Ďáblův doutník: Podivná houba, která se otevírá jako hvězda a při tom vydává zvuk

Kdyby člověk narazil v lese na tmavý, trochu scvrklý útvar připomínající starý doutník, nejspíš by ho ani nenapadlo, že se dívá na houbu. Jenže právě tak vypadá jedna z nejpodivnějších hub světa. Říká se jí ďáblův doutník a zvláštní není jen její vzhled. Dokáže se totiž rozevřít do podoby hvězdy, při uvolňování výtrusů může vydat slyšitelný zvuk a její výskyt dlouho představoval pro mykology docela slušnou záhadu. Známe ji především z Texasu a Japonska. Tedy z míst, která od sebe dělí tisíce kilometrů.

Když se řekne houba, většina lidí si představí klobouk, třeň a možná ještě nějaké ty lupeny. Hřib, muchomůrku nebo žampion. Jenže houby jsou mnohem rozmanitější a některé vypadají tak zvláštně, že bychom je mezi ně na první pohled vůbec nezařadili.

Jednou z nich je Chorioactis geaster, známá pod anglickým názvem devil´s cigar, tedy ďáblův doutník. A tentokrát nejde o nějaké přehnané pojmenování. Její mladá plodnice skutečně připomíná tmavohnědý až černavý doutník, který někdo zapomněl mezi spadaným listím.

Bývá několik centimetrů dlouhá, má protáhlý, někdy lehce kyjovitý tvar a její povrch působí trochu sametově. Není nijak výrazně barevná. Naopak, v podzimním lese může docela snadno splynout s okolím. Proto by ji člověk mohl bez povšimnutí překročit.

Jenže pak se stane něco, co z obyčejně vypadajícího tmavého útvaru udělá skutečnou botanickou, nebo přesněji mykologickou kuriozitu. Plodnice začne praskat.

Nejde přitom o žádné náhodné roztržení. Její vrchní část se postupně rozdělí na několik cípů, obvykle čtyři až sedm, které se ohýbají směrem ven. Z původního doutníku se tak stane útvar připomínající hvězdu nebo podivnou květinu. Uvnitř se objeví světlejší, bělavý až krémový povrch, na kterém vznikají výtrusy.

Zajímavé je, že právě v této rozevřené podobě už houba svému původnímu jménu vůbec neodpovídá. Místo doutníku připomíná spíš malou mořskou hvězdici, která se nějakým nedopatřením ocitla v lese.

Na ďáblově doutníku je ale ještě jedna zvláštnost. A možná dokonce zajímavější než jeho vzhled. Při rozevírání plodnice a uvolňování výtrusů může houba vydat slyšitelný zvuk. Bývá popisován jako krátké syknutí nebo písknutí. To je u hub dost neobvyklá věc.

Samozřejmě nejde o to, že by houba měla nějaký hlasový orgán nebo se snažila na sebe upozornit. Zvuk souvisí s mechanickým dějem, při kterém se z plodnice uvolňují výtrusy. Ty mohou vytvořit i viditelný obláček připomínající drobný závan kouře.

A tady se vlastně název ďáblův doutník hodí podruhé. Nejenže plodnice vypadá jako doutník, ono z ní navíc může vyletět něco, co kouř připomíná. Ve skutečnosti jde o obrovské množství mikroskopických výtrusů, jejichž úkolem je zajistit rozmnožování houby.

Podobné uvolňování výtrusů není mezi vřeckovýtrusnými houbami samo o sobě nic neznámého. Zvláštní je spíš to, že u tohoto druhu může celý děj doprovázet zvuk zachytitelný lidským uchem. Není to ovšem tak, že by houba neustále syčela nebo že by každý, kdo ji najde, automaticky něco uslyšel. Jde o krátký okamžik, který lze snadno přehlédnout. Vlastně spíš přeslechnout.

Kdyby byla zvláštní jen svým vzhledem, nejspíš by už tak měla mezi milovníky hub své pevné místo. Jenže Chorioactis geaster přidává ještě jednu záhadu. A ta se týká jejího rozšíření.

