednání. Tady selhali rodiče. Hlavně tedy maminka.
I když určité tajnosti v knize nevyšly najevo, jedna zásadní byla odhalena až na konci, kdy jsem trochu s nadšením očekávala omluvené odstavce k „dětské hrdince“, kterou měl každý za lhářku. Kde nic, tu nic. Jako vážně? Příště trochu rozvést, prosím, ale jinak poutavě napsáno.
Druhá kniha „Hana“ byla na začátku poutavá. Věděla jsem, že se jedná o období války, zavalení města tyfem a životním osudu dívky. Celou dobu jsem čekala, že bude v knize popisováno, jak vlastně město válčilo s nemocí, co jim pomohlo v boji a jak se lidé změnili. No, lidé se opravdu změnili a opravdu se válčilo, ovšem jinak, než jsem myslela. Hana zde nebyla dívenkou, o které jsem myslela, že bude řeč, ale starší dámou, která později vychovává neteř Miru, kterou postihne tragédie. Dobrá, tragédií bych se prokousala a dívenku litovala. Ovšem poté, co jsem se dál pročítala napínavými stránkami, mi bylo jasné, že tady bude ještě jedna tragédie. A tou je transport Židů do ghetta a následně do koncentračního tábora.
Svým způsobem mi sepsané dílo, líčící hrůzy, které zažívaly židovské rodiny, od transportu po katastrofy, dějící se v táboře, velice silně připomínalo v některých částech knihy Sophiina volba a Přežít s vlky.
Ulička v koncentračním táboře
Na jednu stranu jsem plně rozuměla dospívající Haně, která pro lásku neviděla nic dalšího, její chování. Těžké odsuzovat někoho, kdo je zamilovaný a nevidí, jaké peklo ho bude čekat, stejně jako další rodiny. Číst si o následných transportech, představovat si zoufalé rodiny a jejich nářek, když je jim vysvětleno (resp. tvrdě sděleno), co se stalo s jejich nejbližšími, takže je pak čeká krutá realita toho, co právě zažívají, to je opravdu pro silné žaludky. Před očima se mi promítl „Schindlerův seznam“ s některými scénkami, které vženou slzy do očí i těm nejsilnějším jedincům. V okamžiku, kdy nevíte, co se s vámi bude dít a jen se upíráte k neexistující naději (v tu chvíli nevíte, že neexistuje), že po skončení všeho zla se opět setkáte se svými blízkými, vás zničí fakt, když sdělí jakoby nic, že vaši nejbližší jsou již po smrti. V knize řečeno jinak, ale to ani nemůžu napsat.
I když se Hana po válce vrátila, pochopitelně byla ztraumatizovaná a již nebyla tou Hanou, kterou byla předtím. Na jednu stranu byla silná pro neteř, která ji potřebovala. Na druhou stranu po tom všem, co zažila a pro výčitky svědomí, které ji pronásledovaly, se nedivím, že chovala tak, jak se chovala. I když se to velice špatně četlo, když člověk ví, že to není výmysl autorky, ale popis tragické minulosti v dějinách lidstva, přece jen mě to přimělo, abych to přečetla celé. Sic jsem měla tak 5× chuť to celé zavřít, ale nedokázala jsem to. Před minulosti člověk nemá zavírat oči, byť je sebehorší. Podstatné je se z ní poučit a udělat vše pro to, aby se již neopakovala.
Četli jste některou z knih Aleny Mornštajnové? Pokud jste čtli výše uvedené knihy, líbily se vám? Kterou z knih byste osobně doporučili?
Zdroje:
Alena Mornštajnová – Les v domě
Alena Mornštajnová – Hana