Dlouhou dobu byla známá především ze dvou oblastí světa. Z amerického Texasu a z Japonska. To samo o sobě působí trochu podivně.

Nejde totiž o sousední oblasti ani o místa, mezi kterými by houba měla nějakou zjevnou souvislou cestu. Texas a Japonsko. Dvě místa, která od sebe dělí Tichý oceán a tisíce kilometrů. A přece se právě tam nacházela stejná podivná houba. V Texasu vyrůstá hlavně kolem starých pařezů a odumřelých kořenů stromů, především ve střední části státu. V Japonsku ji zase našli v lesích, kde rovněž využívá rozkládající se dřevo. Jenže proč zrovna na těchto dvou místech? A co všechno je mezi nimi, kde ji nikdo nenašel?

Podobné případy se v přírodě občas stávají. Některé druhy bývaly kdysi mnohem rozšířenější, jenže postupem času z většiny svého původního území zmizely. Přežily jen na několika místech, kde jim podmínky pořád vyhovovaly. Jindy se zase nějaký organismus dostane přes půl světa, aniž by si toho kdokoli všiml. U hub to ostatně není tak nepředstavitelné. Jejich výtrusy jsou drobounké a mohou se šířit větrem.

Jenže je tu ještě jeden háček. Houba nemusí být vidět, i když na daném místě roste. Její podhoubí může celé roky zůstávat schované v půdě nebo ve starém dřevě. A plodnice? Ta se objeví, až když nastanou vhodné podmínky. Někdy třeba jen na krátkou dobu, jindy si dá několik let pauzu. Takže je docela možné, že ďáblův doutník roste i na místech, kde ho zatím nikdo neobjevil. Ostatně kdo by při obyčejné procházce lesem zkoumal každý tmavý kousek dřeva na zemi?

Přesto to vědcům nedalo. Tak zvláštní rozšíření si zasloužilo bližší prozkoumání. A když se začali zabývat genetickými rozdíly mezi americkými a japonskými houbami, ukázalo se, že celý příběh může být mnohem starší, než se původně zdálo.

Vědci se nakonec rozhodli porovnat DNA hub nalezených v Texasu a Japonsku. Chtěli zjistit, jak moc jsou si obě populace příbuzné a jestli se dá nějak odhadnout, kdy se jejich cesty rozešly. Výsledek je docela překvapil. Podle genetických rozdílů to totiž vypadá, že k oddělení došlo už někdy před 19 miliony let.

To je mnohem dřív, než se na Zemi objevil člověk. A taky dávno předtím, než krajina získala podobu, jakou známe dnes. Za tak dlouhou dobu se toho změnilo opravdu hodně. Některé lesy zmizely, jinde se zase rozšířily, měnilo se podnebí. Co to všechno znamenalo pro ďáblův doutník, můžeme dnes jen odhadovat.

Třeba kdysi rostl i na spoustě dalších míst. Nemusel být vůbec tak vzácný jako dnes. Jenže postupně se jeho životní prostor zmenšoval, až nakonec zůstalo jen několik oblastí, kde se dokázal udržet. Texas a Japonsko by tak mohly být posledními zbytky jeho někdejšího mnohem většího rozšíření.

Ale je to jen jedna z teorií. Z DNA se dá leccos vyčíst, jenže přesně zrekonstruovat, kudy se houba před miliony let šířila a kde všude rostla, už tak jednoduché není.

Důležité je, že genetické výsledky příliš nepodporují představu, že by houbu mezi Amerikou a Japonskem přenesli lidé třeba při obchodování se dřevem. Rozdělení obou linií je podle dostupných odhadů mnohem starší. A do celé záhady mezitím přibyly další nálezy.

V lednu 2017 byla houba objevena také v Oklahomě. Pro Spojené státy to byl zajímavý posun, protože do té doby pocházely tamní známé nálezy pouze z Texasu. V posledních letech se navíc objevily zprávy o pozorování na Tchaj-wanu. Původní představa o výskytu výhradně v Texasu a Japonsku tedy už není úplně přesná. Záhada jejího značně nesouvislého rozšíření tím ale nezmizela.

Na první pohled by se mohlo zdát, že houba s tak zvláštním rozšířením musí mít nějaké mimořádné nároky. A do jisté míry skutečně má.

V Texasu se ďáblův doutník nachází především v souvislosti s odumřelými kořeny a pařezy jilmu Ulmus crassifolia. Často roste přímo u paty starého pařezu, někdy ale plodnice vyrůstají ze země o kus dál. Pod povrchem se totiž může nacházet rozkládající se kořen, který na první pohled vůbec není vidět.

V Japonsku ji ale našli i na jiných stromech, například na odumřelém dřevě dubů. Zdá se tedy, že ďáblův doutník není nijak zvlášť vybíravý, pokud jde o konkrétní druh stromu. Důležitější pro něj nejspíš je, aby měl k dispozici vhodné rozkládající se dřevo.

A tím se vlastně od spousty jiných lesních hub moc neliší. Živiny získává pravděpodobně právě z mrtvého dřeva, které se díky houbám postupně rozpadá. Starý pařez nebo kořen tak může ještě dlouho po odumření stromu poskytovat potravu celé řadě organismů. Včetně téhle podivné houby, která z něj občas vystrčí svůj tmavý doutník.

V Texasu se plodnice objevují především od podzimu do časného jara, často po vydatnějších deštích. Vyhovuje jim vlhčí a chladnější počasí. Kdo by ji chtěl najít, měl by se tedy dívat spíš kolem starých pařezů než mezi zdravými stromy na otevřené louce. Ani na správném místě ale nemusí mít štěstí.

Texas je známý tím, že má rád své symboly. A není jich zrovna málo. Od státní květiny přes ptáka až po nejrůznější další přírodní zajímavosti. V roce 2021 mezi ně přibyla i houba. Chorioactis geaster byla vyhlášena oficiální státní houbou Texasu. Pod názvem Texas star, tedy texaská hvězda.

A když se nad tím člověk zamyslí, výběr vlastně dává smysl. Texasu se přezdívá stát osamělé hvězdy, Lone Star State, a tahle houba se při dozrávání sama mění v hvězdu. Navíc jde o druh, který je s Texasem mimořádně silně spojený. Zajímavé je, že se tím dostala do povědomí i lidí, kteří se o houby nikdy zvlášť nezajímali.

Začaly se objevovat fotografie, zprávy o nových nálezech a také návody, kde a kdy ji hledat. V texaském parku Inks Lake State Park například její pozorování v únoru 2023 vzbudilo pozornost médií. Na jednu nenápadnou houbu, která většinu života tráví ukrytá v rozkládajícím se dřevě, je to docela slušná kariéra.

Ďáblův doutník není houba, kterou by člověk hledal kvůli večeři. Nemá žádný známý kulinářský význam a vzhledem k její vzácnosti by ostatně sbírání plodnic nedávalo příliš smysl.

Je zajímavá z úplně jiných důvodů. Především ukazuje, jak málo toho stále víme o rozšíření některých organismů. A to i v poměrně dobře prozkoumaných částech světa. Vždyť ještě na začátku 21. století působila její známá mapa výskytu skoro neuvěřitelně. Několik míst v Texasu, několik lokalit v Japonsku a mezi nimi obrovská prázdná plocha. Pak přišla Oklahoma. A později zprávy z Tchaj-wanu.

Je docela možné, že další lokality teprve čekají na objevení. Stejně tak se ale může ukázat, že jde skutečně o pozůstatky velmi starého rozšíření, které se během milionů let rozpadlo na několik izolovaných oblastí.

Zdroje:

https://www.texas-wildlife.org/wp-content/uploads/2024/02/Feb-2024-Discovering-Decomposers.pdf

https://www.cbsnews.com/news/rare-hissing-mushroom-known-as-the-devils-cigar-spotted-at-texas-park/

https://capitol.texas.gov/tlodocs/87R/billtext/html/HC00061F.htm

https://www.inaturalist.org/taxa/355435-Chorioactis-geaster

https://www.mushroomexpert.com/chorioactis_geaster.html